Knihovna · Mongolská říše a cesty na Východ · Otrokem u Turků a Tatarů

30. Schiltberger uprchne z tatarského zajetí a dostane se do Konstantinopole

Když Čekre podlehl a byl zabit, přišel jsem k jednomu pánovi, a ten se jmenoval Manšuk¹ a byl velitelem Čekreho houfu; a ten musel ustoupit a odtáhl do jednoho města, které se jmenuje Kaffa; a v tom městě jsou křesťané a je to mocné město; je také v tom městě šestero věr; a tam zůstal můj pán pět měsíců.

Potom se přepravil přes jedno rameno Černého moře a přišel do jedné země, která se jmenuje Čerkesko, a tam zůstal půl roku; a dozvěděl se o tom tatarský král a poslal k pánovi té země

44 a vzkázal mu, aby toho výše jmenovaného pána Manšuka v té zemi nenechával; tím mu prokázal velkou laskavost.

A potom odtáhl Manšuk do jiné země, a ta se jmenuje Abcházie.

A potom odtáhl do jiné země, která se jmenovala Mingrelie. A když do té země přišel, shodli jsme se my, pět křesťanů, jak bychom se z pohanstva dostali zase do té země, odkud jsme rodem byli, protože z té země jsme měli jen tři dny cesty k Černému moři. A potom, když jsme se shodli, rozloučili jsme se se zemským pánem Manšukem a přišli jsme do hlavního města té výše jmenované země, a jmenuje se Batumi a leží u moře, a tam jsme žádali, aby nás převezli ven; a to nám bylo odepřeno.

Potom jsme vyjeli z města a jeli jsme podél moře a přišli jsme do pohoří, a tím jsme jeli čtyři dny; a potom jsme vyšli na horu a odtud jsme viděli v moři stát koku, dobře osm mil daleko od břehu; a tak jsme zůstali na té hoře, až slunce zapadlo. A potom, když se setmělo, rozdělali jsme na té hoře oheň, a ten oheň uviděli na koce; a potom poslal lodník pacholky na člunu k té hoře, aby se podívali, kdo je na hoře; a když jsme je slyšeli k nám plout, ohlásili jsme se jim, a tak se nás ptali, kdo jsme. Tu jsme jim řekli, že jsme křesťané a že jsme byli zajati do pohanstva a že jsme se sem s pomocí Boží dostali, aby nás převezli do křesťanstva a abychom se zase dostali do své země; a oni tomu nechtěli věřit, že jsme křesťané, a ptali se nás, zda neumíme otčenáš a víru; tu jsme jim museli odříkat otčenáš a víru; potom se nás ptali, kolik nás je; tu jsme jim řekli, že nás je pět. A potom nám poručili čekat na hoře a pluli zase zpátky ke svému pánu a řekli mu to, co jsme jim pověděli; a potom připluli zase sem a odvezli nás na koku. A když jsme pluli tři dny po moři, připluly tři galeje, a byli na nich Turci, a ti loupili na moři, a připluli ke koce, na níž jsme byli, a rádi by ji byli oloupili, a hnali se za tou kokou tři dny a dvě noci, a nemohli jí nic udělat. Potom připlula ta koka

45 k jednomu městu, které se jmenuje Amasra, a tam zůstala tři dny; a Turci pluli zase svou cestou pryč.

A potom vyplula koka zase na moře a chtěla plout do Konstantinopole; a když se koka dostala na moře, kde jsme neviděli nic než nebe a vodu, přišel vítr a hnal koku zpátky dobře o osm set vlašských mil k jednomu městu, které se jmenuje Sinop; a tam jsme leželi pět dní. A potom jsme pluli dál a pluli jsme půldruhého měsíce po moři a nemohli jsme se dostat k zemi; a došly nám potraviny, takže jsme neměli co jíst ani co pít; a tu jsme přišli na moři k jednomu útesu a tam jsme našli hlemýždě a mořské pavouky, a ty jsme sbírali a živili jsme se jimi čtyři dny. A tak jsme pluli tři měsíce po moři a přišli jsme potom do Konstantinopole; a ta koka potom plula pryč do vlašských zemí. A když jsme šli branou, ptali se nás, odkud jsme; tu jsme jim řekli, že jsme byli zajati do pohanstva a že jsme se zase dostali ven a že bychom rádi táhli do zemí, odkud jsme rodem. A když to uslyšeli ti, kdo se nás ptali, zavedli nás k řeckému císaři; a když nás před něj přivedli, ptal se nás také, jak jsme se dostali do pohanstva a kam chceme; tu jsme mu pověděli od začátku až do konce, jak jsme se tam dostali a jak se nám tam vedlo a jak bychom rádi byli ve své zemi. A když to uslyšel, řekl, že se nemáme strachovat, že nás jistě do naší země dopraví; a potom nás poslal k patriarchovi, který také sídlí v tom městě, a poručil nám tam čekat, neboť měl bratra, který byl u krále Zikmunda uherského, a tomu chtěl poslat galeji, a na té galeji nás chtěl poslat ven do Valašska; a zůstali jsme tři měsíce v Konstantinopoli u patriarchy.

Také je třeba vědět, že město Konstantinopol je osmnáct vlašských mil obehnáno okružní zdí a ta okružní zeď má patnáct set věží; a město je trojhranné, dva díly města obklopuje moře. Konstantinopol nazývají Řekové Istimboli a Turci je nazývají Stambol; a naproti tomu městu

46 leží město, které se jmenuje Pera, a Řekové je nazývají Galata a pohané je tak jmenují také. A mezi těmi dvěma městy je mořské rameno dobře tři vlašské míle dlouhé a půl míle nebo více široké, a plují k sobě po tom rameni, protože po zemi je to delší okolo; a to město patří ke Janovu. Také dal velký Alexander patnáct vlašských mil dlouze skrze velká a vysoká pohoří a skály prokopat a spojil dvě moře v jedno; a to, co tudy teče, je velké moře, říká se mu také Černé moře, a do něho teče Dunaj a mnoho jiných velkých vod do něho také teče. A po tom moři se jezdí do Kaffy a do Tany a do Trapezuntu a do Samsunu a do mnoha jiných měst a zemí, které kolem leží; to mořské rameno nazývají Řekové Hellespandt a pohané je nazývají Pogas; mají také Turci přívoz na moři naproti Konstantinopoli, ten se jmenuje Üsküdar, tam se Turci převážejí přes moře.

Také nedaleko Konstantinopole u moře byla Trója na krásné rovině a ještě je dobře vidět, kde to město bylo.

Císař z Konstantinopole má ve městě dva paláce a jeden z nich je velmi krásný a pěkně vyzdobený zlatem a lazurem a mramorem, a před palácem je velmi krásné nádvoří k rytířskému klání a ke všelijakému kratochvílení, jaké si kdo zažádá. Před palácem je socha císaře Justiniána² na koni a je postavena na vysokém mramorovém sloupu; tu jsem se zeptal jednoho měšťana z toho města, z čeho je ta socha udělána, a ten mi řekl, že je ze zvonoviny a že je tak celá slita, kůň i muž vcelku; někteří zde v této zemi říkají, že je z kůže; nuže, stojí tam dobře tisíc let, kdyby byla z kůže, nemohla by tak dlouho stát, byla by shnilá: ta socha mívala za starých časů zlaté jablko v ruce, a to znamenalo, že byl mocným císařem nad křesťany i nad pohany.

Nedaleko Konstantinopole je ostrov, který se jmenuje Imbros; tam je hora, která je tak vysoká, že sahá až do oblak.

V Konstantinopoli je kostel, a to je nejkrásnější kostel

47 jaký jen na světě může být, a jmenuje se u svaté Sophie, a je celý pokryt olovem, a v tom kostele se člověk ve zdi vidí jako v zrcadle, tak jasně a tak jemně je udělán z mramoru a s lazurem na zdi. V tom kostele sídlí jejich patriarcha³ se svým kněžstvem, a tam chodí Řekové a všichni, kdo jsou patriarchovi poddáni, na pouť, jako my do Říma. Když císař Konstantin⁴ ten kostel dostavěl, dal k zvelebení kostela udělat pět zlatých kotoučů vysoko uprostřed kostela do klenby, a každý ten kotouč je tak velký a tak tlustý jako mlýnský kámen. Ale císař Jan⁵ dva z nich sňal v té velké válce, kterou s ním vedl Bajezid, turecký král, neboť ten ležel sedm let před městem Konstantinopolí; a u téhož krále jsem byl tou dobou v Turecku. A ty tři kotouče jsem v tom kostele viděl; má také kostel svaté Sophie tři sta dveří, a sto z nich je vesměs z mosazi.

V Konstantinopoli jsem byl tři měsíce v domě patriarchově; ale nechtěli mě ani mé druhy nechat chodit po městě, protože se báli, že by nás pohané poznali a potom by si nás vyžádali na císaři. Proto jsem si město nemohl pořádně prohlédnout, neboť i císař nám zakázal vycházet; ale občas jsme chodili s patriarchovými služebníky ven na procházku.