Knihovna · Mongolská říše a cesty na Východ · Otrokem u Turků a Tatarů
9. Bajezid dobude Sivas
Je u pohanů zvykem, že někteří páni táhnou po zemi s dobytkem, a kam potom přijdou do země, kde je dobrá pastva, tam si tu pastvu na čas vyjednají od pána té země. Nuže, byl jeden turecký pán jménem Osman1, ten táhl po zemi s dobytkem a přišel v létě do země, která slove Sivas — tak slove i hlavní město té země —, a prosil krále ze Sivasu, jenž slul Burhánuddín, aby mu propůjčil pastvinu, na níž by svůj dobytek přes léto
17 uživil. Propůjčil mu pastvinu, na niž by přivedl svou čeleď a dobytek a na níž by zůstal přes léto až do podzimu; i sebral se a odtáhl pryč do své země bez králova svolení. Když se král dozvěděl, že odtáhl bez jeho svolení, rozhněval se a vzal k sobě deset tisíc mužů a táhl na tu pastvinu, na níž Osman ležel, a položil se tam a poslal za Osmanem ještě čtyři tisíce mužů a nařídil, aby mu ho přivedli s tělem i se jměním. Když to Osman uslyšel, stáhl se do pohoří, a ti, kdo za ním táhli, ho nemohli najít a položili se před pohořím na jedné louce; tam zůstali tu noc a neměli z Osmana žádnou starost; a když se rozednilo, vzal Osman k sobě tisíc mužů svého nejlepšího lidu a prohlédl si nepřátele, a když viděl, že se nemají na pozoru a leží tam beze vší starosti, vjel na ně a překvapil je tak, že se nemohli postavit na odpor, a mnoho jich pobil; ostatní se dali na útěk. Králi bylo řečeno, jak Osman to vojsko porazil; on tomu nechtěl věřit a měl to za žert; tu přišlo několik uprchlíků ke králi, a přesto tomu nechtěl věřit a poslal tam sto koní, aby se podívali, zda je tomu tak. Těch sto koní vyjelo a chtělo se podívat; v tom čase táhl Osman se svým lidem na krále, a když spatřil těch sto koní, hnal se na ně a vpadl s nimi na krále. A když král viděl, že jeho i jeho lid tak prudce přepadl, takže se nemohli postavit na odpor, dali se na útěk, a králi nezbylo nic jiného, než že sedl na koně a dal se na útěk k jednomu vrchu. Tu ho spatřil jeden z Osmanových služebníků a hnal se za ním až k pohoří, dál už král nemohl; tu na něj Osmanův pacholek zakřičel, aby se vzdal, a on se vzdát nechtěl; tu vzal luk a chtěl krále zastřelit. Tu se král pojmenoval a prosil toho pacholka, aby ho propustil, a sliboval mu dobrý hrad a chtěl mu na stvrzení dát prsten ze své ruky, a to ten pacholek nechtěl učinit a zajal ho a přivedl ho ke svému pánu. A Osman táhl tomu lidu v patách celý den až do večera a mnoho jich pobil; a potom se Osman obrátil zpátky a položil se
18 u města, kde král ležel, a poslal potom pro lid a pro dobytek, který zanechal v pohoří; a když lid s dobytkem přišel, vzal krále k sobě a táhl před hlavní město jménem Sivas a položil se před ním se vším svým lidem a vzkázal dovnitř, že krále zajal a aby mu to město vydali, že chce s nimi žít pokojně a smířlivě. Tu mu město dalo za odpověď, že má-li on krále, oni mají jeho syna a mají na něm dost pána, neboť on je jim na pána příliš slabý. I domlouval tedy králi, chce-li zůstat naživu, aby promluvil s měšťany, aby mu to město vydali. Tu řekl král: „Veď mě k městu, zkusím, zda mi to splní." A když krále přivedli k městu, prosil měšťany, aby ho vysvobodili od smrti a Osmanovi město vydali. Tu králi odpověděli a řekli: „Nechceme Osmanovi město vydat, neboť je nám na pána příliš slabý; nemůžeš-li tedy být naším pánem ty, máme tvého syna, toho chceme mít za pána, a ne Osmana." A když to Osman uslyšel, rozhněval se; a když král viděl jeho hněv, prosil ho, aby ho nechal naživu, že mu chce dát jiné město, které slove Kayseri, se vším příslušenstvím; a to Osman učinit nechtěl a dal krále stít před očima lidu ve městě a potom ho dal rozčtvrtit a každou čtvrt dal přivázat na tyč a dal je vyvěsit před městem a hlavu dal nabodnout na jízdní kopí mezi ty čtyři čtvrti.
A v tom čase, kdy Osman ležel před městem, poslal králův syn, který byl ve městě, ke svému tchánovi, jenž byl mocným pánem v Bílé Tatarii, aby mu přišel na pomoc, neboť Osman leží před městem, a psal mu také, jak Osman zabil jeho otce a jak pobil veliké množství lidu. A když se to jeho tchán dozvěděl, vzal k sobě svůj lid s ženami a s dětmi a se vším jejich dobytkem,
19 neboť je v té zemi také zvykem, že táhnou s dobytkem na pastvu; a protože i on měl ten úmysl, chtěl chvíli ležet u Sivasu a tak tu zemi uchránit před Osmanem; a ten lid byl odhadnut na čtyři tisíce mužů kromě žen a dětí. A když Osman uslyšel, že tatarský pán táhne sem, sebral se a odtáhl od města do jednoho pohoří a položil se tam se svým lidem. Tu přišel tatarský pán se svým lidem a položil se před městem; a jakmile Osman uslyšel, že se položil, vzal k sobě patnáct set mužů a rozdělil je na dva díly; a když přišla noc a setmělo se, táhl na ně ze dvou stran a ztropil mezi nimi veliký křik; a když tatarský pán ten křik uslyšel, domníval se, že ho chtějí vydat, a ustoupil do města; a když jeho lid uslyšel, že se dal na útěk, dali se všichni na útěk; a Osman se za nimi hnal a mnoho jich pobil a vzal jim veliké jmění. A potom táhli zase do své země; a on vzal ten dobytek a to jmění, které jim odňal, a táhl zase do pohoří, kde byl jeho dobytek a jeho zboží. A než se tam rozednilo, sedl tatarský pán na koně a jel za svým lidem a byl by rád viděl, aby se zase obrátili, a to oni učinit nechtěli, a tak táhl s nimi zase do své země; a potom třetího dne táhl Osman zase před město a žádal na nich, aby mu to město přece vydali, že jim chce učinit, co jim přislíbil; a to mu bylo opět odepřeno. I položil se zase před město.
A tu poslalo město k Bajezidovi a prosili ho, aby přišel a vyhnal Osmana ze země, že mu pak město vydají. Tu poslal král Bajezid svého staršího syna s dvaceti tisíci koňmi a čtyřmi tisíci pěšími, a při tom tažení jsem byl i já. A když Osman uslyšel, že Bajezidův syn táhne na něho, poslal svůj dobytek a své zboží do pohoří, kde byl předtím, a sám zůstal na poli s tisícem koní. A tu poslal králův syn dva tisíce koní napřed, zda by mohli Osmana zahnat dál; a když je Osman spatřil, vrhl se na ně a chvíli spolu bojovali; a když viděli, že mu nemohou
20 odolat, poslali pro pomoc, i přijel sám syn krále Bajezida se vším svým lidem. A když Osman viděl, jak táhne sem, vrazil na něj dovnitř a málem ho obrátil na útěk, neboť ten lid ještě nebyl pohromadě; a tu zakřičel králův syn na svůj lid a začal s ním potom bojovat a potýkali se spolu tři hodiny; a zatímco spolu bojovali, vtrhly ty čtyři tisíce pěších Osmanovi do jeho stanu. A když to Osman uslyšel, poslal zpátky čtyři sta koní a ti ty pěší násilím vyhnali ze stanu, spolu s těmi, kdo hlídali stany a dobytek. A on zatím ustupoval se zbraní v ruce k pohoří, kde bylo jeho zboží; a potom poslal dobytek a zboží hlouběji do pohoří a sám zatím držel před pohořím; a potom táhl za nimi, a tak táhl zase do své země. A potom táhl králův syn před město Sivas a otevřeli mu město a měšťané k němu vyjeli a prosili ho, aby do města vjel; a to on učinit nechtěl a poslal ke svému otci, aby přišel a vzal to město i tu zemi. A tu přišel Bajezid se sto padesáti tisíci muži a vzal to město i tu zemi; a potom vzal svého syna, který slul Mehmed, a učinil ho králem a dal mu království sebastské; je také třeba poznamenat, že králem se nestal ten syn, který Osmana předtím zahnal.
Vysvětlivky
Kara Jülük Osman Bej (asi 1356–1435), od roku 1378 náčelník turkmenského svazu Bílého berana (Ak Kojunlu). Roku 1398 zajal a dal stít vládce Sivasu, o město však přišel ve prospěch Bajezida I. Postavil se potom na stranu Tamerlánovu a roku 1402 za to dostal Diyarbakır. Roku 1435 byl u Erzurumu poražen Kara Iskandarem a krátce po bitvě zahynul.↩︎