Knihovna · Francouzská revoluce · Co je třetí stav?

Doslov: Úvod Edma Championa k vydání z roku 1888

[Francouzský historik Edme Champion (1836–1915) napsal tento úvod ke kritickému vydání obou Sieyèsových spisů, které roku 1888, v předvečer stého výročí revoluce, vydala v Paříži Société de l’histoire de la Révolution française. Je to výklad historika třetí republiky, který revoluci hájí proti Tainovi a Tocquevillovi, a čtenář jej má číst jako dobový pohled, ne jako poslední slovo bádání. Vysvětlivky jsou Championovy poznámky pod čarou; dodatky překladatele jsou uvedeny slovy „Pozn. překl.“]

Étienne Dumont vypráví, že Sieyès, když jednoho dne vyšel od Talleyranda, byl sdílnější než obvykle, a když pohovořil o svých studiích, dal se strhnout k výroku: „Politika je věda, kterou jsem, myslím, dovedl do konce.“¹ Ten výrok je zajisté domýšlivý; v době, kdy byl pronesen, se takovým sotva zdál. Sieyèsovi se bez okolků přiznávalo tolik génia, kolik si ho přičítal sám. Byl opravdu, jak říká Dumont, orákulem třetího stavu. Mirabeau ho nazýval svým mistrem. Jestliže později jeho vážnost poklesla, jestliže někteří jeho současníci došli s Brissotem k názoru, že nedosahuje pověsti, kterou mu vydobyl jeden šťastný pamflet a obratné mlčení, roku 1789 „se všechno spojovalo k tomu, aby byl ctěn, vážen a obdivován“, píše André Chénier.²

Každý ví, jaký vliv měl na mysli v předvečer a na počátku revoluce. Obvykle se však dost špatně zná přesná povaha tohoto vlivu, jeho skutečné příčiny a jeho meze. Rádo se připisuje důmyslným, ale složitým soustavám, odvážným teoriím, spekulacím, které se příliš neohlížely na fakta a na zkušenost. Máme-li věřit Malouetovi,³ Sieyès si veřejnost získal svou metafyzikou a svou hloubkou v temném žánru.

Kdo si muže roku 1789 představuje tak, že je do propasti revolucí strhly abstrakce nebo snění, dělá si o nich velmi mylnou představu. Měli příliš mnoho zdravého rozumu, než aby se nadchli pro chiméry. Stačí projít jejich sešity stížností,⁴ abychom se přesvědčili, jak daleko měli k přemrštěným ambicím a k neprozřetelným doktrínám. Mirabeau se v tom nemýlil: „Není nikoho, kdo by dnes nepřiznal, že francouzský národ připravil na revoluci, která se právě dovršila, mnohem spíše pocit vlastních běd a chyby jeho vlády než obecný pokrok jeho osvěty,“ napsal 7. září 1790 ve své třiadvacáté nótě pro dvůr.⁵ Dodával, že na počátku revoluce bylo jasně vidět, co je třeba změnit, ale že neexistovaly žádné hotové plány do budoucna. Neřekl snad sám Sieyès, že se za přesný obraz veřejného mínění, tak skromného a tak umírněného, nemají vydávat úvahy autorů více či méně poučených o právech člověka?⁶

Sieyèsovy vynálezy byly více obdivovány než schvalovány. Měly víc věhlasu než účinku. Jak si povšiml Brissot, Sieyès byl v Národním shromáždění zdaleka nejvýznamnějším členem ústavního výboru, ale nebyly to jeho myšlenky, které se nejčastěji přijímaly. Nejednou se mu, jako všem orákulům, stalo, že mu nerozuměli, a hlavně že ho neposlechli. Ze dvou částí spisu Co je třetí stav? měla ta, která je věnována kritice zlořádů a požadavkům třetího stavu, mnohem větší úspěch než ta, která pojednává o opatřeních, jež je třeba učinit. V kapitole VI, poslední a nejdelší, nadepsané Co zbývá udělat, uvádí Sieyès prostředky, které pokládá za nejspolehlivější, aby se třetí stav ujal svých politických práv způsobem prospěšným národu. Žádný z těchto prostředků nebyl použit. Není ani vidět, že by se kdy vůbec uvažovalo o tom, jít podle některého z plánů, které Sieyès nastínil.

Nedalo mu mnoho práce ukázat „bázlivou nedostatečnost těchto požadavků třetího stavu, ještě poznamenaných starými časy“; dobře dokázal, že se třetí stav nemá spokojit tak lacino a omezit se na to, že bude „tím nejmenším, čím být lze“, a že se dost nepřihlíží k pokroku osvěty; žádal, aby – až bude setřena každá stopa privilegií – poslanci třetího stavu sami sebe ustavili jako národní shromáždění, z něhož by poslanci duchovenstva a šlechty byli vyloučeni, anebo ještě lépe, aby byli odsunuti všichni poslanci tří stavů a aby místo nich byli svoláni zástupci národa bez jakéhokoli rozlišování stavů či kast. Tyto rady se neprosadily a prosadit se nemohly. Francie byla ještě „příliš proniknuta úctou k hodnostem a pocitem nutné podřízenosti“.⁷ A i kdybychom předpokládali, že byla dost emancipovaná, aby Sieyèsovým radám přišla na chuť, jak by si byla počínala, aby se jimi řídila? Moc okolností by to nedovolila. Ani sám Sieyès, jak se zdá, nebral své plány příliš vážně; přinejmenším si nedělal iluze o osudu, který je čeká. Nebyl by se chtěl ujmout jejich provedení. Když je předkládá, přiznává, že nemá jinou naději než vyvolat přemýšlení a rozpravu, probudit a podnítit ducha. Vykládá pravdu, „k níž se lidé podle okolností více či méně přiblíží“. Předvídá, že jeho zásady nepřijmou ani ti členové třetího stavu, kteří umějí zájmy svého stavu hájit nejobratněji, a že jeho myšlenky budou většině čtenářů připadat výstřední (s. 90). Ví, že jsou pro tu dobu naprosto neproveditelné (tamtéž). Proto ani zdaleka nepomýšlí na to, aby je vnucoval, a prohlašuje, že na nich nikdo nemá lpět příliš přísně.

Tento velký teoretik mluví někdy – Michelet na to nezapomněl – jazykem skutečného státníka. S jasnozřivostí, která mu slouží k největší cti a která se v našich dnech stala příliš vzácnou, konstatuje hluboký rozdíl mezi posláním myslitele, který v klidu přemýšlí v samotě své pracovny, a posláním občana pověřeného záležitostmi velkého národa: „Dokud filozof nepřekračuje meze pravdy, neobviňujte ho, že zachází příliš daleko… Povinností správce je naopak odstupňovat svůj postup podle povahy obtíží.“ Nespokojil se s tím, že tento zásadní rozdíl vyznačil v mottu v čele spisu Co je třetí stav?; vrací se k němu a klade na něj důraz na posledních stranách závěru, kde poukazuje na omyl lidí, „kteří tvrdošíjně zaměňují odměřené a opatrné jednání správce, jenž by všechno pokazil, kdyby nepočítal s třením a s překážkami, se svobodným rozletem filozofa, kterého pohled na obtíže jen tím víc podněcuje“.⁸

Stěžejní část Sieyèsova díla není ta, v níž se ukazuje nejpůvodnějším, v níž rozvíjí své vlastní myšlenky; je to ta, kde se stává mluvčím veřejného mínění a staví vedle sebe na jedné straně služby, nároky a práva třetího stavu a na druhé straně jeho utrpení a jeho přání.

Říkalo se, že Sieyèse přiměla k útoku na privilegia nepříliš čestná pohnutka.

V jistých kruzích totiž patří k dobrému tónu vykládat jednání mužů roku 1789 pokud možno malichernými a nízkými city, chamtivostí, závistí nebo ješitností. Při výkladu příčin revoluce se odmítá připustit, že feudální práva byla nesnesitelná: lidé se domnívají, že prokazují hloubku, když po Tocquevillově vzoru naznačují, že byla tak nenáviděna jen proto, že se stala lehčími.⁹ Místo aby se poctivě konstatoval útlak venkova, opakuje se stále dokola – aniž se kdo přesvědčí, zda je to, co opakuje, opravdu přesné –, že za té a té okolnosti musela krvácet Dantonova sebeláska, že se paní Rolandová toho a toho dne cítila ponížena nepříliš zdvořilým jednáním, že Robespierra popouzelo, že býval chráněncem arraského biskupa, a Marata, že býval „ranhojičem ve stájích (sic) hraběte d’Artois“.¹⁰ Historikové, kteří si v poznámkách tohoto druhu libují, od Bertranda de Moleville až po pana Taina,¹¹ málokdy opomenou vyprávět, že Sieyès projevil tolik nepřátelství k privilegiím jen proto, že nedostal opatství, které mu bylo slíbeno.¹²

To je, jak psal Sainte-Beuve v době, kdy ho nebylo možné podezírat ze shovívavosti k revolucionářům,¹³ „omyl, který pramení z naprosté neznalosti jádra věci“. Anekdotu, kterou tak zeširoka vyprávějí Bertrand de Moleville a jeho vydavatel, lze klidně pokládat za pravdivou, „aniž z ní proto musíme vyvozovat týž důsledek“. Nic neopravňuje k tomu, abychom u Sieyèse přehlíželi „vysoké a přísné nadšení, lásku k veřejnému blahu, ducha, který upřímně toužil zlepšit lidstvo“.¹⁴ Už od roku 1772, dávno předtím, než byla o onom opatství řeč, se zabýval prostředky k nápravě zlořádů. Zasedal na bretaňských stavech, viděl zblízka feudalitu „v plné činnosti“ a pojal k ní nenávist, kterou by žádné obročí neuhasilo.

Čteme-li stránky, které mají dokázat, že muži, kteří provedli revoluci, pokud nebyli blázny nebo hlupáky, měli duše prodejné nebo naduté nízkou záští, ptáme se, zda autoři, kteří je napsali, měli kdy před očima sešity stížností z roku 1789. Kdo se baví tím, že tak velké věci odvozuje z tak nicotných příčin, nemůže mít dost živý cit pro bídu, kterou feudalita udržovala ještě ve druhé polovině 18. století. Kdyby člověk jednou uslyšel nářek venkovských obcí, ty stížnosti tak pokorné, tak srdcervoucí a tak dobře odůvodněné – pokud to vůbec potřebují – doznáními, která tu a tam uklouzla privilegovaným stavům, jistě by se s menším zalíbením zdržoval u historek, které slouží jen k tomu, aby ochladily sympatii a zmenšily soucit.

Styděl by se tak pečlivě pátrat, jaká dávka sobectví mohla být přimíšena k požadavkům až příliš oprávněným; pochopil by, že nebylo třeba privilegii trpět, aby si je člověk zošklivil a ujal se obrany utlačovaných, a vzpomněl by si, že ti členové duchovenstva a šlechty, v nichž rodová pýcha neudusila lidské a šlechetné pudy, vynikli vroucí horlivostí, s níž podporovali stížnosti třetího stavu. Malouet mluvil, velmi nerad, o tom, co nazývá iluzemi Mathieua de Montmorency,¹⁵ a uznal, že se rodily z čisté lásky k veřejnému blahu.

Privilegia ostatně nebyla jen zdrojem nejrůznějšího zla pro převážnou většinu Francouzů. Mluví se o nich skoro vždy jen jako o více či méně nespravedlivých břemenech, o více či méně pohoršlivých rozdílech, zavedených k prospěchu několika jednotlivců a ke škodě všech ostatních; jako by privilegium, na něž se roku 1789 útočilo nejprudčeji – to, na jehož základě většina duchovenstva a šlechty chtěla na generálních stavech hlasovat po stavech –, nebylo stejně zhoubné pro blahobyt, svobodu a celistvost země, jako odporovalo přirozené rovnosti občanů.¹⁶

Zde není místo, abychom líčili stav, do něhož království uvrhl despotismus. Stačí připomenout, co o něm říkali lidé nejméně náchylní k přehánění.

„Francouzský lid už dlouho trpí neřestmi a omyly svévolné vlády, v níž umírněnost panovníka nestačí, aby předešla tyranskému vlivu bohatství, vlivných styků a moci ani aby mu zabránila. Všechny pohromy, které s sebou přinášejí chamtivost, opojení mocí a pýcha nevědomosti, zavalily národ tíhou zlořádů všeho druhu. Zlo dosáhlo vrcholu, národní povaha se vytrácí, zdroje jsou vyčerpány.“ Muž, který takto mluvil, není revolucionář s utkvělými představami a prudkou povahou: je to osobnost, jejíž vážnost a krajní opatrnost se tolik vychvalují, je to Malouet ve své řeči pronesené v Riomu při sepisování sešitů stížností.

„Stát se hroutil působením množství zlořádů, které se vloudily do všech odvětví správy.“¹⁷ Francie byla v nebezpečí. Šlo o to ji zachránit, zahájit nový řád věcí,¹⁸ pracovat na obrodě, jejíž nutnost konstatoval každý, i sám král.¹⁹ První, co bylo třeba udělat, bylo skoncovat se zvůlí, vyjít z chaosu, do něhož byla země ponořena, a k tomu zavést ústavu. „K čemu by bylo odstraňovat zlořády, kdyby nevyschl jejich pramen! Neštěstí Francie pochází z toho, že nikdy neměla pevnou ústavu,“ říkala šlechta z Blois. „Položte tedy základy,“ volal Malouet v záchvatu lyrismu, „vztyčte sloupy nejkrásnější stavby, jaká může vzejít z lidských rukou; neboť takovou stavbou je národní ústava, která určuje práva všech a zákony, jež je chrání.“ Celá země bez rozdílu stavů a tříd naléhavě žádala ústavu. To byl – abychom užili slov sešitu šlechty z Ponthieu – hlavní předmět přání země, jediný, u něhož by povolnost byla hodna odsouzení, onen velký zájem, který se nikdy neměl ztrácet ze zřetele a který se nesměl nechat pohltit rozpravou o zájmech dílčích.²⁰

Jak však této jednomyslně žádané ústavy dosáhnout, kdyby tři stavy zasedaly odděleně? Nebylo snad rozdělení generálních stavů do tří komor ve všech dobách jednou z hlavních příčin jejich naprosté bezmoci? Neměli snad stoupenci starého režimu při hlasování po stavech všechny možnosti, jak zabránit i těm nejprostším reformám? Vítězství třetího stavu se ještě zdálo velmi nejisté, Sieyès se obával porážky. Už se jistý počet privilegovaných, kteří se zprvu připojili k požadavkům veřejného mínění, začínal znepokojovat o budoucnost a mluvil o zachování ústavy, jejíž existenci o několik měsíců dříve sami popírali. „Strach jim dal ústavu.“ Mělo se jim snad ponechat na vůli, aby generální stavy odsoudili k nečinnosti, „která by byla nejstrašnějším neštěstím, jaké by Francii mohlo potkat“, a která by se velmi rychle změnila v ústup?²¹

Předpokládáme-li, že generální stavy měly dvanáct set členů, bylo by k takovému výsledku stačilo sto padesát jedna hlasů v jednom ze tří shromáždění.²² To nejmenší, co se dalo udělat, bylo tedy přiznat třetímu stavu to málo, co žádal, tak aby měl stejně hlasů jako oba první stavy dohromady²³ a měl jakousi naději prosadit vůli země ve shromáždění vpravdě národním, úctyhodnějším a ne tak snadno rozpustitelném jako tři oddělené a nesvorné komory. Věc byla tak přirozená, že ji některé sešity duchovenstva a šlechty připouštěly rovnou nebo předvídaly, že ji po rozpravě bude nutno připustit.²⁴ Narazila přesto na odpor, nad nímž třetí stav zvítězil jen moudrostí a pevností, po dlouhém zápase plném nebezpečí a úzkostí.

Jestliže se Sieyès nedočkal provedení svých plánů, jestliže postup, který obcím²⁵ vnutily události, byl právě ten, jehož vady předem ukázal a který odsoudil, měl přesto na vítězství třetího stavu podíl největší a nejskvělejší. Mnoho jiných hlasů se současně s jeho hlasem „snažilo postavit práva národa na neotřesitelné základy tím, že je zakládaly na právech přirozených“.²⁶ Na konci roku 1788 a v prvních měsících roku 1789 vyšlo nesčetné množství spisů potírajících starý řád věcí. Targetovy Generální stavy svolané Ludvíkem XVI. a Pojednání o generálních stavech hraběte d’Antraigues vzbudily hluboký rozruch v celém království;²⁷ nic se však nevyrovnalo účinku spisu Co je třetí stav? Právě jej především viní Malouet, že „zkazil“ veřejného ducha.

Stručnou a údernou formulí, kterou ten spis začíná,²⁸ a stejně silnou jako jasnou argumentací, jíž ji rozvíjí, přispěl Sieyès mocně ke zrušení privilegií v noci 4. srpna a ještě více k onomu předchozímu 17. červnu, kdy poslanci obcí prohlásili, že jejich shromáždění, které zastupuje devětadevadesát setin Francouzů, má – ať už s poslanci obou ostatních stavů, nebo bez nich – právo nazývat se Národním shromážděním.²⁹

Muž, jehož jméno je úzce spjato s tak velkými daty, má přes smutná selhání³⁰ zajištěnou trvalou slávu. Jeho spisy nikdy nepřestanou být vyhledávány. Spis Co je třetí stav?, podle Bervilla a Barrièra, vydavatelů sbírky pamětí vztahujících se k revoluci, roku 1822 vzácný a podle Louise Blanca roku 1847 velmi vzácný, se v posledních letech stal téměř nesehnatelným. Vydání, které dnes uveřejňuje Společnost pro dějiny revoluce, bylo dlouho žádáno; jistě nebude poslední.

Poznámka připojená ke třetímu vydání uvádí toto dílo jako možné pokračování Eseje o privilegiích; pokládali jsme proto za vhodné tento Esej zde přetisknout.

U obou spisů byl otištěn text prvního vydání a připojeny k němu varianty, které poskytuje vydání druhé:³¹ varianty spisu Co je třetí stav? nejsou příliš významné; varianty Eseje jsou naopak četné a často značné.³² Shledáváme v nich nejen výrazy přesnější nebo šťastnější než ty, které Sieyèsovi přišly pod pero napoprvé, ale i celé stránky přepracované, od začátku do konce předělané tak, aby dílo bylo jasnější, úplnější a působivější. Tyto varianty si zasloužily být shromážděny tím pečlivěji, že se Sieyèsovi, jak se zdá, příčilo svá díla revidovat a že se odhodlával je opravovat jen za výjimečných okolností.³³

Edme Champion.