Knihovna · Mongolská říše a cesty na Východ · Otrokem u Turků a Tatarů

Ediční poznámka

Který text vydáváme

Schiltbergerovo vyprávění se dochovalo ve čtyřech rukopisech a ty se mezi sebou liší. Nejsou to opisy jednoho druhého, nýbrž dvě větve téhož příběhu, a kdo čte dvě různá vydání vedle sebe, najde v nich jiná čísla i jiná jména.

Překládali jsme z vydání, které roku 1885 pořídil Valentin Langmantel podle rukopisu norimberského. Ten je ze všech čtyř nejblíž původnímu textu a až do Langmantela nebyl nikdy vytištěn. Starší tisky i anglický překlad z roku 1879 vycházejí z jiné větve, z rukopisu heidelberského, a liší se proto od naší knihy v mnoha podrobnostech. Kde se čtenář setká s odlišným údajem než v cizojazyčném vydání, nejde o chybu překladu, nýbrž o jiný rukopis.

Zbylé dva rukopisy jsou donaueschingenský, z něhož vzešly všechny staré tisky, a svatohavelský zlomek. Zajímavé je, že právě v tom zlomku nejsou Schiltbergerovy počty nadsazené — nadsázka tedy nejspíš není jeho, nýbrž přibyla při opisování.

Nadpisy kapitol jsou editorovy, ne autorovy

V norimberském rukopise nadpisy kapitol většinou nejsou. Těch sedmašedesát, podle nichž se v knize orientujete, vymyslel Langmantel a ve svém vydání je proto sázel v hranatých závorkách. Jsou věcné a dobře slouží, ale je správné vědět, že Schiltberger je nenapsal.

Dvě výjimky stojí za zmínku, protože je poznat i na slyšenou. Kapitola první (O velkém tažení, které král Zikmund podnikl do Turecka) a kapitola desátá (Jak Bajezid žádá po sultánovi město a zemi) mají nadpis už v rukopise — a zní jako vyprávění, kdežto Langmantelovy jsou popisky.

Hranaté závorky jsme zrušili

Langmantel sázel v hranatých závorkách slova, která stojí jen v jednom ze čtyř rukopisů. Není to tedy doplněk pro srozumitelnost, nýbrž údaj o tom, čím je které slovo doloženo — informace pro filologa, ne pro čtenáře. V naší knize závorky nejsou.

Na jednom místě na tom ovšem záleží. V první kapitole stojí, že měšťané vyhnali Turky z města, protože ti je vydat nechtěli. To „ne" je právě takový doplněk; bez něj by věta znamenala pravý opak.

Zvláštní případ jsou iniciály. Na začátcích kapitol je v norimberském rukopise pro velké počáteční písmeno ponecháno prázdné místo a to písmeno tam nikdo nikdy nedomaloval. Langmantel je doplňuje v závorce. Pro čtení to neznamená nic, pro dějiny toho rukopisu hodně: kodex zůstal nedokončený.

Zásahy do znění

Na sedmi místech jsme se odchýlili od toho, co by napověděla dnešní němčina, a řídili se Langmantelovým vlastním slovníkem, který odkazuje na stranu a řádek. Pokaždé šlo o slovo, jež dnes znamená něco jiného než v patnáctém století.

Na jednom místě jsme převzali opravu, kterou navrhuje sám Langmantel v poznámce pod čarou: na straně 68 tiskne was, ale jeho poznámka čte wa (kde), a tak to čteme i my.

Jedno slovo zůstalo nepřeloženo: leg, míra cesty. Schiltberger ji vykládá sám a v jediném odstavci si přitom odporuje — nejprve ji počítá na tři vlašské míle, o jedenáct řádků níž na tři lombardské. Rozpor je jeho a nesjednocujeme jej.

Jména

Jména osob a míst uvádíme v ustáleném českém tvaru všude, kde se osobu nebo místo podařilo určit. Tvary, jak je píše předloha, najdete v rejstříku.

Kde je ovšem podoba jména sama obsahem věty, zůstává. Schiltberger například vypráví, že se město jmenuje Schiltau a v pohanské řeči Nikopol; takovou větu nelze přepsat, jen vysvětlit. Z téhož důvodu zůstává Babilon: autor tím jménem označuje Bagdád, zříceniny starého Babylonu u Eufratu i město na Šatt al-Arab a na straně 60 je staví vedle sebe v jediném odstavci.

Jedno místo má v předloze často víc podob a je třeba je spojit: země, kterou Schiltberger píše jako Tzienikh, Zenigkh a Czegnick, je ve všech třech případech Džanik; Isfahán je Hyspahan, Hispahan a Hyspaan; Astarábád je Strava i Strauba. Bílí Tataři jsou na jedné straně Thatteren, o tři kapitoly dál Tattern.

Některá místa určit nelze a zůstávají v podobě předlohy: Zeprem, Stzulet, Serochon, Waler, Arbuss, Wissibur, Lohinschan, Scherch, Geßß. U jednoho se editoři rozcházejí: Wegbasary čte Langmantel jako Begbazar, tedy Beypazarı, kdežto heidelberský rukopis má Wegureisari a Bruun v něm vidí Kiankary se slovem saray, tedy Çankırı. Jdeme za Langmantelem, protože vydáváme jeho text.

Zvýšená pozornost je namístě u jmen, která se opakují a pokaždé označují někoho jiného. Jméno Machamet míní v knize tři různé osoby — Mehmeda, syna Bajezidova, kypčackého chána Uluga Muhammada a proroka Mohameda —, a rozhodnout, o kterého z nich jde, bylo třeba na čtyřech stranách předlohy; na prvních dvou z nich jde o téhož muže. Totéž platí o jménech Ottman a Josep.

Autorovy vlastní omyly

Schiltberger se místy plete a my jeho údaje neopravujeme.

Počet let. V poslední větě knihy děkuje Bohu za ochranu během dvaatřiceti let mezi pohany. Z letopočtů na začátku knihy ovšem plyne, že z domova odešel roku 1394 a vrátil se roku 1427 — to je třiatřicet let —, a že do zajetí padl roku 1396, tedy byl nesvobodný jednatřicet let. Jeho vlastní číslo nesouhlasí ani s jedním.

Svatá Rhipsime. Arménskou pannu, která odmítla krále Trdata, jmenuje Zuzana. Je to jeho záměna, ne naše.

Svatý Mikuláš. U Izmiru píše, že tam byl biskupem svatý Mikuláš. Mikuláš byl biskupem v Myře v Lykii, což je jiné město na jiném pobřeží; autor si je spletl. Langmantel proto to jméno určuje jako Myru, Bruun jako Izmir a autorův omyl. Držíme se Bruuna, protože okolní města v témž výčtu — Efes, Manisa, Denizli — leží v západní Anatolii, kde Izmir, a ne Myra.

Město svatého Jana. O Efesu píše, že se ta země jmenuje v pohanské řeči Aydın, ale „zde v této zemi" Asie. Správné jméno je Efes; Asie byl starý název efeské eparchie, který se mohl dovědět od mnichů.

Vady Langmantelova tisku

Odkazy na poznámky pod čarou v jeho vydání desetkrát chybějí nebo stojí jinde, než kam patří (strany 7, 28, 33, 36, 43, 64, 65, 70, 71 a 82), a na straně 78 odkaz míří na poznámku vytištěnou až na straně následující. Naše vysvětlivky jsme proto umísťovali podle obsahu, ne podle toho, kde v tisku stojí číslice.

Drobnosti: na straně 102 je číslo řádku na okraji vytištěno jako 51 místo 15, na straně 103 chybí tečka mezi větami. Poznámka 6 na straně 8 je v našem exempláři nečitelná, posledních šest řádků je slitých.

Jak se překládalo

Překládalo se ze skenů původního tisku, ne ze strojového přepisu. Na jediné zkušební straně mělo OCR dvanáct chyb na sto osmdesát čtyři slova — a mimo jiné zničilo oba letopočty z první věty knihy.

Hotový překlad pak četl znovu někdo, kdo měl před sebou jen skeny a český text a nevěděl, jak vznikal; jeho úkolem bylo hlásit, ne opravovat. Tahle kontrola našla na sto dvanácti stranách dvě chyby, které měnily smysl: jednu obrácenou větu a jedno místo, kde se z kosti stal nástroj mazání místo předmětu.

Čísla stran

Drobná čísla v textu označují strany Langmantelova vydání. Díky nim lze naši knihu srovnat s předlohou i s odbornou literaturou, která se na ně odvolává. Odkazují na ně také rejstříky na konci knihy; ve čtečce a na webu jsou jejich čísla aktivní a skočí na příslušné místo v textu.