Knihovna · Mongolská říše a cesty na Východ · Otrokem u Turků a Tatarů
65. Liturgie a církevní přikázání Arménů
Jejich kněží dělají svátost z nekvašeného chleba; a ten chléb nedělá nikdo než ten kněz, který s ním chce mít mši, a nedělá jich více než jeden; a zatímco jej dělá, čtou ostatní kněží celý žaltář, a nemá-li kněze, musí žaltář dočíst sám; říkají, že je veliký hřích, aby ten chléb, v nějž se Bůh proměňuje, dělal laik, ať žena nebo muž; říkají také, že není spravedlivé, aby se ten chléb prodával jako jiný chléb. Svátost proměňují jen s vínem a neberou k tomu žádnou vodu. Kněží stojí všichni pospolu, kteří chtějí mít mši, a žádný nesmí proměňovat před druhým, dokud ten u hlavního oltáře kostela neproměnil; a pak proměňují ostatní všichni s ním. Evangelium čtou proti východu slunce. Také který kněz má mši, ten nesmí po jitřní téhož dne spát; také když chce mít mši, má být tři noci předtím od své ženy a jednu noc potom. Nepustí k oltáři žádného jáhna ani žádného svěceného muže, leda by to byl kněz. Nemá také u mše stát žádný muž ani žádná žena, leda by se byli vyzpovídali. Nemá také žádná žena chodit do kostela, když mají ženskou nemoc. Také kdo nosí proti svému bližnímu závist a nenávist nebo má nepřátelství, ten také nesmí do kostela; musí stát před kostelem,
105 nepustí ho dovnitř, dokud se nesmíří se svým protivníkem. Ženy i muži zpívají v kostele otčenáš a vyznání víry s tím knězem, který má mši. Malým dětem dávají svátost. Jejich kněží si také nestříhají vous, ani žádný vlas. Mají balzám do svatého oleje, neboť jejich patriarcha dává králi soldanovi veliký statek za balzám, a ten jej potom rozesílá do svých biskupství.
Také když se někdo stane knězem, musí potom čtyřicet dní a nocí být v kostele, a když těch čtyřicet dní uplyne, zpívá pak svou první mši; pak ho vedou domů do jeho domu v jeho mešním rouchu, a tu přijde jeho manželka a poklekne před ním, a on jí dá požehnání, a pak přijdou příbuzní toho kněze a jeho manželky a přinesou své obětiny, a všichni, kdo jsou tam pozváni; a ten kněz má pak větší slavnost, než když si bral svou ženu; nepřiloží mu jeho ženu, dokud nemá čtyřicet dní po sobě mši, potom je položí k sobě.
Když křtí dítě, zvedá je ze křtu jen muž a žádná žena, neboť říkají, že našeho Pána křtil jen muž a žádná žena a že je hřích brát ke křtu ženu; křest mají ve veliké úctě, a kdekoli jim jejich kmotr přijde v cestu, pokleknou před ním a sklánějí se před ním až k zemi; a kmotrovství drží při sňatku až do čtvrtého pokolení. Dělají si mnoho kmotrů naší víry. Rádi chodí do našich kostelů na mši, to Řekové nečiní; říkají, že mezi naší vírou a jejich vírou je jen vlas, ale mezi vírou Řeků a jejich vírou je veliká hora.
Postí se v týdnu ve středu a v pátek; advent nepostí; velikonoční půst drží padesát dní a jedí jen z oleje; ale v něm jedí, kolikrát chtějí po poledni; svatému Jiří se postí jeden týden; mají jednoho svatého, který se jmenuje Dauexencius a ten byl lékař, tomu se také postí jeden týden; také se postí ke svatému dni kříže, který je v září; postí se také velkému svatému Jakub
106 jeden týden; také se postí Naší Paní patnáctého dne srpna; také se postí svatým třem králům jeden týden; mají také jednoho svatého, který byl rytíř a jmenuje se Serchis1, toho velmi vzývají, kdekoli jsou v bojích nebo v nouzi, a tomu se také postí jeden týden; nalezne se mnoho urozených lidí a rytířů, kteří se mu postí tři dny a nic nejedí ani nepijí, neboť je to veliký pomocník v nouzi; a tomu se postí v únoru. Svůj svatý den drží jen v sobotu; o svatém velikonočním večeru mají po nešporách mši, a to je v tom čase, kdy vychází ta zář od svatého hrobu v Jeruzalémě. Mají s námi jen velikonoční den a letnice a nanebevstoupení; a ostatní svaté časy mají na zvláštních dnech; vánoce drží na epiphania domini a mají také mši téhož večera po nešporách; říkají, že v ten den, kdy se Ježíš narodil, byl potom po třiceti letech téhož dne pokřtěn, a proto drží Kristovo narození a jeho den křtu v jeden den, a to je šestý den ledna. Svatým dvanácti apoštolům se postí jeden týden a světí jim jeden den, sobotu. Ave Maria se modlí jen jednou za rok, a to činí v den Naší Paní v postě.
Své manželství nedrží jako my; když se dva manželé spolu pohněvají a jedno z nich to druhé nechce, rozdělí je od lože a od stolu; stane-li se však, že se oba navzájem mít nechtějí, rozdělí je zcela a docela a mohou se oba dobře jinde oženit a vdát; mají-li děti, ty dají otci.
Jejich kostely jsou všechny svobodné, takže je nikdo nedědí ani nemůže prodat; když chce kněz postavit kostel ze svého statku, musí jej dát obci, takže nikdo z jeho dědiců nemá po jeho smrti nad ním co poroučet ani spravovat, jinak ho nenechají stavět; také pán nebo měšťan, který chce postavit kostel, ti musejí učinit totéž. Býval mezi nimi obyčej, že když kněz nebo laik založil kostel, po jeho smrti příbuzní ten kostel zdědili stejně jako jiný statek a potom jej pronajali za plat nebo jej prodali jako jiný svůj statek; a to změnili a
107 už to nechtějí mít za dobré a říkají, že každý boží dům má být svobodný.
Jejich kněží zpívají každou noc jitřní, a to řečtí kněží nedělají. Také si jejich bohatí lidé nechávají za svého života mnoho zpívat, neboť říkají, že je lepší, aby si člověk zapálil světlo svou rukou, než aby mu je zapálil někdo jiný; tím míní, že kdo se za svého života o svou duši nepostará, bude po své smrti od příbuzných opatřen špatně, neboť příbuzní usilují jen o statek a o duši nedbají; také říkají, že co člověk svou rukou pro svou duši dobrého učiní, to je Bohu milé. Když Armén zemře bez Božího těla nebo bez zpovědi, musí se pro něho získat hřbitov od biskupa nebo od jeho moci; pak ho uloží na hřbitov a zasadí na hrob vysoký kámen a napíšou na něj Boží jméno a jméno toho mrtvého, který leží pod kamenem, a to činí na znamení, že ten takto zemřel. Když zemře biskup nebo kněz, obléknou ho tak, jako by měl stát u oltáře; a kněží udělají hrob a nesou ho do kostela a posadí ho v tom hrobě na stolici; a prvního dne ho zahrabou až po pás a chodí každý den k hrobu a čtou nad ním žaltář a každý kněz na něho hodí hromádku hlíny, a to činí každý den až do osmého; pak ho zahrabou docela. Také když zemře jinoch nebo panna, obléknou jim jejich nejlepší šaty z hedvábí nebo ze sametových sukní a zlaté kroužky jim dají na ruce a do uší; a tak pochovávají mladé lidi, kteří nebyli manželé.
Také když si někdo bere ženu, která má být pannou, a neshledá ji pannou, pošle ji zase k jejímu otci a matce a nevezme si ji, ledaže by mu dali víc statku, než mu slíbili; pak si ji může dobře vzít, chce-li, a může si také dobře vzít za manželku jinou a tu první nechat jít.
Ve svých kostelech dělají jen jeden kříž a ne víc; říkají, že je hřích, aby se v jednom kostele udělalo umučení našeho Pána víckrát než jednou. Nemají na svých oltářích obrazy. Jejich patriarcha a biskupové nedávají kostelům odpustky; říkají, že milost a odpustky jsou u všemohoucího Boha; jde-li člověk s nábožností a s lítostí do kostela, dá mu Bůh
108 ze svého milosrdenství milost a odpuštění jeho hříchů. Když kněz odslouží mši, nedává požehnání; sestoupí od oltáře, a muži i ženy předstoupí před něho, a on jim jednomu po druhém sáhne na hlavu a říká: „Asswatz tog u chu miegk"; to znamená: „Bůh ti odpusť tvůj hřích." Svou tichou mši čtou nahlas, aby ji každý slyšel. Když se modlí za ty, kteří jsou jim ve mši svěřeni, a také za duchovní a světský řád a za římského císaře a za všechny krále a vévody, svobodné pány a hrabata a za všechno rytířstvo, které má pod sebou, poklekne lid, zatímco se takto modlí, a mají ruce zdviženy k Bohu a říkají: „Ogormia!"2, „Pane, smiluj se!". A dokud se kněz modlí, potud říkají ta slova, muži i ženy. Stojí také ve svých kostelech s velkou nábožností, nekoukají sem a tam, nemluví spolu, dokud stojí při mši. Zdobí své kostely velmi krásně a mají dobrá mešní roucha ze sametu a z dobrých hedvábných látek všelijaké barvy.
Žádný laik nesmí číst žádné evangelium, jak to dělají naši učení laici, kteří, když se dostanou ke knize, čtou, co v ní najdou; a tak to být nemá. Který laik mezi nimi spatří evangelium, to nesmí číst, a přečte-li je, je v patriarchově klatbě; říkají, že evangelium nemá číst nikdo než kněz. Každou sobotu a každý sváteční večer kadí ve svých domech a neberou jiné kadidlo než bílé kadidlo, které roste v Arábii; roste také v Indii. Jedí jen na zemi, jako to dělají pohané, jejich kněží i laici. Nemají mezi svými kněžími mnoho kazatelů, neboť nenechají kázat každého, protože jejich kazatel musí být mistrem svatého písma a musí mít od svého patriarchy moc kázat; a když tu moc má, pak má moc trestat biskupa; a ty kazatele nazývají warthabiet, a to je řečeno tolik co legát, a je jich víc než jeden a táhnou od jednoho města k druhému a kážou, a když biskup nebo kněz učiní něco nepravého, trestají ho za to; říkají, že hřeší kněz, který mluví boží slovo a svatému písmu nerozumí.