Knihovna · Mongolská říše a cesty na Východ · Otrokem u Turků a Tatarů
50. Náboženské předpisy islámu
Mohamed pohanům přikázal a ustanovil za zákon: Nejprve, když se narodí chlapec, musejí ho obřezat1, tak jako Židé obřezávají také své dítě; pohané je obřezávají také, když je mu třináct let. Také jim ustanovil pět denních hodin2, které mají denně vykonávat; první hodinu musejí vykonat, když den nastává; druhou o poledni; třetí kolem nešpor; čtvrtou když slunce zapadá; pátou když se den a noc dělí; čtyřmi hodinami chválí Boha, který stvořil nebe a zemi, a pátou hodinou prosí Mohameda, aby byl jejich poslem k Bohu; a ke každé hodině musejí jít do chrámu. Nejprve si musejí umýt ústa a oči3, než jdou do chrámu; a když někdo zhřeší svým tělem, nesmí jít do chrámu, dokud se celý po těle neumyje; a to činí
87 v tom smyslu, jako když se my zpovídáme, neboť pohan se domnívá, že když se umyje, je tak čistý jako křesťan, který se zbožně a s pravou lítostí vyzpovídá knězi; a když jdou do chrámu, zují si před chrámem střevíce a jdou do chrámu bosi; také nesmějí s sebou do chrámu nosit žádnou zbraň ani žádnou řeznou věc; a dokud jsou v chrámě, nepustí dovnitř žádnou ženu. Když přijdou do chrámu, stojí jeden za druhým a skládají ruce před sebe a uklánějí se a líbají zemi; a jejich kněz sedí před nimi na stolci4 a začne jim modlitbu, a oni ji po něm říkají; je také třeba vědět, že žádný s druhým v chrámě nemluví, ani se žádný na druhého nedívá, dokud svou modlitbu nevykonají; také nekladou jednu nohu před druhou, kladou je vedle sebe; také se v chrámě nedívají sem a tam, ani nechodí v chrámě sem a tam, stojí tiše na jednom místě a mají ruce vedle sebe a chovají se pokorně, dokud svou modlitbu nevykonají; a když svou modlitbu vykonají, pozdraví jeden druhého a jdou z chrámu. Je také třeba vědět, že do chrámu nepustí žádné zvíře. Nemají také ve svém chrámě žádnou malbu ani žádný obraz5, jen své písmo a rostlinstvo malované z květin a růží. Také vědomě nepustí do svého chrámu žádného křesťana. Je také třeba vědět, že žádný pohan nesmí plivat ani kašlat ani kýchat ani nic takového činit; a když některý z nich něco takového učiní, musí jít z chrámu a musí se očistit a umýt, a k tomu musí od pohanů snést mnoho řečí; když chce někdo kašlat nebo plivat nebo kýchat, musí jít z chrámu a musí to vykonat před chrámem a potom se musí umýt.
Je také třeba vědět, že pátek světí jako my neděli6, a kdo v pátek nejde do chrámu, toho vezmou a přivážou na žebřík a nesou ho po
88 městě dokola od jedné ulice k druhé a potom ho přivážou před chrámem, dokud nevykonají svou modlitbu, a dají mu pětadvacet ran metlou na holou kůži, ať je bohatý nebo chudý; tak ho potupí. Dále co jim toho svátečního dne dá jejich dobytek na mléce, to všechno dají do špitálu a jiným chudým lidem. Jejich kněží také říkají, že když ve svátek vykonají svou modlitbu, mohou dobře pracovat, neboť říkají, že práce je svatá a že člověk natropí více hříchu zahálkou než prací; proto dovolují svému lidu ve svátek pracovat. Také v ten sváteční den, když v chrámě vykonají svou modlitbu, pozvedají ruce k Bohu a prosí o stíhání celého křesťanstva, všichni jedním hlasem, a říkají: „Všemohoucí Bože, prosíme tě, abys křesťanům nedal žádnou jednotu"; neboť říkají, že kdyby bylo křesťanstvo spolu zajedno a kdyby spolu drželo mír, přemohlo by nás ve všem, co by proti nám začalo.
Je také třeba vědět, že mají trojí chrámy; jeden, do kterého obecně chodí, a ten je jako farní kostel a jmenuje se meesgitt7; druhý je ten, kde bydlí kněží, a ten je jako klášter a jmenuje se sephia8; třetí chrám je ten, kde mají králové a mocní páni své hroby, a ten se jmenuje emarad9, a v něm se pro Boha ubytovávají chudí lidé, ať jsou to křesťané, pohané nebo Židé, a těm se také pro Boha dává jíst a pít.
Je také třeba vědět, že žádného mrtvého nepohřbívají ve vlastním chrámě, který se jmenuje meesgitt, ani kolem chrámu; pohřbívají je na poli u silnic; a to činí proto, aby ten, kdo tudy jde nebo jede, prosil Boha za ty, kteří tam leží pohřbeni. Také když někdo umírá, stojí kolem něho a domlouvají mu, aby myslel na Boha a Boha vzýval, aby se nad ním smiloval; a když zemře, omyjí tělo zvenčí i uvnitř a potom ho kněží nesou se zpěvem k hrobu a pohřbí ho. Je také třeba vědět, že na mrtvé tělo nekladou žádnou hlínu; byl-li bohatý, tak
89 udělají mu truhlu nebo mu hrob vyzdí; je-li však chudý, položí přes něj dřevo a potom naházejí nahoru tu hlínu; a mrtvý leží volně, takže ho ta hlína netíží; a to činí proto, že mají víru, že má do hrobu přijít jeden, a toho jmenují schoruntzy10, a ten má mrtvého vzít nahoře za rubáš, neboť rubáše svazují nahoře u hlavy, a tam má tím mrtvým zatřást a má se ho zeptat, komu náleží nebo čí je; a snadno řekne mrtvý ze strachu: „Náležím tobě", a pak má být jeho duše ztracena; řekne-li však třikrát: „Náležím všemohoucímu Bohu", má být jeho duše zachována; a proto jsou ty hroby duté. Také když někoho pohřbí, prchnou hned od hrobu, aby neslyšeli mrtvého mluvit, neboť se domnívají, že kdo ho uslyší mluvit, musí téhož roku zemřít.
Vysvětlivky
Obřízku Korán nepřikazuje; islám ji přejal jako pevný zvyk po Abrahamovi a koná se podle zemí od prvních dnů života až po dospívání. Třináctý rok odpovídá podání, že v tomto věku byl obřezán Abrahamův syn Izmael (Gn 17,25).↩︎
Jde o pět povinných denních modliteb (arabsky salát): za rozednění, po poledni, odpoledne, hned po západu slunce a po setmění. Jejich čas ohlašuje volání z minaretu a modlitba je pro muslima jednou z pěti základních povinností.↩︎
Před modlitbou je předepsáno omytí. Malé (wudú) zahrnuje ruce, ústa, nos, tvář, předloktí, hlavu a nohy; velké (ghusl), tedy omytí celého těla, se vyžaduje po pohlavním obcování a v dalších stanovených případech. Bez omytí je modlitba neplatná.↩︎
Islám nemá kněžský stav ani svěcení. Modlitbu vede imám, který stojí před shromážděním a jehož slova i pohyby ostatní opakují; může jím být každý muž znalý obřadu.↩︎
Zobrazování živých bytostí se v mešitě nepřipouští. Výzdobu proto tvoří kaligrafie koránských textů a rostlinný ornament.↩︎
V pátek se koná společná polední modlitba s kázáním (džum'a), k níž se má dostavit celá mužská obec. Dnem pracovního klidu po způsobu křesťanské neděle pátek není.↩︎
Meesgitt je mešita (arabsky masdžid, „místo klanění"), muslimský chrám. Velká mešita, v níž se koná páteční modlitba s kázáním, se nazývá džámi.↩︎
Sephia je malá mešita, obvykle jen z jediné místnosti.↩︎
Emarad je imaret, chudobinec s vývařovnou při mešitě, kde se nemajetným a pocestným zdarma rozdávalo jídlo. Panovníci a velmoži je zřizovali spolu se svými hrobkami jako zbožný odkaz.↩︎
Podle muslimské věrouky přicházejí k mrtvému do hrobu dva andělé, Munkar a Nakír, a vyslýchají ho o jeho víře. Odtud zvyk nechávat nad tělem dutinu, aby se zemřelý mohl v hrobě posadit a odpovědět.↩︎