Staré texty

Knihovna · Mongolská říše a cesty na Východ · Mniši chána Kublaje

XVI. Láska krále Gházána k Mar Jahballahovi a králova smrt

[Léta 1301–1304. Patriarcha navštěvuje ílchána Gházána v Tabrízu, v Bagdádu a v Hille; král pak sám zavítá do nového kláštera u Marághy a zahrne patriarchu dary. Kapitola končí Gházánovou smrtí o Letnicích roku 1304.]

Po dokončení tohoto kláštera a po jeho vysvěcení odešel Mar katolikos do Tabrízu k vítěznému králi Gházánovi.1 Král ho rád uvítal, radostně na něho pohlédl, prokázal mu větší čest, než bylo zvykem, a vyvýšil ho neobvyklým způsobem. Vyptával se ho na jeho stavbu a na to, jak jeho dílo pokračuje, a když Mar katolikos řekl, že je zcela dokončeno, vítězný král se zaradoval a potěšil; a Mar katolikos mu požehnal před těmi, kdo tam seděli u stolu. Král sám se vydal do Múghánu, aby tam přezimoval, Mar katolikosovi však přikázal, aby po celou zimu přebýval ve svém klášteře, a řekl: „Je to nová stavba a jejímu pánu bude milé a vhodné tam být po té veliké námaze, kterou na ni vynaložil.“

Když se rok obrátil a král se vrátil z Múghánu, šel ho katolikos znovu navštívit a požehnat mu; a to setkání bylo oběma nadmíru radostné a rádi jeden druhého viděli. Král mu vyhradil čestné místo po své pravici a dal mu mnoho darů, totiž pajzu2 a drahocenná královská roucha, a projevil katolikosovi upřímnou lásku, která vychází z přečistého srdce. Mar katolikos mu poděkoval a pak se roku 1614 Řeků [1302] vrátil do Arbílu, aby odtamtud šel do Bagdádu. Byla to už dlouhá doba, totiž devět let, co nebyl u onoho velkého stolce3, a hlavním důvodem jeho cesty tam bylo, že se tam rozhodl jít vítězný král.

Z Arbílu vyšel v pátek po svátku Narození Páně toho roku a do Bagdádu vstoupil v noci svatého Zjevení Páně.4 Slavil svátek v Dárat Rhómájé5 a celá obec se z něho radovala a také jeho vlastní radost byla převeliká. Po dvaceti dnech z Bagdádu odešel a šel do města Hilly, které leží vedle Bábilu, jejž postavil chaldejský král Nabuchodonozor6, aby se setkal s králem Gházánem. Když tam katolikos dorazil, šel ke králi v den „Bílého svátku“7, který Mongolové slavili. Vítězný král ho uvítal radostněji, než lze slovy říci, vyptával se ho a ptal se, proč si dal tu práci a navštívil ho; a Mar katolikos mu odpověděl vhodnými slovy.

Král se totiž rozhodl podruhé táhnout do Palestiny a Sýrie a podruhé si ty země podrobit a dobýt je.8 A když po několika dnech Mar katolikos přišel za králem, aby dostal svolení k návratu do Bagdádu, dal mu král pět skvostných rouch veliké ceny, jaká nosívají králové, a všechny záležitosti, které s ním katolikos měl vyřídit, uzavřel podle jeho žádosti. Potom král odtáhl do oněch zemí a katolikos odešel do Bagdádu a ubytoval se v Dárat Rhómájé. Přebýval tam po celou tu zimu a doufal, že na konci velkého postu bude moci znovu vystoupit do Ázerbájdžánu a usadit se v klášteře, který postavil.

Dne 10. nísánu [dubna] toho roku [1303] odešel z Bagdádu, města stolce, a 13. ijáru [května] dorazil do města Marághy a v pokoji spočinul v klášteře, který založil. Po 10. hazíránu [červnu] přišel do toho kláštera sám vítězný král a Mar katolikos mu vyšel vstříc a uvítal ho se slávou a obřadně. A jak se slušelo, uspořádal velikou hostinu pro něho i pro krále9, emíry a velmože jeho království. Král mu prokázal převelikou čest a povýšil jeho hodnost nad všechny ostatní; dal mu veliké a znamenité sliby, sňal ze sebe svůj plášť a oblékl ho do něho, a všichni věřící se radovali převelikou radostí.

Král v klášteře přenocoval. A té noci, když spal, uviděl ve snu tři anděly, jak stojí nad ním; roucho jednoho z nich bylo červené a druzí dva byli oděni v zářivě zelená roucha. Promlouvali k němu slova útěchy a dali mu naději, že se nemoc v prstech jeho nohou zhojí. Nazítří ráno přinesl král nádherný kříž z ryzího zlata, v němž byly zasazeny vzácné kameny převeliké ceny a v němž byl úlomek ctihodného dřeva Kříže našeho Oživitele, který králi na znamení úcty poslal Mar papa Římanů10, a daroval jej Mar katolikosovi. Král vyprávěl svůj sen přede všemi, kdo tam seděli, a vyznal: „Požehnáním tohoto svatého domu jsem došel uzdravení.“ A zůstal tam po celý ten den a chválil a velebil Mar katolikosa. Potom se vydal na místo, kde trávíval léto, totiž do Ughanu.11

A 20. hazíránu toho roku poslal král – kéž žije a vítězí! – Mar katolikosovi po svém vlastním kurýrovi proslulého koně, na němž sám jezdil, a bohaté a nádherné roucho s pozdravy Mar katolikosovi a se sliby budoucí přízně všeho druhu. Později toho roku, v měsíci ábu [srpnu], poslal vítězný král Mar katolikosovi nádoby z křišťálu a nádoby z glazovaného porcelánu12 se zlatými vzory. Král totiž přivedl řemeslníky z města Damašku a z Kášánu. Odesláním těchto nádob ukázal král Mar katolikosovi velikou lásku.

A zatímco král zůstával ve městě Tabrízu, sestoupil Mar katolikos, aby podle svého zvyku přezimoval, do pevnosti Arbíl. V měsíci druhém tešrí [listopadu] roku 1615 Řeků [1303] se k němu shromáždili všichni otcové a křesťanští velmoži, kteří tam byli, a po velikém svátku Vzkříšení našeho Pána přišel Mar katolikosa navštívit velký emír, jemuž byla svěřena správa vládních záležitostí Dijárbakru13; katolikos s ním zvolna a s velikou slávou vystoupil do Marághy, do kláštera, který postavil. Dorazil tam v noci svátku Letnic. O pět dní později k němu došla hořká, hrozná a vpravdě zlá zpráva o smrti vítězného krále Gházána. Zemřel v neděli Letnic, když se den chýlil k večeru, na pomezí města Sahandu.14 A všichni obyvatelé zemí jeho veliké říše ho oplakávali. Jeho rakev byla přivezena do města Tabrízu v neděli, kdy se zpívá modlitba „Kul medem sá’ar“, a byla uložena ve velké hrobce, kterou si zesnulý král sám postavil.15

Vysvětlivky

  1. Gházán, ílchán mongolské Persie (vládl 1295–1304); „vítězný král“ je kronikářovo stálé označení panujícího ílchána. Klášter Mar Jana Křtitele u Marághy byl vysvěcen 13. září 1301 (kap. XV). Tabríz v íránském Ázerbájdžánu byl hlavním městem říše, Múghánská step u Kaspického moře obvyklým zimovištěm dvora. ↩

  2. Pajza – kovová, zlatá nebo stříbrná tabulka s nápisem, kterou mongolští vládci udělovali jako odznak pověření a ochrany. K setkání došlo patrně na jaře 1302; Budge klade letopočet s otazníkem. ↩

  3. Letopočet „Řeků“ je seleukovská éra: rok 1614 trval od října 1302 do září 1303, jde tedy o podzim 1302. „Velkým stolcem“ je patriarší stolec Seleukie-Ktésifónu, od 8. století přenesený do Bagdádu; patriarcha tam byl naposledy v zimě 1293/1294, kdy v Bagdádu zemřel Rabban Sauma (kap. X). Arbíl je dnešní Irbíl v severním Iráku. ↩

  4. Pátek po Vánocích připadl na 28. prosinec 1302, Zjevení Páně na neděli 6. ledna 1303. ↩

  5. Dárat Rhómájé, „Dvůr Římanů“ (tj. Byzantinců) – křesťanská čtvrť a kostel v Bagdádu, sídlo patriarchů; byl tam pohřben Rabban Sauma (kap. X). ↩

  6. Hilla – město na Eufratu jižně od Bagdádu, v sousedství zřícenin Babylónu (arabsky Bábil). Nabuchodonozor II. (vládl 605–562 př. n. l.) Babylón nezaložil, ale velkolepě přestavěl. ↩

  7. Budge: svátek Nového roku, kdy muži i ženy nosili bílý oděv. – Mongolsky Cagán sar, „bílý měsíc“, oslava nového roku podle lunárního kalendáře, připadající na konec ledna nebo na únor; u Kublajova dvora jej podobně popisuje Marco Polo. ↩

  8. Počítá-li se i výprava ze zimy 1300/1301, která skončila bez boje, šlo o třetí Gházánovo tažení proti egyptským mamlúkům (první, vítězné, viz kap. XV). Král sám se tentokrát od Eufratu vrátil a jeho vojsko, vedené emíry Kutlukšáhem a Čobanem, utrpělo v dubnu 1303 těžkou porážku na pláni Mardž as-Suffar u Damašku. O tom kronikář mlčí. ↩

  9. „Králi“ jsou tu míněni princové z ílchánova rodu. ↩

  10. „Oživitel“ je obvyklý syrský titul Krista Spasitele. „Mar papa“ – tak syrský text říká papeži; „Římany“ jsou zde míněni křesťané latinského Západu. Který papež relikvii poslal, text neuvádí; patrně Bonifác VIII. (1294–1303), s nímž si Gházán vyměňoval poselstva. ↩

  11. Ughan (předloha píše i Oghan) – patrně Údžán, letní sídlo ílchánů v horách jihovýchodně od Tabrízu, které Gházán dal přestavět. ↩

  12. V předloze kášání, persky číní („čínské“) – jemná glazovaná keramika, jíž proslulo město Kášán ve středním Íránu (Budge: na cestě do Teheránu). Damašek jmenuje syrský text Darmsúk. ↩

  13. Dijárbakr – kraj na horním Tigridu kolem města Ámidu (dnešní Diyarbakır v Turecku), jedna z provincií ílchanátu. Emírovo jméno text neuvádí. Velikonoce roku 1304 připadly na 29. března. ↩

  14. Letnice roku 1304 připadly na 17. května; týž den udávají pro Gházánovu smrt i perské prameny, kladou ji však do kraje u Kazvínu. Sahand je horský masiv jižně od Tabrízu; Budge jej jen obecně klade do Ázerbájdžánu. ↩

  15. Název neděle překládá Budge „Všechno činí“. Gházán si dal na západním předměstí Tabrízu (Šanb-e Gházán) vystavět velkou hrobku s kopulí, obklopenou mešitou, školami a špitálem; nedochovala se. ↩