Knihovna · Mongolská říše a cesty na Východ · Mniši chána Kublaje

XIX. Smrt Mar Jahballahy

[Léta 1310–1317. Po pádu arbílské pevnosti se patriarcha naposledy vydává ke dvoru, kde se mu dostane jen mlčení; zbytek života tráví ve svém klášteře u Marághy, kde v listopadu 1317 umírá. Kniha končí modlitbou a dovětkem písaře.]

Tehdy katolikos s duchovními, kteří byli s ním, a s Mongoly, kteří přišli od emíra Gajdžaka1, aby ho přivedli, odešel do vesnice Béth Sajjádé2, avšak ve velikém strachu a hrůze, ve veliké úzkosti a soužení. V té vesnici zůstali několik dní, dokud neshromáždili nějaké peníze, které dali poslu emíra Čobana3, stovce mužů, kteří přišli od emíra Gajdžaka, a Kurdům, kteří byli s nimi. Potom se zvedli a odešli do královského tábora, 8. tammúzu [července] toho roku [1310].

Katolikos navštívil kněžnu, manželku emíra Gajdžaka, a ta mu prokázala velikou čest a také s ním do tábora poslala své lidi. Když tam dorazil, šel hned navštívit velkého emíra Čobana; ten ho přijal a prokázal mu čest, která mu náležela, a odtamtud šel katolikos do města4; a všichni emírové dobře znali jeho příběh. Šel k vítěznému králi, požehnal mu podle zvyku a vložil mu do rukou pohár a král zase podal pohár jemu, ale ani jeden z nich nepromluvil k druhému slovo.5 Těžce zarmoucen odešel katolikos z jeho přítomnosti, neboť měl v úmyslu, kdyby se ho král zeptal, oznámit mu všechno, co se přihodilo jemu i jeho stádci. Tímto zacházením bylo jeho srdce těžce zlomeno; pobyl tam měsíc dní a doufal, že se snad stane něco nového nebo že se ho někdo zeptá na to, co se stalo. A když byly vyřízeny některé nezbytné záležitosti týkající se cely a křesťanů, vrátil se a přišel do kláštera, který postavil vedle Marághy. A umínil si, že už nikdy do královského tábora nepůjde, a řekl: „Jsem unaven službou Mongolům.“6

Roku 1622 Řeků [1310/1311]7 strávil zimu v klášteře. V létě odešel do města Tabrízu, protože uslyšel, že tam dorazil emír Irindžin – kéž náš Pán zachová jeho život! –; a když tam katolikos přišel, hned se s ním setkal. Irindžin mu prokázal velikou čest a on i jeho manželka, dcera krále Ahmada, syna zesnulého krále Hülegüa, mu dali dary a obdarovali ho.8 Ta kněžna byla v království ve veliké vážnosti, protože vítězný král si vzal za ženu její dceru, a ta byla tehdy největší z jeho žen. Peněz, které emír Irindžin a jeho manželka katolikosovi dali, bylo deset tisíc dinárů, což je šedesát tisíc zúzů9, a k tomu dva jezdecké koně. Emír také daroval velkou vesnici kostelu Mar Šalíty, svatého mučedníka10, neboť tam byl uložen jeho zesnulý otec a byla tam pohřbena jeho matka i jeho ženy.

Zimu roku 1623 Řeků [1311/1312] strávil katolikos v klášteře a léto také. A když rada přednesla jeho věc králi, udělil mu král pět tisíc dinárů, které mu každý rok přicházely na jeho živobytí. Král mu také daroval vesnice v okolí města Bagdádu.

Až do tohoto roku je počet otců, metropolitů a biskupů, které vkládáním rukou vysvětil pro stádce, sedmdesát pět; tolik jich je.11 Žil v klášteře, který postavil, až do roku 1629 Řeků [1317]. Zemřel v noci na neděli, kdy se zpívá modlitba „Má šbích maškenách“, 15. druhého tešrí [listopadu]12, a byl uložen v klášteře, který postavil. Kéž je jeho památka požehnána! A kéž jsou modlitby Mar Jahballahy, katolikosa, a Rabbana Saumy s námi i se světem až do jeho nejzazších končin a se svatou církví a jejími dětmi.

A Bohu buď sláva, čest, chvála a klanění na věky věků. Amen, amen.

Zde končí tyto „Dějiny Mar Jahballahy, katolikosa a patriarchy Východu, a Rabbana Saumy, generálního vizitátora“. Bohu buď ustavičná sláva a hříšníkovi, který napsal tyto řádky, kéž se v hrozné soudní síni dostane odpuštění dluhů a prominutí hříchů! Amen.13

Vysvětlivky

  1. Gajdžak, mongolský emír a zeť zesnulého krále Hülegüa, se na Čobanovu přímluvu ujal patriarchy a poslal pro něho sto jezdců (kap. XVIII). Budge: měl za ženu Tutukaj, čtvrtou dceru Hülegüovu, jejíž matka byla otrokyní Dokuz-chatun. Arbílská pevnost padla 1. července 1310 a její křesťanští obyvatelé byli pobiti nebo odvlečeni. ↩

  2. Vesnice v kraji Arbílu (dnešní Irbíl v severním Iráku), kam se za bojů o pevnost uchýlil arbílský metropolita a kde pobýval i patriarcha (kap. XVIII). ↩

  3. Emír Čoban z kmene Suldusů († 1327), „emír emírů“, vrchní velitel vojska za Öldžejtüa a později faktický vládce říše za jeho syna Abú Sa’ída. Na příkaz krále se ujal věci arbílského metropolity a patriarchy (kap. XVIII). ↩

  4. Patrně do Sultáníje, nového hlavního města říše mezi Kazvínem a Zandžánem, kde tehdy dlel dvůr (srov. kap. XVIII). ↩

  5. „Vítězný král“ je ílchán Öldžejtü (vládl 1304–1316). Podání poháru patřilo k mongolskému dvorskému obřadu; král zvyku vyhověl, mlčením však dal najevo, že o arbílských událostech slyšet nechce. ↩

  6. Budge připouští i překlad „zhnusen“; ve svém úvodu větu parafrázuje slovy, že se patriarchovi služba Mongolům protiví. ↩

  7. Letopočet „Řeků“ je seleukovská éra: rok 1622 trval od října 1310 do září 1311, jde tedy o zimu 1310/1311 a léto 1311. ↩

  8. Irindžin (předloha zde píše Irnadžin) – emír z křesťanského kmene Kereitů, synovec Dokuz-chatun a strýc krále Öldžejtüa z matčiny strany (kap. XVII). Budge doplňuje jména: jeho žena se jmenovala Kekšek a byla dcerou ílchána Ahmada Tegüdera (vládl 1282–1284), syna Hülegüova; jejich dcera Kutlukšáh-chatun byla ženou Öldžejtüovou. Přání dlouhého života ukazuje, že kronikář psal před rokem 1319, kdy byl Irindžin po vzpouře popraven. ↩

  9. Šest zúzů (drobných stříbrných mincí) tedy šlo na jeden dinár. Budge roku 1928 odhadl dar na 5 000 liber šterlinků. ↩

  10. Kostel Mar Šalíty stál v Maráze; za pronásledování roku 1295 byl zničen (kap. XI) a později zřejmě obnoven; ostatky světce choval i patriarchův klášter (kap. XV). Že tu měl emírův rod hroby, ukazuje, že Irindžinovi rodiče byli křesťané. ↩

  11. Vyprávění, zjevně dovedené do roku 1312, se zde zastavuje; zprávu o patriarchově smrti připojil autor nebo pokračovatel až po roce 1317. Mar Jahballaha III. zastával úřad třicet šest let (1281–1317). ↩

  12. Název neděle překládá Budge „Jak slavný je tvůj příbytek“ a doplňuje, že jde o noc ze soboty na neděli. Den udává i syrský text číslicí 15. Patnáctý listopad 1317 však připadl na úterý; neděle byla 13. listopadu, a patriarchova smrt se proto obvykle klade do noci na 13. listopad 1317. Bylo mu dvaasedmdesát let. Jeho nástupcem se roku 1318 stal Timotheos II., dosavadní metropolita arbílský. ↩

  13. Závěrečný dovětek (kolofon) písaře; prosba o odpuštění hříchů je v syrských rukopisech obvyklá. Podle druhého Bedjanova vydání syrského textu (1895) pořídil Budge svůj anglický překlad, z něhož je přeložen tento český. ↩