Knihovna · Mongolská říše a cesty na Východ · Otrokem u Turků a Tatarů
1. O velkém tažení, které král Zikmund podnikl do Turecka
2 Léta Páně 1394 vyslal král Zikmund z Uher do křesťanstva o pomoc, neboť mu pohané působili velké škody v uherské zemi; i přišel mu na pomoc veliký lid ze všech zemí. Tu vzal ten lid k sobě a táhl k železné bráně, která dělí Uherskou zemi a Bulharsko a Valašsko; a tam přešel přes Dunaj do Bulharska a tam táhl před město jménem Vidin, které je hlavním městem v Bulharsku; a tu přišel pán té země a toho města a vzdal se králi na milost, i osadil král to město třemi sty muži dobrých rytířů a pacholků. A potom táhl před jiné město a bylo v něm mnoho Turků a ležel před ním pět dní; a ve městě bylo mnoho Turků, kteří město vydat nechtěli; tu vyhnalo měšťanstvo Turky mocí z města a vzdali se králi a Turků bylo mnoho pobito a ostatní zajati; totéž město osadil král také dobrými dvěma sty muži. Potom táhl před jiné město, které slove Schiltau a jemuž se v pohan-3ské řeči říká Nicopoli; a ležel před ním šestnáct dní po vodě i po zemi. Tu přitáhl turecký král jménem Bajezid1 se dvěma sty tisíci muži městu na pomoc; když to král Zikmund uslyšel, táhl mu vstříc se svým lidem, který se odhadoval na šedesát tisíc mužů, na míli cesty od města. Tu přijel vévoda z Valašska, který se jmenoval Mircea2, a žádal krále, aby mu dal nepřátele obhlédnout; toho se mu dostalo. I vzal tisíc mužů svého lidu a obhlédl nepřátele; poté přijel ke králi a pověděl mu, jak nepřátele obhlédl a že mají dvacet korouhví a pod každou korouhví že je deset tisíc mužů a že každá korouhev leží zvlášť se svým lidem. A když to král uslyšel, chtěl učinit pořádek, jak se má bojovat; tu prosil vévoda z Valašska, aby mu dal učinit první útok; to mu chtěl král dovolit; když to uslyšel vévoda z Burgundska, nechtěl tu čest dopřát jemu ani nikomu jinému, protože přitáhl zdaleka z vlasti s velikým lidem, který se odhadoval na šest tisíc mužů, a utratil veliké jmění; proto chtěl první útok učinit sám a vzkázal králi, aby jemu dal učinit první útok, protože přitáhl zdaleka. Tu ho král žádal a prosil ho, aby nechal Uhry učinit první útok, neboť ti už dříve s Turky bojovali a lépe znali způsob Turků než ostatní; ani Uhrům to však dopřát nechtěl a vzal svůj lid k sobě a vyrazil na nepřátele a projel dvěma houfy, a když přišel ke třetímu, obrátil se a chtěl zpátky; tu ho nepřátelé obklíčili a jeho lid byl více než z poloviny sesazen z koní, neboť Turkové jim stříleli jen koně; tu už nemohl pryč a byl zajat.
4 A když král uslyšel, že vévoda z Burgundska vyrazil na nepřátele, vzal k sobě ostatní lid a vyrazil na dvanáct tisíc mužů pěšáků, které Turkové poslali napřed, a ti byli od něho všichni pobiti a ušlapáni. A v tom boji byl můj pán Leonhart Reichartinger3 sestřelen z koně; to jsem spatřil já, Hans Schiltberger, jeho jízdní posel, a vjel jsem k němu do houfu a posadil jsem ho na svého koně a sám jsem dostal jiného koně, který předtím patřil jednomu Turkovi, a jel jsem zpátky k ostatním jezdcům. A když byli pěšáci pobiti, táhl král na jiný houf a ti byli jízdní; a když turecký král viděl, že král na něho táhne, chtěl se dát na útěk. To uslyšel vévoda ze Srbska, který se jmenoval despot4, a ten přišel tureckému králi na pomoc s patnácti tisíci muži dobrého lidu a ostatní korouhevní páni s celou mocí; a despot táhl se svým lidem na královu korouhev a srazil ji k zemi. Když král viděl, že jeho korouhev padla a že už nemůže zůstat, dal se na útěk; tu přijel hrabě z Celje5 a Jan, purkrabí norimberský6 a vzali krále a vyvedli ho z vojska a dopravili ho na galeji a odtud odplul do Konstantinopole. A když rytíři a pacholci viděli, že král se dal na útěk, prchali také; a mnozí z nich prchali k Dunaji a mnozí se dostali k lodníkům a mnozí by byli rádi na lodích; tu byly lodě tak plné, že na ně nikoho pustit nechtěli a mnohým také na lodích usekali ruce, když se na ně chtěli dostat, a ti se pak utopili
5 ve vodě. Mnozí se také ubili k smrti v horách, když spěchali k Dunaji; a můj pán Leonhart Reichartinger a Werner Pienzenauer7, Ulrich Küchler8 a jeden Klammsteiner9, ti čtyři bavorští páni byli v boji pobiti a s nimi mnoho jiných dobrých rytířů a pacholků, kteří nemohli dosáhnout vody, aby se dostali k lodím. Jedna část byla pobita a většina byla zajata a já jsem byl zajat také; zajat byl i vévoda z Burgundska a pan Jean Boucicaut10 a také jeden pán jménem Châteaumorant11, to byli dva páni z Francie; a velký hrabě uherský a mnoho jiných mocných pánů, rytířů a pacholků, kteří byli rovněž zajati.
Vysvětlivky
Bajezid I. (asi 1360–1403), osmanský sultán od roku 1389. Roku 1396 porazil u Nikopole křižáckou výpravu. Roku 1402 byl u Ankary poražen a zajat Tamerlánem a následujícího roku zemřel v zajetí.↩︎
Mircea Starý (asi 1355–1418), vévoda (vojvoda) valašský od roku 1386, syn vojvody Radu I. a nástupce svého staršího bratra Dana I.; k Valašsku připojil Dobrudžu. Roku 1396 byl u Nikopole v uherském vojsku. Zemřel 31. ledna 1418.↩︎
Leonhart Reichartinger (zemřel 1396), bavorský zeman, patrně z okolí Trostbergu; Schiltbergerův pán, jemuž Schiltberger v bitvě přivedl koně. Padl 25. září 1396 u Nikopole.↩︎
Despot byl byzantský dvorský titul, nejvyšší po císařském; v pozdním středověku jej z Cařihradu dostávali srbští panovníci a v západních i uherských zprávách se stal jejich obvyklým označením.↩︎
Herman II., hrabě Celjský (asi 1360–1435), štýrský a kraňský magnát, od roku 1385 hrabě celjský. U Nikopole roku 1396 zachránil život králi Zikmundovi, s nímž uprchl z bojiště na téže loďce; později byl Zikmundovým tchánem a bánem slavonským. Zemřel 13. října 1435 v Bratislavě.↩︎
Jan III. Hohenzollernský (1369–1420), od roku 1397 purkrabí norimberský a markrabě brandenbursko-kulmbašský. Roku 1396 se zúčastnil nikopolské výpravy a podle vyprávění vyvedl krále Zikmunda z bojiště. Zemřel 11. června 1420.↩︎
Werner Pienzenauer, bavorský zeman z rodu pánů z Pienzenau. Padl roku 1396 v bitvě u Nikopole.↩︎
Ulrich Küchler, bavorský zeman. Padl roku 1396 v bitvě u Nikopole.↩︎
Příslušník bavorského zemanského rodu Klammsteinů. Padl roku 1396 v bitvě u Nikopole.↩︎
Jean II. le Meingre, zvaný Boucicaut (1366–1421), francouzský rytíř, od roku 1391 maršál Francie. Roku 1396 byl u Nikopole zajat a na přímluvu burgundského vévody ušetřen a vykoupen; roku 1399 přivedl do Cařihradu pomoc proti Osmanům. Roku 1415 byl u Azincourtu zajat Angličany a 21. června 1421 zemřel v anglickém zajetí v Yorkshiru.↩︎
Jean de Châteaumorant, francouzský rytíř, zajatý roku 1396 u Nikopole. Když roku 1399 maršál Boucicaut odjížděl z Cařihradu, zůstala obrana města na něm.↩︎