Knihovna · Mongolská říše a cesty na Východ · Mniši chána Kublaje

XVIII. Vyvraždění křesťanů v Arbílu

[Arbíl a královský tábor v Persii, březen až červenec 1310. Vypravěč, zjevně blízký svědek událostí, líčí spor křesťanských horalů, kteří drželi arbílskou pevnost, s Araby a Kurdy z města, obléhání pevnosti, marné zásahy patriarchy Mar Jahballahy a arbílského metropolity u dvora ílchána Öldžejtüa a pád pevnosti 1. července 1310, po němž byli její křesťanští obyvatelé pobiti.]

Protože se Boží úradky musí nutně naplnit a protože by se tyto úradky nikdy neuskutečnily, kdyby nebylo příčin, jimiž působí podivuhodné Boží řízení, učinil Bůh za dávných časů v horách jisté muže, kterým se říká „kajadžáje“¹, to jest „ti, kdo vystupují na výšiny hor“, a kteří se mezi sebou sváří. A někteří z těchto mužů šli ke králi² a vznesli obvinění proti svému emírovi Zajn ad-Dínu Baluovi, do jehož rukou bylo svěřeno, aby živil a vyplácel vojsko tří tisíc mužů. Král se na něho rozhněval a zavřel ho na jeden rok do vězení. A kvůli němu poslal vítězný král do arbílské pevnosti³ jistého Araba, který se jmenoval Násir a který byl od přirozenosti zlý a zatrpklé povahy. Byl to on, kdo zapříčinil, že se uskutečnil onen záměr Arabů, který se začal provádět už roku 1608 Řeků⁴. A všichni synové Hagařini⁵, velcí i malí, vznešení i nízcí, emírové i vojáci, písaři i právníci, správci i rádcové, se tajně usnesli, že vezmou křesťanům pevnost v Arbílu a že zahubí její obyvatele.

Sluší se však říci pravdu, totiž že srdce obyvatel pevnosti i těch, kdo byli s nimi, se zatvrdila. Opustili cestu křesťanství; Božími zákony zcela pohrdli, posmívali se poustevníkům i kněžím, okrádali jeden druhého a prolomili ohrady zákonů našeho Pána; pro napomenutí ani pro poučení u nich nezbývalo místo. Nenávist se mezi nimi velice rozmohla, závist se zmocnila jejich srdcí, vznášeli obvinění jeden proti druhému a utiskovali a bili, pronásledovali, podváděli a loupili. Srocovali se do tlup a vpadali do domů svých předáků, a krátce řečeno, dali si volnost páchat špatnosti všeho druhu. A nikdo si tu věc nepřipustil k srdci a nikdo se nebál prudkého hněvu a trestu, který měl přijít.

Ačkoli jsou skutky, jako jsou tyto, dílem Božím, je to Prozřetelnost, která se chápe příčin a dovádí je k naplnění. Tak například příčinou smrti, kterou Bůh určil Adamovi, bylo přestoupení příkazu; a protože zatvrdil srdce faraonovo, mohl na něho uvést trest; a jako předobrazy se uvádějí i jiné případy jim podobné. Záměr Prozřetelnosti je však zřejmý z toho, co bylo řečeno faraonovi: „K tomu jsem tě ustanovil, abych na tobě ukázal svou moc a aby mé jméno bylo hlásáno po celé zemi“; a na jiném místě se praví: „Hospodin zatvrdil srdce faraonovo, aby ho nepoznal, a tak aby ukázal své veliké skutky a mocné činy na zemi“ (Ex 9,16; 10,1–2)⁶.

Tyto věci se udály v srdcích obyvatel hor, kterým se říká kajadžáje. Obyvatelé arbílské pevnosti zatvrdili svá srdce, a proto je opustila Boží pomoc, aby vešly ve známost mocné činy Prozřetelnosti a aby se lidé poučili o skrytých věcech její slavné podstaty. Ačkoli totiž Bůh – jeho čest budiž velebena! – věděl dříve, než uvedl člověka v bytí, k čemu se jeho přirozenost přikloní, napomenul ho, když ho ustanovoval, podle toho, co jeho předvědění znalo a opatřilo.

Tento muž Násir, o němž jsme se zmínili výše, se hned, jakmile vešel do pevnosti, usadil ve věži blízko brány a nikdy z ní nevycházel. Dal tam nahoru tajně dopravit zbraně a válečné potřeby a vojáky a poslal do královského tábora⁷ vzkaz: „Tito lidé jsou jagháje⁸, to jest nepřátelé krále, protože jejich emír je zavřen ve vězení.“ A čím víc to dělal, tím víc obyvatelé pevnosti dávali najevo svou špatnost. Pokud však jde o něho, nebylo způsobu, jak by mu kdo mohl ublížit, neboť až na několik málo lidí měl na své straně všechen lid i zlato všeho muslimstva. Pokud jde o ně, neměl žádný z nich možnost pomoci svému druhovi ani jedinou šamúnou⁹. Násir měl k ruce achitofelské rady¹⁰ všech písařů a všech předáků, kdežto oni neměli nikoho, kdo by jim poradil, protože byli opilí vínem a pominuli se rozumem, buď proto, že je Bůh zcela opustil, anebo pro zlé skutky, které páchali. A nebáli se spravedlivých a správných soudů Páně.

A co z toho vzešlo? Královi poslové přicházeli a odcházeli a říkali: „Vstaňte a sestupte z pevnosti, křesťané!“ Oni se však pevně rozhodli, že odmítnou poslechnout a že se vzepřou. A úměrně tomu, jak si takto počínali, se lid Arabů radoval a veselil, neboť dobře věděl, že se jeho záměr naplní a vyjde najevo.

A když se stav věcí zhoršil, vyšel královský výnos určený emírovi, muži, který se jmenoval Sutaj a který byl v té době v krajích kolem Dijárbakru¹¹, a jinému muži, který se jmenoval Hádždží Dalkandi a byl bratrem výše zmíněného Násira, jenž se usadil v pevnosti. A výnos nařizoval toto: „Jestliže kajadžáje nesestupují z pevnosti a jestliže sestoupit nechtějí, ať je pevnost napadena a silou dobyta a ať se vojska krále shromáždí, aby svedla řádnou bitvu.“

Katolikos¹² však pro svou lásku ke království nevěřil, že by se něco takového s pevností stalo, dokud v ní přebývá on, a nemyslel si, že by se s křesťany takto naložilo, dokud je s nimi. A všichni křesťané zanedbali učinit, co učinit měli, a byli příliš nedbalí, než aby se vypravili do královského tábora a oznámili králi, co se jim stalo. A setrvávali ve spánku nedbalosti, dokud na ně nedolehly události, o nichž si nikdy nepomysleli, že by vůbec mohly nastat.

Devátého dne měsíce ádaru [března] toho roku [1310], čtvrtého dne týdne [ve středu]¹³, v době velkého půstu, vystoupili ke katolikosovi syn emíra, o němž jsme se zmínili, a tři emírové tisíců¹⁴, aby ho svedli dolů; a bylo nařízeno, že nesestoupí-li s nimi, má být uvržen do vězení. Následujícího dne sestoupil, protože k tomu byl donucen, a od té chvíle padl na pevnost strach a pláč a ukázala se zlá znamení. Katolikosa přivedli do kláštera Mar Michaela v Tar'ilu¹⁵. A přišel k němu emír Sutaj – vojáci, kteří byli s ním, byli z emírů tisíců a jiní – a projevil mu velikou náklonnost. V minulých dobách často navštěvoval celu¹⁶, byl Mar katolikosovi nadmíru milý a ten ho měl ve veliké úctě za časů zesnulého Gházána¹⁷. A řekl katolikosovi: „Královský výnos nařizuje, aby horalé sestoupili z pevnosti a aby tam ostatní zůstali. Ti však nevyjdou jinak než na váš příkaz; pošlete tedy někoho ze svých lidí, aby je přiměl sestoupit.“

Ráno následujícího dne, což byl den předvečera [pátek]¹⁸, přivedl patriarcha do domu výše zmíněného emíra voly a jehňata a přinesl víno, uspořádal hostinu a podle zvyku Mongolů mu vložil do rukou číši s vínem; a posadil ho na dobrého koně, aby mu zmátl smysly¹⁹. A Arabové, kteří tam byli – Hádždží Dalkandi, šajch Muhammad²⁰, který vládl v Arbílu, a jeho bratr, který se jmenoval Ahmad –, si hořce stěžovali na křesťany a také na katolikosa a říkali: „Kromě vás není nikdo, kdo by ty lidi dokázal z pevnosti svést dolů.“ Emír však myslel jen na úplatek, který mu katolikos dal, a nedbal na ně.

Tehdy se dohodli, že k horalům vyšlou posly, aby jim poradili sestoupit. Katolikos poslal jednoho ze svatých mužů²¹, kteří byli s ním, jenž se jmenoval Mar Abdíšó a byl biskupem z Haníthy, a emír poslal jednoho z emírů tisíců, který se jmenoval Sati-beg, aby s nimi promluvili a vyzvali je, ať sestoupí. A když tam přišli a mluvili k nim velmi vlídnými slovy, která byla spojena se sliby dobrodiní, horalé je nechtěli přijmout ani vyslyšet; poslové se tedy obrátili a vrátili se od nich v sobotu, čtrnáctého dne měsíce ádaru. A jakmile to emír Sutaj uslyšel, přišel ke katolikosovi a rozmlouval s ním a řekl: „Jsou to jagháje, to jest nepřátelé; musíte k nim, katolikosi, poslat posla podruhé.“

A Mar katolikos sám napsal těm lidem výzvu, aby sestoupili, a poslal ji po biskupech, metropolitovi Mar Íšó-sabranovi a výše zmíněném Mar Abdíšó, a po mniších Rabbanu Davidovi, poustevníkovi, a Rabbanu Denhovi, představeném kláštera Mar Michaela v Tar'ilu. Vydali se na cestu v noci na neděli, kdy se zpívá modlitba „Enhu dhe-te'ol“²², a když se rozednilo, vešli do pevnosti a rozmlouvali s těmi, kdo v ní bydleli; a ti se podvolili a zavázali se, že sestoupí.

A když to uslyšel Násir, ihned vyvěsil znamení, na němž se dohodl s obyvateli města, totiž že až vyvěsí znamení na střeše věže, v níž bydlel, mají se k němu nahoru přihnat a sešikovat se k boji. Když pak ti ubožáci, kterým bylo poraděno, aby sestoupili, uviděli v kostele meče, které se blýskaly, a ostré šípy, které na ně dopadaly, spěšně z kostela vyšli a s největšími obtížemi se dostali k bráně pevnosti; a i oni pak bojovali od čtvrté hodiny denní až do večera a po celou noc. Byli zabiti tři Arabové a dvanáct křesťanů; a kdyby křesťané po celou noc nemetali pod věž oheň, byli by všichni do jednoho pobiti.

A když se o tom doslechl emír Sutaj a vojáci, kteří byli s ním, spěšně vytáhli a obklíčili pevnost; a katolikosa, který plakal, vzali násilím s sebou. Téhož dne přišli pod pevnost a cestou mu říkali: „Nedovolte jim, aby se účastnili boje.“ V noci na druhý den týdne [pondělí] sestoupili z pevnosti někteří muži a Bůh je vysvobodil; byli však i s katolikosem a duchovními, kteří byli s ním, uvrženi do vězení. A od svítání druhého dne týdne naléhali emír Sutaj a ti, kdo byli s ním, na Mar katolikosa, aby k nim vyslal posla se vzkazem, ať nechají Násira sestoupit se vším, co má; a on poslal biskupa Íšó-sabrana a Rabbana Davida, poustevníka. A když je Arabové uviděli, zabili Rabbana Davida, poustevníka, bez milosti a Íšó-sabrana bili meči a holemi; Bůh ho však vytrhl z jejich rukou, takže uprchl a vrátil se.

Zlý stav věcí se ještě zhoršil, protože nadešel trest, a Arabové a mongolská vojska začali navršovat náspy, stavět stroje různých druhů a vést válku podle všech pravidel. Od chvíle, kdy Násir vyvěsil ono zlé znamení, byli křesťané, kteří byli ve městě, zabíjeni v ulicích a na tržištích města. Mnozí z nich uprchli a vešli do domů muslimů, ale i odtamtud je na udání vyvlekli; a druhého dne týdne [v pondělí] zemřeli krutou smrtí a nebylo s nimi slitování. Lidi, kteří k nim patřili a byli v kádího vězení, vyvedli a krutě bili, dokud nezemřeli. Mladé ženy svlékli z šatů a nutili je chodit nahé ulicemi města. A také ženám, které byly těhotné, rozpárali břicha, nenarozené děti zabili a jejich těla pohodili před bránu pevnosti.

A lidé chodívali k emíru Sutajovi a říkali: „Emíre, pošli posla a podívej se, jak křesťané zabíjejí muslimy a házejí jejich těla ven na svahy pevnosti.“ A on jim ve své prostotě uvěřil a vydal rozkaz; a čtyři kostely, které stály na rovině, byly vypleněny. Dva z nich patřily nám: ten, který nesl jméno Íšó-sabrana, slavného mučedníka²³, a ten, který byl postaven ve jménu Man'o. Kostel jakobitů²⁴, který byl postaven ve jménu Paní Marie, a kostel Arménů byly srovnány se zemí, a také všechny domy a stavby křesťanů i cela metropolitního stolce.

Emír rozeslal posly po celé zemi, sebral muže k boji a přivedl z hor dolů Kurdy. A křesťané ze všech vesnic, protože nemohli jít do města, dali nemalé množství peněz na železné zbraně a na stravu pro vojáky. Boj proti pevnosti zesílil a útočilo se na ni ze všech čtyř stran v noci i ve dne. Mnoho lidí bylo zabito, jak z těch, kdo byli dole, tak z těch, kdo byli nahoře, a mnoho Kurdů a Arabů; Mongolů však bylo zabito jen málo, protože se k pevnosti nepřibližovali, ale spokojili se s tím, že zdálky stříleli šípy. A křesťanům v tom kraji i všude jinde byly odříznuty cesty, a kdekoli je lidé spatřili, zabíjeli je bez slitování a říkali: „Jste z pevnosti,“ nebo: „Tito lidé jsou uprchlíci.“ A každého člověka se zmocnila smrtelná strnulost.

Pokud jde o katolikosa, nezbyl mu proti těm, kdo se ho zmocnili, žádný pomocník, pokud šlo o skutky, a jen velmi málo i pokud šlo o slova. V noční době ho střežili zblízka a ve dne zpovzdálí; a nevěděl, co se s ním stane. Jeho myšlenky byly rozbouřeny strachem o sebe samého i strachem o pevnost. A jen s největšími obtížemi našel příležitost napsat dopis metropolitovi arbílskému²⁵, který byl jako uprchlík ve vsi Béth Sajjádé. Tento muž se totiž rozhněval na lidi z pevnosti, protože ho neposlouchali, odebral se do Béth Sajjádé se vším, co měl, a usadil se na tom místě. Katolikos mu napsal: „Co ti prospěje, že jsi unikl, nepůjdeš-li do královského tábora?“ A o dva dny později poslal emír Sutaj s katolikosem stráže a ty ho dovedly do Béth Sajjádé.

Metropolita se vydal na cestu ještě té noci, kdy k němu dopis došel, a za čtyři dny dorazil do Bagdádu²⁶ spolu s mladíky, kteří byli s ním. Odebral se do královského tábora a oznámil tam, co se stalo katolikosovi a křesťanům. Emírové, kteří byli v táboře, už slyšeli o všem, co se stalo, do všech podrobností, protože emír Sutaj tam poslal posly, aby podali zprávu o tom, co podniká. A také katolikos napsal dopis a poslal jej po poslovi jednomu ze služebníků cely se zprávou o tom, co ho potkalo; a ten služebník šel a oznámil to emírům a rádcům, vyložil jim celou věc a zpravil je také o vraždění, k němuž došlo. A srdce emírů, kteří o té události neměli vůbec žádné vědomosti, zcela strnula úžasem, neboť ti, kdo ten čin spáchali, o něm mlčeli. Brzy po tom dorazil i metropolita a zopakoval celý příběh před všemi emíry. A byl sepsán královský výnos a po poslovi odeslán emíru Sutajovi a stálo v něm: „Ty jsi nám věc vyložil takto, katolikos však jinak; komu z vás máme věřit a čí slova mít za pravdivá?“ Tak bylo zlo poněkud zadrženo.

Když emír Sutaj o té věci uslyšel, nesmírně se zarmoutil a vzplanul zuřivým hněvem. Poslal pro katolikosa, dal si ho předvést a řekl mu: „Psal jste to a to?“ A všechen lid Arabů katolikosovi hlasitě spílal a každý křičel, co by s ním chtěl udělat. Katolikos řekl: „Nenapsal jsem nic; to jeden metropolita, který patří k tomuto kraji, šel a mluvil za svůj dům a za své stádce.“ A emírové řekli: „Nyní tedy přimějte tyto vzbouřence, aby sestoupili, jak nařizuje královský výnos; a neučiníte-li to, napište své prohlášení, že jsou to jagháje.“ Tehdy katolikos poslal metropolitu mosulského a několik mladíků z cely a vyzval ty v pevnosti, aby sestoupili, ale oni se sestoupit báli.

Byli totiž mezi nimi jistí lidé, kteří byli opravdu vzbouřenci, a ti, protože se báli, že budou pobiti, utvrzovali ostatní v jejich vzdoru, aby nesestoupili. Tím získali emír Sutaj a lidé jeho strany nad katolikosem převahu a naléhali na něho a říkali: „Musíte nám dát své písemné potvrzení, že ti lidé jsou jagháje, abychom mohli vyslat posla a oznámit to králi.“ A zmocnili se všeho, co měl s sebou, a odnesli to. Některé z těch mužů, kteří s ním sestoupili, zabili a některé prodali do otroctví. A násilím si na katolikosovi a na svatých mužích, kteří byli s ním, vynutili potvrzení, které bylo sepsáno tak, jak si přáli.

Toho dne vyslal emír ke králi Hádždžího Dalkandiho. Ten měl ke králi blízko, a když dorazil, předložil věc. A jeden z emírů, který se jmenoval Asan Kutlok²⁷, ho přísně pokáral a vytkl mu jeho nestoudnost, protože znal pravdu a poznal, že potvrzení bylo vynuceno násilím; a chtěl Hádždžího Dalkandiho udeřit, ten se však vzdálil. Zmíněný emír a všichni rádcové šli ke králi a věc mu vyložili. A král vydal výnos, v němž nařizoval, aby lidé v pevnosti a Arabové uzavřeli mír, aby se žádná strana nemstila a aby už nikdo znovu nebojoval. Tento výnos byl vydán teprve po mnohém úsilí, trápení a úzkostech metropolity a jeho druhů a byl svěřen do péče několika „synům královstv퓲⁸, aby jej donesli do Arbílu. A Hádždží Dalkandi se vrátil v nemilosti a jeho tvář byla pokryta hanbou. S výnosem přišli dva z žáků cely a do Arbílu dorazili v den předvečera Vyznavačů²⁹. A hned znovu spojili most, který byl spálen, a uzavřeli mír; a mnozí sestoupili z pevnosti na rovinu.

Jak už bylo řečeno, dávali muslimové Násirovi a jeho bratru tolik zlata, kolik jen chtěli vydat na úplatky, a tak mohli ukojit hrabivost poslů, kteří výnos přinesli; a navedli je, aby vystoupili do pevnosti. A když tam vystoupili, nikdo jim neprostřel polštář, aby si měli na co sednout, nenabídli jim jídlo, ba ani kůrku chleba, a nikdo jim nedal žádné peníze, ani jedinou šamúnu. Tehdy ti poslové zalitovali míru, který – jen považte! – uzavřeli, a vrátili se ke své zlé a zatrpklé povaze. A chtěli nějak ublížit mladíkům z cely, kteří byli s nimi, ale jeden z nich jim tajně uprchl branou pevnosti do vsi Béth Sajjádé; pronásledovali ho, ale nebyl k nalezení. Zmocnili se tedy jeho druha a dali ho pod stráž. A královi poslové vyrazili a přišli do vsi Béth Sajjádé, přivedli zpět katolikosa a opakovali tato slova: „Tito lidé nesestoupí jinak než na vaše slovo; pojďte a vyslechněte výnos.“

A když katolikos dorazil do Arbílu, shromáždil se všechen lid k Sutajovi a začal proti katolikosovi mluvit prudkými slovy; on jim však pro velikou důvěru, kterou choval k vládě, odpovídal směle. Potom poslal katolikos prostřednictvím emíra Sutaje vzkaz a nařídil lidem v pevnosti podruhé, aby sestoupili. Měli přísahat na evangelium, že Násirovi neublíží, a také on měl přísahat, že neublíží jim, a tak mezi nimi nastane mír. A mnozí sestoupili a přísahali, že mu neublíží a že mu budou poddáni podle toho, jak si bude přát. Když se však s jistotou zjistilo, že jich je vskutku na tři sta mužů, byla brána pevnosti znovu zavřena, protože jejich srdce byla plná lsti. Když Sutaj viděl, že se věci mají takto, zmocnil se těch, kdo sestoupili, a pobil je.

A druha onoho mladíka z cely, který uprchl, důkladně vyslýchali, kde je jeho spolužák, a krutě ho bili; jen s největšími obtížemi mu katolikos zachránil život. Potom zabrali koně a mezky cely a všechno, co měli mladíci a svatí muži, kteří přišli s katolikosem, a odnesli jim dokonce i šaty. A potom řekli katolikosovi se lstí: „Vyvedeme vás nahoru na tržiště pod pevností a přivedeme tam k vám přední muže města, aby se už nikdo znovu nesvářil ani se nedal popudit k boji, dokud nepodáme zprávu vítěznému králi.“ Katolikos ve své prostotě souhlasil a vystoupil do pevnosti, nevěděl však o léčce, kterou muslimové nastražili, aby ho zabili.

Téhož dne přišel k emíru Sutajovi posel z jeho domova a řekl: „Vojáci Palestiňanů³⁰ vpadli do tvých držav, a budeš-li s příchodem otálet, bude možná i tvůj dům odvlečen do zajetí.“ A ihned se on i všichni vojáci, kteří byli s ním, vydali na cestu, ačkoli byl velmi nemocen a trpěl těžkou chorobou. A na úpatí pevnosti zůstali jen Kurdové a obyvatelé města. Následujícího dne vypukl boj znovu a na obou stranách došlo k zabíjení. Cesty byly odříznuty a nebylo nikoho, kdo by vycházel nebo vcházel, a nikoho, kdo by vynášel nebo přinášel zprávy. V pevnosti zesílil hlad. A každý, kdo vyšel, ať proto, aby uprchl, nebo aby přinesl jídlo pro svůj dům, byl bez milosti zabit. Katolikos a tři duchovní, kteří byli s ním, a mladíci, kteří s ním zůstali, byli uvězněni v pevnosti bez přikrývky, bez polštáře, na kterém by leželi, bez živobytí a bez jídla. A trest se přiostřil, zkáza rostla, hrůza sílila a nezbýval ani pomocník, ani útočiště, ani nikdo, kdo by dokázal pronést slovo, které by jim pomohlo.

Pokud jde o ony posly, vrátili se s Hádždžím Dalkandim do královského tábora a vyložili králi, že lidé v pevnosti jsou nepřátelé, že je katolikos podněcuje ke vzpouře, že dal úplatek a vystoupil do pevnosti, že otevřel pokladnice a rozdával zlato, že pro ně opatřil zásoby pšenice, válečné zbraně, provazy a bojové stroje a že je utvrdil v jejich úmyslu vést válku.

Tehdy v srdcích krále a jeho velmožů zcela zavládlo zlo a znovu byly vydány výnosy, počtem třináct, a byly určeny všem emírům jmenovitě: každému z emírů Kurdů jmenovitě, každému ze čtyř emírů krále Mongolů jmenovitě a jeden celé zemi arbílské. Nařizovalo se v nich, že pošle-li někdo nahoru do pevnosti jídlo nebo dá-li je tamním lidem, bude jeho ves vypleněna a jeho lidé pobiti a každý statek, který mu v tom kraji patří, mu bude odňat a stane se zcela majetkem krále; a nařizovalo se, aby emírové vedli válku ve zbroji síly a aby ji dovedli k vítěznému konci pro izmaelskou víru.

A král poslal zvláštní výnos, určený jmenovitě katolikosovi, v němž stálo toto: „My i naši otcové jsme ti prokazovali čest, aby ses za nás modlil a dával nám své požehnání; nyní však, když jsi jednal jinak, věz, že to, co na tebe přichází, sis způsobil sám, a ne my.“ A výnosy předali jednomu z mužů, kteří byli u Brány království³¹, který se jmenoval Toghan³², a Hádždžímu Dalkandimu – oba byli vpravdě nepřáteli všeho křesťanstva –, aby šli do Arbílu a učinili tam, co se jim zlíbí.

Arbílský metropolita zůstal v královském táboře ještě tři dny poté, co byli oni poslové se dvěma mladíky z cely vysláni, aby sjednali mír. A uvažoval a říkal si: „Uzavřou-li lidé z pevnosti a Arabové mír, nic nezískám tím, že zůstanu v táboře; budou-li však bojovat dál, není možné, abych mluvil bez rady katolikosovy.“ A hned vstal a spěšně přišel do vsi Béth Sajjádé; když však dorazil, shledal, že právě toho dne byl katolikos spolu se svatými muži, kteří byli s ním, odveden, jak bylo vylíčeno výše, a uvězněn v pevnosti. A všichni křesťané prožívali kruté utrpení a velice se rmoutili; jejich zármutek vycházel ze srdce, a ne z obočí a víček, jak tomu bývá u některých lidí. Rozpouštěl maso a rozlamoval kosti, protože nevěděli, co se s nimi stane v rukou Arabů a zda budou z tohoto pronásledování vysvobozeni, či nikoli. A podobali se těm, kdo ztroskotali a jimiž zmítají vlny a bouře, neboť se báli, že utonou ve zkáze pronásledování.

Zmíněný metropolita nedokázal tu nejistotu snést. Pomýšlel na to, že se vrátí do královského tábora, ale byl na pochybách, protože jednak byly cesty odříznuty, jednak s sebou neměl vůbec žádné průvodce a nezbývala by žádná příležitost poradit se s katolikosem. Na druhé straně, kdyby zůstal v cele, zatímco katolikos a svatí muži snášejí soužení a útrapy a křesťané jsou mučeni, odsoudilo by ho pravidlo pravdy a zákon Kristův, který praví: „Ať je to pastýř, nebo ať je to přítel, sluší se, aby položil svůj život a vydal se na smrt, aby pohrdl svým životem a snášel muka všeho druhu z lásky ke Kristu“ (srov. 1 J 3,16).

A dodal si odvahy, vzal s sebou mladíky z cely, kteří uprchli a skrývali se, a vyšli ze vsi Béth Sajjádé večer šestého dne měsíce ijáru [května] toho roku [1310]. Putovali celou noc a celý den přes hory a přes roviny, pahorky a holé skály, ve strachu a hrůze z nepřátelských záloh, bez jakéhokoli místa, kde by se ukryli, a bez dostatku jídla, jímž by se nasytili. A s pomocí Boží dorazili za deset dní do města Hamadánu³³, neboť slyšeli, že tam je král.

A když vešli do města, shledali, že vítězný král toho dne odjel a odebral se do královského města Mongolů. Následujícího dne se metropolita a mladíci vydali dál a přišli do Sultáníje³⁴; a tam uslyšeli, že ony výnosy byly dány dvěma mužům, o nichž byla řeč výše, totiž Toghanovi a Hádždžímu Dalkandimu, a že se chystají vyrazit a jít do Arbílu. Když to uslyšeli, bezmocně jim klesly ruce, kolena se jim podlomila a z očí jim kanuly slzy nad zkázou církve a nad tím, co potkalo její děti. A radili se s několika muži, kteří byli přáteli katolikosa, a s několika lidmi církve, co mají dělat. A dostali tuto odpověď: „Budete-li váhat vynaložit své vlastní peníze a peníze cely, zahyne katolikos a vy sami také, kostely budou vypleněny a také vakfy³⁵ křesťanů kvůli katolikosovi zaniknou.“

Tehdy s sebou metropolita ihned vzal jistou částku peněz a šel k jednomu z emírů, který byl blízkým příbuzným krále. Uvedli ho před emíra a ten s ním jednal s úctou a vyslechl jeho řeč o katolikosovi a také o křesťanech. Emír si od něho vzal opis všeho, co řekl, psaný rukou metropolity, a ukázal jej ostatním emírům i králi, vítěznému v Bohu, jak bude vylíčeno později. A emír ho svěřil třem mužům, kteří byli jeho blízkými přáteli, aby ho zavedli ke každému z emírů a vezírů, kteří stojí před králem, aby svými ústy řekl, co napsal. A ti muži ho přivedli k emírovi, který se jmenoval Asan Kutlok, a k chódžovi Sa'd ad-Dínovi³⁶, představenému písařů, a k vezíru chódžovi Rašíd ad-Dínovi³⁷.

A metropolita směle pronesl tuto řeč: „Mar katolikos vás pozdravuje a praví: Víte, emírové, že je tomu dnes pětatřicet let, co jsem přišel z Východu; a že jsem byl z vůle Boží posazen na tento stolec Východu; a že jsem ve vší trpělivosti a v bázni Boží sloužil a žehnal sedmi králům³⁸, a zvláště otci nynějšího vítězného krále, zesnulému Arghunovi, a jeho matce, věřící královně Uruk-chatun³⁹. Nikoho jsem neoklamal. Po ničem z majetku vlády jsem nezatoužil, a jestliže mi králové udělili nějaké dary, zase jsem je vynaložil v jejich prospěch. Ačkoli jsem kdysi býval mladý muž, nyní jsem stařec; a nemám ženu ani děti, ani příbuzné, ani rod. Je snad pravděpodobné, že bych se z lásky ke světu bouřil proti králi? Anebo že bych pomýšlel na to, abych mu uchvátil něco z toho, co je jeho? Proč se tedy věří slovům, která proti mně mluví moji nepřátelé? Navíc jsem od nynějšího krále, vítězného v Bohu, nikdy nezakusil nic zlého – a Bůh uchovej, abych zakusil! Ale i kdybychom připustili, že by se to mohlo stát a že by mi učinil něco zlého – čehož Bůh uchovej –, je mi svatým evangeliem, knihou, kterou vyznávám, přikázáno oplácet zlo dobrem, neboť praví: ‚Modlete se za své nepřátele a žehnejte tomu, kdo vás proklíná, a čiňte dobře tomu, kdo vás nenávidí‘ (Mt 5,44). A není možné, abych opustil to, co mi Bůh skrze Krista přikázal, neboť přestoupení příkazu činí člověka, ať je to kdokoli, cizím tomu, kdo příkaz dal. Snažně vás prosím: je-li král v srdci přesvědčen, že jsem spáchal něco zlého, ať mě dá přivést k Bráně království a přesně mi oznámí, co jsem učinil; a potom, zasloužím-li smrt, nebude vinen mou krví. Ať mě však nenechává v rukou mých nepřátel.“ To byla řeč katolikosova.

A metropolita promluvil a řekl: „Všichni křesťané, kteří jsou v pevnosti, říkají: ‚Nejsme vzbouřenci proti vítěznému králi. Velice se však bojíme svých nepřátel, Kurdů a Arabů, kteří nás bez milosti zabíjejí; a nemáme nikoho, kdo by se nad námi slitoval a kdo by králi oznámil, v jakém soužení žijeme. Jsme služebníci krále a jsme mu poddáni a ve všech dobách platíme tribut i daně, které jsou nám vyměřeny. Přikazuje-li nám nyní král, abychom svedli dolů tyto kajadžáje, o něž královu srdci jde, máme snad k tomu dost síly? Přikazuje-li však nám samým, abychom sestoupili z pevnosti, ať k nám pošle někoho, kdo nás vysvobodí z rukou těchto násilníků, a potom ať nám přikáže jít, kamkoli si bude přát. Nebydlíme zde proto, že by to místo bylo příjemné, ale pro svůj veliký strach z Palestiňanů a Kurdů. Hle, naši synové a naše dcery byli odvlečeni do zajetí a větší část našich mužů byla pobita.‘ A vy všichni, emírové, tyto věci dobře znáte; a já, metropolita, váš služebník, se zaručuji za to, co jsem řekl v listině, kterou jsem napsal a odevzdal vám.“

Tehdy emírové to prohlášení přijali a ukázali je vítěznému a milosrdnému králi. A král nařídil, aby se s věcí seznámil emír emírů Čoban⁴⁰ a aby si dal metropolitu přivést a promluvil s ním. A když ho k němu přivedli, řekl všechno, co bylo vylíčeno výše, a dodal: „To skrze tebe se nám všechny tyto věci staly.“ Mezi ním a emírem kajadžájů, který se jmenoval Balu, bylo totiž jakési pouto. A emír prohlášení bez váhání přijal, zastavil cestu Hádždžího Dalkandiho do Arbílu a přislíbil, že přijdou dobré věci. A vybral muže, kteří měli jít jako poslové vedle těch, kdo byli určeni dříve.

Přes to všechno však – abychom své vyprávění příliš neprotahovali – Hádždží Dalkandi nedřímal ani nespal a nedopřál svým očím spánku; a všechen lid Arabů byl s ním. A dali obrovské úplatky emírům, velmožům, malým lidem i vojákům, a naplnilo se ono přísloví, které říká: „Úplatek oslepuje oči moudrých při soudu“ (srov. Sír 20,29)⁴¹; a odstoupili od dohody a od podmínek, které byly sjednány. Metropolita byl tajně zadržen a vydán Toghanovi, aby šel a svedl katolikosa a křesťany z pevnosti dolů; a kdyby to neučinil, měl být bez slitování zabit. A odvedli ho v noci za město na horu, která byla nablízku, a vůbec nikdo o něm nic nevěděl. Utrpení všech křesťanů všech vyznání, kteří byli shromážděni tam ve městě, bylo kruté a všichni mladíci z cely uprchli a rozprchli se. A nezbyl nikdo, kdo by jim pomohl nebo kdo by se o ně postaral, kromě velebného milosrdenství Boha, který jedná podle své milosti a pečuje podle svého slitování.

Metropolita měl mladšího bratra a ten uprchl a šel k emíru Čobanovi – kéž je jeho život zachován!⁴² – a oznámil mu, co se stalo, a řekl: „Služebník emíra emírů, metropolita, který k němu včera přišel kvůli arbílské pevnosti, byl lstí a násilím odvlečen do Arbílu.“ Emír se nesmírně rozhněval, vyslal posla a dal metropolitu přivést zpět z rukou těch proklatců. A uvedl ho před vítězného krále a zopakoval mu výpovědi, které metropolita učinil o katolikosovi a o křesťanech. A král nařídil, aby byl katolikos přiveden do královského tábora, aby křesťané sestoupili z pevnosti a aby se jim nestalo nic zlého. Král dal předvést Toghana, dal mu o těchto věcech rozkazy a přikázal mu také, aby šel do Arbílu.

A veliký emír emírů, hlava dívánu, Čoban, vzal metropolitu do svého domu. Napsal pro něho mnoho dopisů všem emírům Mongolů, kteří vytáhli, aby pevnost dobyli, a emíru Gajdžakovi, zeti⁴³ zesnulého krále Hülegüa⁴⁴, otce všech mongolských králů, a žádal je, aby podle královského výnosu svedli katolikosa dolů s náležitou úctou a aby také nechali křesťany sestoupit bez úhony. A odevzdal to poslovi a řekl: „Vztáhne-li někdo ruku na křesťany, nesváděj je dolů.“ A metropolitu propustil s náležitou poctou a svěřil ho královskému poslovi a řekl: „Neposlechnou-li toho Arabové a Kurdové, zůstaň s katolikosem a křesťany, pošli mi zprávu a dej mi vědět.“

Metropolita a posel přišli nejprve k emíru Gajdžakovi a ukázali mu příkaz Čobana, emíra emírů; a Gajdžak i jeho žena se zaradovali z vysvobození katolikosa a křesťanů. A emír Gajdžak poslal sto svých mongolských jezdců, vedle těch, kteří už k pevnosti odešli, aby při tom pomohli, a napsal také osmi stům kurdských pěšáků, nad nimiž vládl, aby katolikosa svedli dolů. Tři dny před příchodem metropolity a posla, který byl s ním, však dorazil Toghan a poslal ke katolikosovi posla a ukázal mu rozkaz, že má sestoupit. A katolikos bez jakéhokoli váhání sestoupil a s ním svatí muži a kněží, kteří byli s ním, v den předvečera [v pátek], šestadvacátého dne měsíce hazíránu [června 1310]⁴⁵. A tak uposlechl výnosu.

A Toghan ho přemluvil, aby znovu vystoupil do pevnosti a svedl dolů křesťany. Katolikos v prostotě svého srdce vystoupil a přikázal jim, aby sestoupili, a ti ubožáci ve své prostotě uposlechli příkazu krále i otce. A sestoupili za svítání v sobotu se svými syny a dcerami a ženami, sto padesát mužů, o něco více nebo méně, nepočítaje ženy a děti, bez jakékoli zbraně, bez meče a bez nože. A když zlotřilý lid Arabů uviděl, že sestoupili, naplnila ho divoká vášeň a rozpálil se hněvem; tasili meče a pobili je od největšího z nich do nejmenšího, bez slitování a bez bázně. A ženy a děti odvlekli do zajetí. Arabové uváděli jako výmluvu: „Stříleli na nás z pevnosti šípy.“ To všechno však bylo jen proto, aby katolikosovi nahnali strach ze sestupu a aby král uznal za pravdivé obvinění, které proti němu bylo před králem vzneseno, a aby se snad rozhněval a nařídil, aby byl katolikos i všichni křesťané pobiti.

Tehdy se katolikos se svou nadějí v Krista, s pláčem a vzdechy a s hořkostí v duši odhodlal sestoupit. Pohrdl mečem a v duchu si říkal: „Zemřu-li v pevnosti hladem, rozšíří se o mně pověst vzbouřence, a to by bylo zlé; je pro mne mnohem lepší poslouchat až k smrti. Sestoupím. Zachrání-li mě můj Pán, bude to pro mne slavné vítězství; a nezachrání-li, jsem hotov přijmout korunu mučednictví pro jméno Kristovo.“ A křesťané mu padli k nohám, plakali a říkali: „Nenecháme vás sestoupit“; a totéž říkali i svatí muži, kteří byli s ním. A katolikos odpověděl a řekl: „Nezbývá mi nic jiného než sestoupit, nikoho však nenutím, aby sestoupil se mnou; kdo ale chce mít podíl na mém utrpení, tomu v tom bránit nebudu.“ A rozloučil se s nimi.

A tři biskupové, kteří byli s ním, se ho přidrželi, a také mladíci z cely a někteří mniši a kněží. Sestupovali podél hradby a cestou šlapali po těch, kdo byli zabiti a povražděni a kdo byli bez viny rozsekáni na kusy. A katolikos sám viděl své syny s rozpáranými těly, jejichž vnitřnosti se volně vlekly po zemi; a nebylo nikoho, kdo by je pohřbil nebo kdo by je zavinul k pohřbu. Spolehl se na slovo Toghanovo a myslel si, že je to přítel, kdežto on byl ve skutečnosti přítel falešný.

A tehdy se slovy proroka v srdci řekl: „Volal jsem na své přátele, a oklamali mě. Moji kněží a moji starší zahynuli uprostřed mne. Hledali si pokrm, aby si zachovali život, a nejsou k nalezení. Pohleď, Pane, že jsem velice soužen a mé útroby jsou rozbouřeny. Mé srdce se ve mně obrátilo, protože jsem se těžce vzepřel. Venku hubil meč a toho, kdo byl v domě, smrt. Slyš, jak sténám, a není nikoho, kdo by mě potěšil. Všichni moji nepřátelé slyšeli o mém neštěstí a zaradovali se, že jsi mi je připravil ty. Přiveď den, který jsi ohlásil, a stanou se takovými, jako jsem já. A všechna špatnost Hagarovců přijde před tebe. Souži je soužením, jímž jsi pro mé hříchy soužil mne a které jsi skrze mne ukázal mým dětem a těm, kdo jsou mi drazí. Neboť mnohé jsou mé vzdechy a mé srdce je choré“ (Pl 1,19–22)⁴⁶.

A co bylo dál? Toghan přišel před katolikosa a smál se jako člověk, který nic neudělal; uvedl ho do svého stanu, vzdal mu poctu a na kolenou mu podal číši. A katolikos mu řekl: „Takovou podobu tedy mají tvé sliby? A takto se plní královský výnos, který jsi mi včera četl? Vždyť v něm bylo nařízeno, že nikomu, kdo sestoupí, se nesmí ublížit a že mu nesmí být prolita ani krev z nosu.“

Toghan odpověděl: „Stříleli z pevnosti šípy a zranili dva muže a ti jsou mrtvi.“ A katolikos řekl: „Měli být zabiti ti, kdo ty šípy stříleli, a ne ti, kdo uposlechli královského výnosu a sestoupili“; a Toghan mlčel a neodpověděl ani slovo.

Ačkoli se proklaté národy Arabů uradily, že katolikosa zahubí, Toghan a Násir, bratr Hádždžího Dalkandiho, předstírali, že o tom nic nevědí, aby jim to bylo omluvou. Pán však má zalíbení ve svých vyvolených a posílá jim vysvobození, odkud je nečekají, a aniž postřehnou, jak přichází. Metropolita totiž uvažoval ve své mysli a řekl emíru Gajdžakovi: „Emíre, dobře víš, jaký člověk je tento Toghan. Zařídil, abychom šli do Arbílu, ale bojím se, že dříve, než tam dorazíme, spáchá nějakou špatnost. Bylo by dobré, kdyby emír poslal napřed jednoho ze svých lidí a jednoho z druhů posla, který je se mnou.“ A emír to učinil bez jakéhokoli otálení a poslal napřed jednoho ze svých lidí a jednoho z mužů, kteří byli s poslem. A ti dorazili v den výše zmíněné soboty, když se den obracel k večeru, poté co byli ti ubožáci povražděni.

Přišli a pozdravili katolikosa i Toghana a ukázali mu opis královského výnosu, který emír emírů sepsal ve věci katolikosa. A když to Toghan a Násir uslyšeli, zakalilo se světlo tváře Toghanovy a tvář Násirova zezelenala a začali si mezi sebou šeptat. Nezbyl jim žádný prostředek, jak se ospravedlnit, neboť muži, kteří přišli, katolikosa viděli. A když padla tma, jeli s ním Násir a Toghan míli cesty; a odebral se do vsi Amkaby⁴⁷.

Metropolita a posel, který byl s ním, dorazili ráno v neděli, sedmadvacátého dne měsíce hazíránu, a uviděli, co se stalo; a velice se zarmoutili a jejich bolest byla veliká, ale poněkud se jim ulevilo, že katolikos a duchovní, kteří byli s ním, jsou zachráněni. A hned šli ke katolikosovi a ukázali mu pokyny velikého emíra a povahu královského výnosu, který se ho týkal; a katolikos se zaradoval a požehnal jim i emírovi.

A ráno následujícího dne šel posel k Toghanovi a žádal o dovolení, aby směl vystoupit do pevnosti, ale Toghan mu to nedovolil a řekl: „Tito lidé, kteří jsou jagháje, by tě zabili.“ Posel řekl: „Ať mě zabijí, nebo mě nechají naživu, půjdu k nim nahoru.“ A když vystupoval, nedovolil Toghan, aby s ním nahoru šlo jakékoli jídlo nebo pití, a řekl: „Přišel jsi zachránit křesťany, kteří nenávidí naše vyznání a jsou také nepřáteli našeho lidu. A protože křesťané neposlouchají královské výnosy, nebudeme ani my poslouchat příkaz tvého emíra.“ Posel však na něho nedbal a vystoupil do pevnosti a ukázal křesťanům příkaz emírův; a oni souhlasili, že sestoupí, a všichni byli poslušni. Večer posel sestoupil a svedl s sebou dolů tři muže; jednoho z nich mu Arabové vyrvali z rukou a zabili a druhé dva odvlekli jako zajatce. Posel s sebou přinesl klíče od pevnosti a odevzdal je Toghanovi; a potom přišel zarmoucen ke katolikosovi a radili se spolu, co má dělat.

A posel řekl: „Těch, kdo jsou na úpatí pevnosti, je mnoho a jsou silní. V pevnosti není dost jídla ani na jediný den a mně zabránili, abych tam cokoli vynesl. A svedu-li je dolů, Arabové se jich zmocní a pobijí je. Nemám zde nikoho, kdo by mi pomohl, a nevím, co mám dělat. Mohu však shromáždit muže, kteří přišli se mnou, a sto jezdců emíra Gajdžaka. Ti mohou nejprve svést dolů ženy a děti a odvést je do vesnic. A pokud jde o muže, kteří dokážou bojovat, ti a já a muži, kteří jsou se mnou, můžeme v noci odejít a uniknout. A vztáhne-li někdo ruku proti nám, můžeme ji vztáhnout i my.“ A katolikos řekl: „Ty sám víš nejlépe, co dělat; učiň, jak ti Bůh dá poznat.“

Třetího dne týdne [v úterý] vystoupil posel ke křesťanům, shromáždil je kolem sebe a rozmlouval s nimi; a větší část z nich jeho radu přijala, ale jak říká přísloví: „Z kosti vychází červ.“⁴⁸ Někteří z lidí v pevnosti totiž už dlouho jednali zrádně a stali se spojenci Násir ad-Dína. A každý den k němu posílali posly a zpravovali ho o všem, co se v pevnosti dělo. A když tito lidé viděli, že se větší část rozhodla sestoupit, šli a oznámili to Násirovi. A on ihned napsal: „Obyvatelé pevnosti, s výjimkou horalů, ať nikomu nic nedávají a ať z pevnosti nesestupují, nýbrž ať jsou dobré mysli. Horalé ať dají poslům peníze na cestu, a chtějí-li, mohou sestoupit.“ Po tomto rozhodnutí se lidé v pevnosti rozdělili na dvě strany a někteří z nich k němu sestoupili, oni i jejich rodiny; nic se jim nestalo a směli odejít a přišli do vsi Amkaby. A po jednom dni Arabové přišli, odvedli je z toho místa a pobili je.

Od té doby nezůstal v pevnosti žádný předák, žádný správce, žádný rádce ani nikdo, kdo by se ve věcech vyznal. Posel zůstal sám v cele katolikosově, ale nakonec sestoupil a zanechal je bez pomocníka v hořkém pláči a úzkostném sténání. Běda té hodině plné pohromy! Běda tomu času soužení, který zrodil útrapy! I kdyby tam zůstali – žádnému člověku nezbyla síla ani k tomu, aby načerpal vodu, a kdo tu byl, aby bojoval? Hlad je zcela přemohl! Pšenice už došla a prodávala se po osmi zúzech za libru⁴⁹. A pokud jde o sůl, kdo by nějakou našel? Snědli už osly, psy i fretky a nezbyly ani žádné staré kožené věci. Sytili se slupkami semen bavlníku. Vdovy bezmocně vztahovaly ruce a plakaly a nebylo nikoho, kdo by obvázal, co bylo zlomeno. A nebylo vůbec nikoho, kdo by pohřbíval mrtvé. Kdo tu byl, kdo by měl dost síly, aby vykopal hrob? Kdo tu byl, kdo by mohl prokázat soucit a lásku? Kdo tu byl, aby dal almužnu? Sirotci umírali na hnojištích. Jiní padali mrtvi ve svých domech a vysychali a jiní se vrhali z hradby dolů a ti, kdo byli dole, je zachycovali na své meče a rozsekávali je na kusy.

Běda ctihodným mužům, jimiž Pán pohrdl! Běda ctihodným mužům, které Pán zavrhl! Běda národu, jemuž nezbyl nikdo, kdo by se slitoval, a nikdo, kdo by mu podal pomocnou ruku! Pohleďte, vy, kdo slyšíte, jak prudký je trest našeho Pána pro ty, kdo se neobrátí! Jak krutá je tvá metla, Bože náš! Jak zhoubná je tvá rána, ty, který o nás pečuješ! Jak kruté jsou tvé údery, ty, který nás obvazuješ! Odvrátil jsi svou tvář a koruna spadla z jejich hlavy a jejich radost se obrátila v zármutek (Pl 5,15–16). Plakali ve dne i v noci, slzy jim zbrázdily tváře a mezi všemi jejich přáteli není jediného, kdo by je potěšil (Pl 1,2). Všichni vzdychají a žádají chléb (Pl 1,11). Oči se jim zakalily slzami, útroby mají rozbouřené a jejich čest je sražena k zemi pro zkázu jejich pevnosti. Děti a nemluvňata říkají svým matkám: „Kde je chléb? Kde je olej?“ A hroutí se před nimi jako pobití (Pl 2,11–12), když prosí o chléb; a není nikoho, kdo by jim jej nalámal a dal.

Hle, ti, kdo kdysi jídali lahůdky, leží teď na ulicích; a hle, ti, kdo byli vychováni v purpurovém šatu, uléhají teď na hnojištích (Pl 4,5). Jejich tváře jsou černější než popel a nelze je poznat. Kůže se jim svraštila na kostech, vyschla a je jako dřevo. Mnohem šťastnější jsou ti, kdo byli zabiti mečem, než ti, které zabil hlad. Ženy jedí svůj vlastní plod a milující ruce vaří své děti, které se jim stávají pokrmem (Pl 4,8–10). Děti a starci leží spolu na zemi a panny a mladíci došli hanby. Muži byli povražděni a Pán se nad nimi neslitoval (Pl 2,21); a šípy jim pronikly do ledví. A stali se posměchem mezi všemi národy (Pl 3,13–14), neboť Pán dovršil svou prchlivost a vylil žár svého hněvu (Pl 4,11), protože ti, kdo nad nimi bděli, bděli nadarmo (Pl 4,16). Volají s prorokem a říkají: „Naše hříchy se proti nám pozvedly, naše síla ochabla, neboť Pán nás vydal do ruky toho, proti němuž nic nezmůžeme (Pl 1,14); spravedlivý je Pán, proti němuž jsme se vzbouřili.“

Slyšte, všechny národy, a pohleďte na naše soužení. Naše panny a naši mladíci odešli do zajetí (Pl 1,18) a naši silní jinoši a bojovníci byli pobiti. Co máme říci? Že nás naši kněží svedli na scestí a neodhalili před námi naše hříchy? (Pl 2,14) Bůh uchovej! Napomínali, a my jsme neposlouchali; kárali nás, a my jsme nenaklonili své uši. Pohrdali jsme jimi a na jejich osobu jsme nebrali ohled. Svým starcům jsme neprokazovali lásku, vdovy jsme utiskovali a chudé a nuzné jsme pronásledovali. Naše nepravost je větší než nepravost Jeruzaléma a špatnost, která je v našich dnech, převyšuje špatnost dnů Noemových. Proto Pán vykonal, co zamýšlel, a splnil své slovo podle toho, co přikázal za dávných dnů. Smetl nás bez slitování, opásal nás nepřáteli a vyvýšil roh našich utiskovatelů (Pl 2,17). Všichni naši nepřátelé na nás otevřeli ústa, syčeli a skřípali proti nám zuby. Naše děti prodali do daleké země, naše panny před námi zneuctili a našim ženám se před našima očima posmívali (Pl 5,11) a říkali: „Pohltíme vás. To je den, na který jsme čekali; dočkali jsme se ho a spatřili jsme jej“ (Pl 2,16).

A lid Arabů vystoupil s Toghanem a Násirem do pevnosti čtvrtého dne týdne [ve středu], prvního dne měsíce tammúzu [července] roku 1621 Řeků [1310]⁵⁰, a dobyl ji. Pobili každého, koho v ní našli, a nikoho neušetřili, a každého, koho spatřili, odvlekli do zajetí; vyloupili poklady a rozchvátili, co tam bylo uloženo. A ty z horalů kajadžájů, kteří tam zůstali, svrhli z vrcholu hradby a ti, kdo byli dole, je zachycovali na své meče, dokud se všemi neskoncovali. Ženy a panny zčásti prodali a zčásti je dávali každému, kdo k nim přišel, a rozdali je darem. Krátce řečeno, vynesli na denní světlo všechno zlo, které bylo skryto v jejich srdcích.

A i my říkáme s týmž prorokem: „Jásejte, muži arbílští, neboť k vám přišel kalich a budete zahanbeni a zlomeni útrapami (Pl 4,21) a není nikoho, kdo by vás zachránil. Pán však bude pamatovat na to, co se stalo jeho lidu a jak bylo vypleněno jeho dědictví (Pl 5,1). Dobrý je Pán k tomu, kdo na něho čeká, a k duši, která ho hledá (Pl 3,25). Odplatí vám podle díla vašich rukou. A dá vám zármutek srdce a jeho rána vás bude pronásledovat. Ve svém hněvu vás zničí a vyhladí vás zpod nebes (Pl 3,64–66), protože jste smetli jeho kostely a rozsekali na kusy ovce jeho pastvy. Ti, kdo půjdou cestou, budou nad vámi tleskat rukama, budou syčet a potřásat hlavou a říkat: ‚To je Arbíl, město, které Bůh proklel!‘“ (Pl 2,15).