Staré texty

Knihovna · Mongolská říše a cesty na Východ · Mniši chána Kublaje

XVII. Král Öldžejtü a Mar Jahballaha

[Léta 1304–1309. Po Gházánově smrti nastupuje jeho bratr Öldžejtü, kdysi pokřtěný, nyní muslim; křesťanům je uložena daň z hlavy a patriarcha ztrácí u dvora vliv, až králova návštěva v klášteře u Marághy roku 1308 přinese úlevu.]

A protože velcí emírové, kteří drželi kormidlo vlády v království zesnulého krále, vládli pevně, nevypukla žádná vzpoura a nikde nenastal žádný zmatek. Ihned poslali pro bratra zesnulého krále z otcovy strany, který se jmenoval Öldžejtü1 a byl v zemích Chorásánu2, přivedli ho a 12. tammúzu [července] toho roku [1304] ho učinili králem. A protože byl jako dítě, za časů svého otce, krále Arghuna, pokřtěn, často vbíhal dovnitř i ven, když chodil se svou matkou Uruk-chatun, která byla křesťanská královna, navštěvovat Mar katolikosa.3 Stýkal se s ním volně a přátelsky a miloval ho bezmeznou láskou. Katolikos se z jeho nástupu na trůn velmi zaradoval a myslel si a říkal: „Tento král bude ctít obec více než jeho otec a jeho bratr, když viděl a poznal, v jaké úctě ji měli a jak ji milovali.“

A nepostřehl, že hnutí, která vycházejí z vůle, přemáhají a porážejí ta, která jsou navyklá a přirozená, zvláště když zapustí kořeny a rozbují se. Král se totiž v oněch krajích stal Hagarovcem4 a nabyl jiného druhu vzdělání, které způsobilo, že zapomněl na všechno, co patřilo k tomu prvnímu. A z četných rozprav, které tam slyšel, se v něm nalezla jakási nenávist ke křesťanům.

A když k němu Mar katolikos šel – setkal se s ním totiž dvakrát –, prokázal mu král náležitou čest, ne však ze srdce; přijal ho jen s trochou zdvořilosti, jaká příslušela jeho ctihodnému postavení. Muslimům podával mocnou ruku a silnou paži ve všem – v darech, ve výnosech (pukdanách), v poctách i ve svolení stavět mešity –, a proto se k lidem církve chovali s pohrdáním. Jejich zloba hned zesílila, až nakonec začali králi Öldžejtüovi zasévat do uší, aby zabrali klášter, který Mar katolikos postavil, a aby kostel ve městě Tabrízu proměnili v mešitu a jeho vakf, to jest jeho nadání, aby připadl mešitě. Ten záměr byl málem uskutečněn a zlo by bylo jistě spácháno, kdyby Boží pomoc a Boží milost nepohnuly znamenitým emírem Irindžinem – kéž je jeho život zachován! –, královým strýcem5, který zkrotil jejich opovážlivost a přistřihl jejich drzost. Jinak by byli zabrali i klášter, který katolikos postavil.

Zimu roku 1616 Řeků [1304/1305] strávil Mar katolikos ve městě Ešnoku.6 Když tam byl, jen s největší námahou unikl z rukou vzbouřenců a přišel do kláštera, který postavil. Odtamtud se vydal do královského tábora v Ughanu7 a šel s králem do Tabrízu; usiloval o to, aby se záležitostem církve dařilo, dostal od krále výnos (pukdanu) a vrátil se do kláštera. Odtamtud se vydal přezimovat do pevnosti Arbíl, a jakmile tam dorazil, na počátku roku 1617 Řeků [v říjnu 1305], položil v pevnosti základy veliké cely; postavil ji z vápence a malty, dokončil ji a vybavil ji vším, co je krásné. Na počátku měsíce ijáru [května] téhož roku [1306] vystoupil do kláštera, který postavil, a strávil tam léto. Když uslyšel, že král začal od křesťanů vybírat daň z hlavy8, šel znovu do Ughanu a setkal se s králem, ale nic tím nezískal.

Král začal stavět město v sousedství hranic Kazvínu, dokončil je a nazval je „Sultáníja“.9 Shromáždil tam řemeslníky ze všech zemí svého království a ozdobil je nádhernými stavbami, a to způsobem, který nelze popsat.

A protože byl Mar katolikos bez jakéhokoli příjmu, ať odkudkoli, a jeho výdaje byly převeliké, odešel znovu do cely, kterou postavil v pevnosti Arbíl, a strávil tam zimu roku 1618 Řeků [1306/1307] i léto a také zimu roku 1619 Řeků [1307/1308]. Na počátku měsíce ijáru vystoupil do Ázerbájdžánu a navštívil krále ve městě Ughanu. A král mu prokázal čest, jaká mu obvykle bývala prokazována.

Král vyjel na lov a přišel do svatého kláštera, který Mar katolikos postavil. Mniši mu vyšli vstříc a uvedli ho dovnitř se slávou a obřadně. A když vešel do cely představeného kláštera, nalezl ten představený milost v jeho očích a král se ho vyptával na tajemství křesťanů.10 Představený odpovídal králi vznešenými slovy a velmi výmluvně a králi se to zalíbilo. Potom vešel do cely katolikosa a usedl na patriarší stolec; dal tam přijít mnichům, radoval se s nimi a dal jim pět kusů krásné a drahocenné látky. Tu se představený kláštera zmínil o dani z hlavy a král slíbil, že ji už nebude vybírat. A na klášter nevložil žádné břemeno.11

Když král nazítří odjel, přišel do kláštera katolikos, jakmile se o jeho návštěvě doslechl, a velmi se rmoutil, že v klášteře nebyl přítomen. Vydal se za králem a dostihl ho u vod řeky, která se mongolsky nazývá Gakto a persky Vakjaród12; byli s ním svatí muži a představený kláštera. Král prokázal Mar katolikosovi převelikou čest a dovolil, aby byl pro něho a pro křesťany sepsán veliký výnos výnosů (pukdana pukdan)13, který nařizoval, aby po celé říši jeho království nikdo nevymáhal daň z hlavy od svatých mužů, mnichů, starších a jáhnů. A když se katolikos vrátil do kláštera, poslal pro něho král do Tabrízu a dal mu jednoho ze svých jezdeckých mezků a bohaté čestné roucho. Od chvíle, kdy král vstoupil do kláštera, bylo pouto, které svíralo jeho srdce, rozvázáno a Bůh mu vložil do srdce milosrdenství. Přikázal katolikosovi, aby zimu strávil ve svém klášteře, a sám odešel do zimoviště v Ughanu; Mongolové to místo nazývají „Múghán“.14

Zimu i léto roku 1620 Řeků [1308/1309] strávil katolikos v klášteře. Král projevil veliké milosrdenství příznivými výnosy, které vydal, přidělil katolikosovi celou daň z hlavy z Arbílu a přikázal, aby se od křesťanů už nikdy daň z hlavy nevybírala. A jakmile se katolikos v měsíci druhém tešrí [listopadu] roku 1621 Řeků [1309] vydal do pevnosti Arbíl15, onemocněl cestou smrtelnou nemocí, ale náš Pán ho uzdravil; do pevnosti Arbíl přišel s velikou slávou a všechen lid města mu vyšel vstříc a uvedl ho dovnitř s velikou ctí.

Vysvětlivky

  1. Öldžejtü (vládl 1304–1316), osmý ílchán mongolské Persie, mladší bratr Gházánův. Budge na tomto místě doplňuje: byl třetím synem Arghunovým a narodil se roku 1281; při narození dostal jméno Öldžej-Buka, později Charbanda, „mezkař“, což bylo změněno na Chudábanda, „služebník Boží“; jeho matka byla dcerou knížete Sarudžiho, bratra královny Dokuz-chatun. ↩

  2. Chorásán – východní provincie ílchanátu (dnešní severovýchodní Írán a přilehlé kraje), kterou Öldžejtü za bratrovy vlády spravoval jako místodržící. ↩

  3. Syrský text píše její jméno Urgó-chátún (Budge: Urgau, Argau). Uruk-chatun, manželka ílchána Arghuna (vládl 1284–1291), pocházela z křesťanského kmene Kereitů. Chlapec byl pokřtěn jménem Mikuláš, na počest papeže Mikuláše IV. ↩

  4. Hagarovec, „syn Hagařin“, je muslim: Arabové odvozovali svůj původ od Izmaela, syna Abrahamovy otrokyně Hagar. Öldžejtü v mládí prošel i buddhismem, jako král byl nejprve sunnitou a kolem roku 1310 se přiklonil k šíe. ↩

  5. Budge: Irindžin byl synem knížete Sarudžiho a synovcem Dokuz-chatun; svou dceru Kutlukšáh dal Öldžejtüovi za ženu. – Byl tedy bratrem královy matky; pocházel z křesťanských Kereitů a u dvora patřil k ochráncům křesťanů. Přání, aby byl jeho život zachován, ukazuje, že kronikář psal ještě před rokem 1319, kdy byl Irindžin po vzpouře popraven. ↩

  6. Letopočet „Řeků“ je seleukovská éra: rok 1616 trval od října 1304 do září 1305, jde tedy o zimu 1304/1305. Ešnok je patrně Ušnú (dnešní Ošnavíje) v kurdském kraji jihozápadně od Urmijského jezera; kdo byli „vzbouřenci“, text neříká. ↩

  7. Ughan (předloha píše i Oghan) – patrně Údžán, letní sídlo ílchánů v horách jihovýchodně od Tabrízu. ↩

  8. Daň z hlavy (arabsky džizja) platili podle islámského práva křesťané a židé pod muslimskou vládou. První ílcháni ji nevybírali; nakrátko ji křesťanům uložil už výnos z doby Gházánovy (kap. XIV). ↩

  9. Sultáníja – město mezi Kazvínem a Zandžánem v severozápadním Íránu. Založil je už Arghun; Öldžejtü je od roku 1305 vystavěl a učinil hlavním městem říše. Dodnes tam stojí jeho mauzoleum s mohutnou kopulí. ↩

  10. „Tajemství“ jsou v řeči syrských církví svátosti, především eucharistie. ↩

  11. Budge vykládá: králova návštěva nestála mnichy nic. Hostit panovníka s družinou bývalo jinak nákladnou povinností. ↩

  12. Řeka Džagatu (dnešní Zarríne-rúd), která teče jižně od Marághy a ústí do Urmijského jezera. ↩

  13. Budge: výnos udělující držitelům zvlášť veliké výsady. „Svatí muži“ jsou podle Budge patrně biskupové (syrské slovo pro „svatého“ je obvyklým titulem biskupa), „starší“ jsou kněží. ↩

  14. Tak čte i syrský text (l-Úgán … Múgán). Zřejmě tu směšuje dvě místa: zimovištěm ílchánů byla Múghánská step u Kaspického moře, kdežto Ughan (Údžán) u Tabrízu byl sídlem letním. ↩

  15. Arbíl je dnešní Irbíl v severním Iráku. O tom, co následovalo – o bojích o arbílskou pevnost a o vyvraždění tamních křesťanů roku 1310 –, vypráví kapitola XVIII. ↩