Knihovna · Francouzská revoluce · Co je třetí stav?

Esej o privilegiích

[Spis vyšel anonymně v listopadu 1788, ve chvíli, kdy se Francie před svoláním generálních stavů přela o to, jaké místo v nich má připadnout třetímu stavu; Sieyès v něm útočí na samu zásadu privilegií, zvláště privilegií čestných a dědičných. Překlad sleduje první vydání, jak je otiskl Edme Champion (1888); vysvětlivky uvedené slovy „Druhé vydání“ zaznamenávají významné odchylky přepracovaného vydání z roku 1789.]

Bylo řečeno, že privilegium je výjimkou pro toho, kdo je získá, a odrazením pro ostatní. Je-li tomu tak, uznejte, že privilegia jsou ubohý vynález. Představme si společnost co nejlépe uspořádanou a co nejšťastnější: není snad jasné, že k jejímu úplnému rozvrácení postačí jedněm udělit výjimku a ostatní odradit?

Rád bych privilegia prozkoumal v jejich původu, v jejich povaze a v jejich účincích. Toto rozdělení je sice metodické, ale mohlo by mě nutit vracet se příliš často k týmž myšlenkám. Pokud jde o původ, zavedlo by mě do rozboru faktů, to jest do nekonečné hádky; neboť co všechno se nenajde ve faktech, hledá-li se tak, jak se hledává? Raději budu, chcete-li, předpokládat, že privilegia mají ten nejčistší původ. Jejich stoupenci, to jest téměř všichni, kdo z nich těží, nemohou žádat víc.

Všechna privilegia bez rozdílu mají zajisté za účel buď vyjímat ze zákona, nebo dávat výlučné právo na něco, co zákon nezakazuje. Podstatou privilegia je, že stojí mimo obecné právo, a z obecného práva lze vystoupit jen jedním, nebo druhým z těchto dvou způsobů. Z tohoto dvojího hlediska tedy prozkoumáme všechna privilegia zároveň.¹

Zeptejme se nejprve, co je účelem zákona. Bezpochyby zabránit tomu, aby byla porušována něčí svoboda nebo něčí vlastnictví. Zákony se nedělají pro potěšení z toho, že se dělají. Zákony, které by neměly jiný účinek než nevhodně omezovat svobodu občanů, by odporovaly cíli každého sdružení; bylo by třeba je co nejrychleji zrušit.

Existuje mateřský zákon, z něhož mají vyplývat všechny ostatní: Neškoď druhému. Tento velký přirozený zákon rozvádí zákonodárce jaksi do podrobností v jednotlivých použitích, jež z něho vyvozuje pro dobrý pořádek společnosti; odtud vznikají všechny pozitivní zákony. Zákony, které mohou zabránit tomu, aby se druhému škodilo, jsou dobré; ty, které by tomuto cíli nesloužily ani zprostředkovaně, ani bezprostředně, jsou nutně špatné, neboť omezují svobodu a stojí proti zákonům opravdu dobrým.

Dlouhé zotročení myslí zavedlo ty nejžalostnější předsudky. Lid věří skoro upřímně, že má právo jen na to, co mu výslovné zákony dovolují. Jako by nevěděl, že svoboda je starší než každá společnost a každý zákonodárce; že se lidé spojili jen proto, aby svá práva ochránili před útoky zlých a aby se pod záštitou této bezpečnosti oddali širšímu, energičtějšímu a na požitky bohatšímu rozvoji svých mravních a tělesných schopností. Zákonodárce není ustanoven k tomu, aby nám práva uděloval, nýbrž aby je chránil. Omezuje-li naši svobodu, pak jen v jednáních, která by společnosti škodila; občanská svoboda se tudíž vztahuje na všechno, co zákon nezakazuje.²

S pomocí těchto základních zásad můžeme privilegia posoudit. Ta, jejichž účelem by bylo vyjímat ze zákona, se nedají hájit; každý zákon, jak jsme poznamenali, říká buď přímo, nebo nepřímo: Neškoď druhému; privilegovaným by se tedy tím říkalo: Vám je dovoleno druhému škodit. Není moci, které by bylo dáno něco takového udělit. Je-li zákon dobrý, má zavazovat každého; je-li špatný, je třeba jej zrušit: je útokem na svobodu.

Stejně tak nelze nikomu dát výlučné právo na něco, co zákon nezakazuje; znamenalo by to uloupit občanům část jejich svobody. Všechno, co zákon nezakazuje, jak jsme rovněž poznamenali, náleží do oblasti občanské svobody a patří všem. Udělit někomu výlučné privilegium na to, co patří všem, by znamenalo škodit všem kvůli jednomu. V tom je obsažena představa nespravedlnosti a zároveň toho nejnesmyslnějšího nerozumu.

Všechna privilegia jsou tedy z povahy věci nespravedlivá, odporná a v rozporu s nejvyšším cílem každé politické společnosti.

Čestná privilegia³ nelze z tohoto obecného odsudku vyjmout, protože mají jeden ze znaků, které jsme právě uvedli: dávají výlučné právo na to, co zákon nezakazuje; nemluvě o tom, že pod pokryteckým názvem čestných privilegií není téměř žádného peněžního prospěchu, kterého by se nesnažila zmocnit. Protože se však i mezi rozumnými lidmi najdou mnozí, kdo se tohoto druhu privilegií zastávají nebo pro ně aspoň žádají milost, je dobré pozorně prozkoumat, zda jsou opravdu omluvitelnější než ostatní.

Já za sebe řeknu upřímně, že na nich nacházím o jednu vadu víc a že se mi tato vada zdá ze všech největší.⁴ Směřují totiž k ponížení velkého tělesa občanů, a věru není malým zlem, které se lidem působí, jsou-li ponižováni. Není snadné pochopit, jak bylo možné svolit k tomu, aby bylo takto pokořeno pětadvacet milionů sedm set tisíc lidí proto, aby jich bylo směšně poctěno tři sta tisíc. Na tom zajisté není nic, co by se shodovalo s obecným zájmem.⁵

Nejpříznivějším důvodem k udělení čestného privilegia by bylo, že někdo prokázal velkou službu vlasti, to jest národu, jímž nemůže být nic jiného než veškerenstvo občanů. Dobrá! Odměňte úd, který se zasloužil o tělo; ale nedopouštějte se toho nesmyslného bláznovství, abyste tělo ponižovali před údem. Masa občanů je vždy věcí hlavní, tím, čemu se slouží. Má být v jakémkoli smyslu obětována služebníkovi, jemuž náleží odměna jen proto, že jí sloužil?

Tak křiklavý rozpor měl být pociťován všeobecně. Ani zdaleka: náš závěr se možná bude zdát nový, nebo přinejmenším velmi podivný. V této věci totiž mezi námi panuje zakořeněná pověra, která odmítá rozum a uráží se i pouhou pochybností. Některé divošské národy si libují ve směšných znetvořeninách a vzdávají jim hold, jaký náleží přirozené kráse. U národů hyperborejských⁶ se hloupými poctami zahrnují výrůstky politické, mnohem znetvořenější a hlavně mnohem škodlivější, protože vysušují⁷ společenské tělo. Ale pověra pomíjí a tělo, které hyzdila, se znovu objevuje v celé své síle a přirozené kráse.

Jakže, řekne se, vy nechcete uznávat služby prokázané státu? Odpusťte, ale odměny státu nespatřuji v ničem, co by bylo nespravedlivé nebo ponižující; neboť nikoho nelze odměňovat na úkor druhého.⁸ Nepleťme si dvě věci tak rozdílné, jako jsou privilegia a odměny.

Mluvíte o službách obyčejných? K jejich splacení jsou obyčejné platy nebo odměny téže povahy. Jde o službu významnou nebo o skvělý čin? Nabídněte rychlý postup v hodnosti nebo vynikající úřad, úměrně nadání toho, koho máte odměnit. A je-li třeba, přidejte nakonec i penzi, ale jen ve velmi malém počtu případů a pouze tehdy, když pro okolnosti, jako je stáří, zranění atd. atd., nemůže být dostatečnou odměnou žádný jiný prostředek.

To nestačí, říkáte; potřebujeme ještě viditelná vyznamenání; chceme si zajistit ohledy a veřejnou vážnost…

Na to vám zase já odpovím s prostým zdravým rozumem, že pravé vyznamenání je ve službě, kterou jste prokázal vlasti a lidstvu, a že ohledy a veřejná vážnost nemohou nepřijít tam, kam je tento druh zásluhy volá.

Nechte, nechte veřejnost, ať svobodně rozdává projevy své úcty. Pohlížíte-li na tuto úctu ze svého filozofického hlediska jako na mravní minci, mocnou svými účinky, máte pravdu; chcete-li však, aby si její rozdílení osvojil panovník, bloudíte ve svých myšlenkách.⁹ Tato úcta je statkem veřejnosti; je jejím posledním vlastnictvím; a příroda, lepší filozof než vy, spojila pocit vážnosti jedině s vděčností lidu. Neboť tam, a jedině tam, sídlí vlast, tam jsou pravé potřeby; ty posvátné potřeby, jimiž vlády pohrdají, ale které budou věčně zbožňovaným předmětem ctnosti a génia. Ach, nechte přirozenou odměnu za ně svobodně plynout z lůna národa, aby splácel svůj dluh. Nerušte nic na tomto vznešeném obchodu mezi službami, které lidu prokazují velcí muži, a daní vážnosti, kterou velkým mužům přináší lid. Je čistý, je pravý, je plodný štěstím i ctnostmi, dokud se rodí z těchto přirozených a svobodných vztahů.¹⁰

Zmocní-li se ho však dvůr, kazí jej a ničí. Veřejná úcta zabloudí do otrávených stok intrik, přízně nebo zločinného spolčení. Ctnost a génius zůstávají bez odměny, a vedle toho množství pestře strakatých znaků a ozdob¹¹ panovačně přikazuje úctu a ohledy k prostřednosti, nízkosti a neřesti; zkrátka pocty dusí čest a duše upadají.

Ale připusťme, že vy, sám ctnostný, nikdy nezaměníte toho, kdo je hoden odměny, s tím, koho by bylo třeba potrestat; musíte aspoň uznat, že vyznamenání, které jste udělil, může – zvrhne-li se jeho nositel – sloužit už jen k tomu, aby byl ctěn člověk nízký, možná nepřítel vlasti. Nenávratně jste v jeho prospěch zcizil část veřejné vážnosti.

Naopak úcta, která vychází z lidu, je nutně svobodná a odnímá se v okamžiku, kdy přestává být zasloužená.

To je jediná odměna vždy úměrná duši ctnostného občana; jediná, která dokáže podněcovat k dobrým skutkům, a ne dráždit žízeň marnivosti a pýchy; jediná, o kterou lze usilovat a které lze dosáhnout bez pletich a bez nízkosti.¹²

Ještě jednou: nechte občany, ať sami nakládají se svými city a ať se sami oddávají tomu tak lichotivému a tak povzbudivému projevu, který jim dovedou dát jakoby z vnuknutí; a pak poznáte – podle svobodného soutěžení všech duší, které mají energii, a podle znásobeného úsilí ve všech druzích dobra –, co musí pro pokrok společnosti vykonat velká vzpruha veřejné úcty.*

* Sieyèsova poznámka. Mluvím ostatně o národě svobodném nebo o takovém, který se svobodným stane. Je zcela jisté, že rozdílení veřejných poct nemůže náležet lidu zotročenému. U zotročeného lidu je mravní mince vždy falešná, ať ji rozdává kterákoli ruka. (Poznámka přibyla ve druhém vydání.)

Ale vaší lenosti a vaší pýše vyhovují lépe privilegia. Vidím to: nejde vám ani tak o to, abyste byl vyznamenán svými spoluobčany, jako o to, abyste byl odlišen od svých spoluobčanů.*¹³ Je-li tomu tak, nezasloužíte ani jedno, ani druhé, a o vás už nemůže být řeč, jedná-li se o odměnách, které mají být přiznávány zásluze.

* Sieyèsova poznámka. I kdyby se této poznámce mělo vytýkat, že je poněkud metafyzická – a vytýkali by to lidé, kteří neznají hodnotu tohoto slova, z něhož se pro nepozorné duchy stal takový strašák –, řeknu, že odlišení od¹⁴ není nic jiného než rozdíl: náleží oběma členům zároveň; neboť je-li A odlišeno od B, je jasné, že z téhož důvodu bude B odlišeno od A. A a B jsou si tedy, jak se říká, kvit. Všichni jedinci, všechny bytosti se přece musí jeden od druhého lišit. Není tu nač být pyšný, anebo by na to měli všichni stejné právo. V přírodě nejsou nadřazenost a podřazenost věcmi práva, nýbrž věcmi skutečnosti: nadřazeným se stává ten, kdo nad druhým zvítězí. Tato faktická výhoda ovšem předpokládá více síly na jedné straně než na druhé; chceme-li však jít až k tomuto prvnímu titulu, na které straně bude převaha? Komu podle vás náleží, tělesu občanů, nebo privilegovaným?

Vyznamenání někým je naopak společenskou zásadou nejplodnější na dobré skutky, dobré mravy atd. Sídlí-li však v duši těch, kdo vyznamenávají, a nikoli v ruce toho, kdo si osobuje vyznamenání rozdílet; je-li to z jejich strany cit – a ničím jiným být nemůže, nemá-li přestat být pravdou –, je třeba také říci, že tento cit je svou podstatou svobodný a že je krajním bláznovstvím, ať se o to pokouší kdokoli, chtít proti mé vůli nakládat s mou úctou a s mými poctami. (Poznámka přibyla ve druhém vydání.)

Od těchto obecných úvah o čestných privilegiích sestupme k jejich účinkům, a to jak vzhledem k zájmu veřejnému, tak vzhledem k zájmu samých privilegovaných.

V okamžiku, kdy panovník¹⁵ vtiskne občanovi ráz privilegovaného, otevírá duši tohoto občana zájmu zvláštnímu a více či méně ji uzavírá vnuknutím zájmu společného. Představa vlasti se mu zužuje; uzavírá se do kasty, do níž byl přijat. Všechno jeho úsilí, dříve s užitkem vynakládané ve službě národní věci, se obrátí proti ní. Chtěli ho povzbudit, aby jednal lépe; podařilo se jen ho zkazit.

Tehdy se v jeho duši rodí jakási potřeba vynikat nad jiné, nenasytná touha panovat. Tato touha, bohužel až příliš blízká lidské povaze, je pravá protispolečenská nemoc; není nikoho, kdo by ji nebyl tisíckrát pocítil;¹⁶ a je-li už svou podstatou vždy škodlivá, posuďte, jak teprve pustoší, když jí veřejné mínění a zákon propůjčí svou mocnou oporu.

Vnikněte na okamžik do nových citů privilegovaného. Sebe a své druhy pokládá za zvláštní stav, za vyvolený národ v národě. Myslí si, že je zavázán především lidem své kasty, a zabývá-li se ještě ostatními, jsou to už vskutku jen ti ostatní, už to nejsou jeho lidé. Už to není to těleso, jehož byl údem. Je to jen lid, lid, který je brzy v jeho řeči stejně jako v jeho srdci pouhým shlukem lidí, kteří nic nejsou, třídou lidí stvořenou výslovně k tomu, aby sloužila, kdežto on je stvořen k tomu, aby poroučel a užíval.

Ano, privilegovaní skutečně docházejí k tomu, že se pokládají za jiný druh lidí.* Toto mínění, na pohled tak přehnané, které jako by s pojmem privilegia nesouviselo, se nepozorovaně stává jakoby jeho přirozeným důsledkem a nakonec se uhnízdí ve všech hlavách. Ptám se každého přímého a poctivého privilegovaného, a takoví se jistě najdou: vidí-li vedle sebe člověka z lidu, který nepřišel prosit o ochranu, nepocítí nejčastěji bezděčné hnutí odporu, hotové při nejmenší zámince propuknout nějakým tvrdým slovem nebo pohrdavým posuňkem?

* Sieyèsova poznámka. Protože nechci, aby mě někdo vinil z přehánění, přečtěte si na konci autentickou a pozoruhodnou listinu, kterou vyjímám z protokolu šlechtického stavu na stavech roku 1614.¹⁷

Falešný pocit osobní nadřazenosti je privilegovaným tak drahý, že jej chtějí rozšířit na všechny své styky s ostatními občany. Nejsou stvořeni k tomu, aby byli směšováni, aby stáli vedle,¹⁸ aby se ocitali pohromadě atd. atd. Přít se nebo vypadat, že člověk nemá pravdu, když ji nemá, znamená hluboce si zadat; a dokonce i mít pravdu vůči… atd. atd. znamená kompromitovat se.

Je však třeba vidět především na odlehlém venkově, ve starých zámcích, jak se tento cit živí a nadouvá v lůně pyšné zahálky. Tam si člověk váží sám sebe, tam ví, co všechno znamená člověk, jak se patří, tam se ostatními pohrdá do sytosti! Tam člověk hýčká a upřímně zbožňuje svou vysokou důstojnost; a třebaže všechno úsilí takové pověry nemůže tak směšnému bludu dodat ani nejmenší stupeň skutečnosti, na tom nezáleží: privilegovaný v něj věří s takovou láskou a s takovým přesvědčením, s jakým pirejský blázen¹⁹ věřil ve svou chiméru.²⁰

* Sieyèsova poznámka. (K druhému vydání: patří k přepracovanému znění předchozího odstavce, které je otištěno ve vysvětlivce na jeho konci – k místu tam označenému jednou hvězdičkou, za slovy „příbuzenským citem“.) Kdo by v takových chvílích neslyšel, jak průvodce pronáší roztomilé úvahy o tomhle, který byl roku dvanáct set a tolik tvrdý chlapík: jeho vazalové neměli na růžích ustláno atd. …; o tamtom (rozumí se, že se vysloví jeho starobylé jméno), který se nešikovně zapletl do zrady a zaplatil hlavou atd. …, ale vždycky roku dvanáct set… Chci k tomu vyprávět poměrně nedávný výrok jedné dámy, která v četné a vybrané společnosti co nejostřeji odsuzovala vskutku zločinné chování kohosi z jednoho z největších rodů království. Náhle se přeruší a s výrazem, který lze těžko vylíčit, řekne: „Ale nevím, proč o něm mluvím tak zle, vždyť mám tu čest být s ním spřízněna.“ (Poznámka přibyla ve druhém vydání.)

** Sieyèsova poznámka. (K druhému vydání: patří k témuž přepracovanému znění předchozího odstavce – k místu označenému ve vysvětlivce dvěma hvězdičkami, za slovy „na jaké místo je třeba postavit každého“.) Vzdávám se pokusu zachytit všechny odstíny a všechny jemnosti obvyklé řeči privilegovaných. Pro tento jazyk bychom potřebovali zvláštní slovník, který by byl v nejedné věci novinkou; místo aby totiž podával vlastní nebo přenesený význam slov, šlo by v něm naopak o to, oddělit od slov jejich pravý smysl a neponechat pod nimi nic než prázdno pro rozum, zato však podivuhodné hlubiny pro předsudek. Dočetli bychom se v něm, co to znamená být privilegován privilegiem, které nemá počátek. Ti, kdo mají privilegia tohoto druhu, patří k dobrým. Ti jsou z milosti Boží a velmi se liší od onoho zástupu nových privilegovaných, kteří jsou z milosti panovníkovy. Do počtu se neberou občané, kteří neusilují být něčím z milosti, a jsou proto odkázáni na to, aby se ukazovali jen svými osobními vlastnostmi: to je pramálo; to je národ. V tomto novém slovníku bychom se dozvěděli, že urozenost mají jen ti, kdo nemají žádný původ. Ani panovníkovi privilegovaní se neodvažují myslet, že mají víc než poloviční urozenost, a národ nemá žádnou. Bylo by zbytečné poznamenávat, že urozenost, o níž je tu řeč, není ta, která pochází od otce a matky, nýbrž ta, kterou uděluje panovník listinou a svým podpisem, nebo ještě lépe ta, která pochází bůhvíodkud: ta je ceněna nejvýše. Jestliže jste se například domnívali, že každý člověk má nutně svého otce, svého děda, své předky atd., mýlili jste se. V této věci fyzická jistota nestačí; platí jen osvědčení pana Chérina.²¹ Kdo má být starobylý, musí patřit k dobrým, jak jsme řekli. Noví privilegovaní jsou lidé ze včerejška; a o neprivilegovaných občanech vám nevím co říci, leda to, že se zřejmě ještě nenarodili.

Přiznávám, že žasnu nad nadáním, s nímž privilegovaní dokážou do nedohledna, a aniž kdy ztratí nit, prodlužovat tyto vznešené, třebaže nekonečné rozhovory. Nejzajímavější je podle mého soudu poslouchat ty, kdo ustavičně klečí před vlastní ctí a vlastními nároky, a přitom se tak srdečně smějí týmž nárokům u druhých. Tvrdím, že názory privilegovaných jsou na výši jejich citů; a abych o tom podal nový důkaz, vylíčím podle jejich způsobu vidění pravý obraz politické společnosti. Skládají ji ze šesti až sedmi tříd, podřízených jedna druhé. V první jsou velcí páni, to jest ta část lidí od dvora, v níž se spojuje urozenost, vysoké místo a bohatství. Druhá třída zahrnuje známé představené,²² ty, kdo jsou vidět: to jsou lidé vznešení. Na třetím místě přicházejí představení neznámí, kterým šlo jen o pocty v novinách: to jsou lidé, kteří něco jsou. Za čtvrté: do třídy nepředstavených, kteří však mohou být dobří, se házejí všichni venkovští zemánkové; to je výraz, kterého užívají. Do páté třídy je třeba zařadit poněkud starší nobilitované čili lidi nicotné. V šesté se objevují, nebo spíše jsou do ní odsunuti, nobilitovaní noví čili lidé, kteří jsou méně než nic. A konečně, aby se na nic nezapomnělo, ráčí se v sedmém oddíle ponechat zbytek občanů, který nelze označit jinak než nadávkami. Takový je společenský řád podle vládnoucího předsudku; a neříkám nic nového, leda pro ty, kdo nejsou z tohoto světa. (Poznámka přibyla ve druhém vydání.)

Marnivost, která bývá obvykle věcí jednotlivce a ráda se osamocuje, se tu rychle mění v nezkrotného korporativního ducha.

Narazí-li privilegovaný na sebemenší potíž ze strany třídy, jíž pohrdá, nejprve se rozhněvá; cítí se dotčen ve své prerogativě; domnívá se, že je dotčen na svém statku, na svém vlastnictví; a brzy podnítí a rozpálí všechny své spoluprivilegované a podaří se mu vytvořit strašlivé spolčení, hotové obětovat všechno pro zachování a potom i pro rozmnožení své odporné prerogativy.

Tak se politický řád převrací a zbývá z něho už jen ohavný aristokratismus.

Ale ve společnosti, namítne se, se s neprivilegovanými jedná stejně zdvořile jako s ostatními. Nejsem první, kdo si povšiml povahy francouzské zdvořilosti. Francouzský privilegovaný není zdvořilý proto, že je tím povinen²³ druhým, nýbrž proto, že se domnívá, že je tím povinen sám sobě. Nectí práva druhých, ctí sebe, svou důstojnost. Nechce, aby ho pro jeho způsoby někdo zaměnil s tím, čemu se říká špatná společnost. Co mám říci? Bál by se, že by ho ten, komu zdvořilost prokazuje, mohl pokládat za neprivilegovaného, jako je on sám.

… Nedejme se svést tímto pitvorným a klamným zdáním; mějme tolik rozumu, abychom v něm viděli jen to, co v něm je: pyšný přívlastek týchž privilegií, která se nám hnusí.

Na vysvětlení té tak palčivé žízně po privilegiích si snad někdo pomyslí, že se aspoň – za cenu veřejného štěstí – pro privilegované vytvořil zvláštní druh blaženosti, daný opojným kouzlem oné nadřazenosti, které malý počet užívá, po níž velký počet touží a za kterou se ostatní mohou mstít jen prostředky závisti nebo nenávisti.

Což se zapomnělo, že příroda nikdy neukládala zákony bezmocné nebo plané a že rozhodla udílet lidem štěstí jen v rovnosti? Což se neví, že je to proradná směna, kterou marnivost nabízí za všechno to množství přirozených citů, z nichž se skládá skutečná blaženost?

Poslechněme si o tom vlastní zkušenost,* otevřme oči nad zkušeností všech velkých privilegovaných, všech velkých zmocněnců, které jejich postavení vystavuje tomu, aby v provinciích užívali všech domnělých kouzel nadřazenosti. Ta nadřazenost pro ně dělá všechno; a přece jsou sami, nuda unavuje jejich duši a mstí práva přírody. Pohleďte na tu netrpělivou horlivost, s níž se vracejí hledat sobě rovné do hlavního města, a uvidíte, jak pošetilé je ustavičně sít na poli marnivosti, kde lze sklízet jen bodláčí pýchy a makovice nudy.

* Sieyèsova poznámka. Společnost je pro všechny, které osud neodsoudil k práci bez oddechu, nejčistším a nejvydatnějším pramenem příjemných požitků; cítíme to, a národ, který se pokládá za nejcivilizovanější, se také chlubí, že má nejlepší společnost. Kde má být dobrá společnost? Bezpochyby tam, kde by se lidé, kteří se k sobě nejlépe hodí, mohli svobodně sbližovat, a ti, kdo se k sobě nehodí, bez překážek rozcházet; tam, kde by v daném počtu lidí bylo víc těch, kdo mají nadání a ducha pro společnost, a kde by výběru mezi nimi nepřekážel žádný ohled cizí účelu, pro nějž se lidé scházejí. Ať se řekne, zda se stavovské předsudky tomuto tak prostému uspořádání nestavějí do cesty všemi způsoby! Kolik paní domu je nuceno držet si od těla muže, kteří by je zajímali nejvíc, z ohledu na vysoké privilegované, kteří je nudí! Marně ve svých tak vychvalovaných a tak mdlých společnostech opičíte onu rovnost, jejíž naprostou nezbytnost nemůžete necítit: v prchavých chvílích se lidé nemohou vnitřně proměnit natolik, aby se jeden druhému stali vším, čím by bezpochyby byli, kdyby rovnost byla skutečností celého života, a ne hrou několika okamžiků. Tato látka by byla nevyčerpatelná; mohu jen naznačit několik pohledů.

Nezaměňujeme s nesmyslnou a chimérickou nadřazeností, která je dílem privilegií, onu nadřazenost zákonnou, jež předpokládá jen vládnoucí a ovládané. Ta je skutečná; je nutná. Jedny nenaplňuje pýchou, druhé nepokořuje: je to nadřazenost funkcí, a ne osob; a nemůže-li ani tato nadřazenost vynahradit slasti rovnosti, co si pomyslet o chiméře, kterou se sytí pouzí privilegovaní?

Ach, kdyby lidé chtěli poznat své zájmy; kdyby dovedli udělat něco pro své štěstí! Kdyby konečně svolili otevřít oči nad krutou neprozřetelností, která je vedla k tomu, že tak dlouho pohrdali právy svobodných občanů pro planá privilegia poroby; jak by si pospíšili zříci se četných marností, k nimž byli od dětství cvičeni! Jak by nedůvěřovali řádu věcí, který se tak dobře snáší s despotismem! Práva občana zahrnují všechno; privilegia všechno kazí a nic nenahrazují.²⁴

Až dosud jsem všechna privilegia směšoval, dědičná i ta, která člověk získá sám; ne že by byla ve společenském stavu všechna stejně škodlivá a stejně nebezpečná. Je-li v řádu zla a nesmyslnosti nějaké pořadí, pak dědičným privilegiím v něm bezpochyby patří první místo, a nesnížím svůj rozum k tomu, abych dokazoval pravdu tak hmatatelnou. Učinit z privilegia převoditelné vlastnictví znamená připravit se i o ty chabé záminky, jimiž se udílení privilegií obhajuje; znamená to převrátit každou zásadu a všechen rozum.

Další postřehy vrhnou nové světlo na neblahé účinky privilegií. Předtím si všimněme jedné obecné pravdy: falešné myšlence stačí, aby ji oplodnil osobní zájem a podepřel příklad několika století, a nakonec zkazí celý rozum. Nepozorovaně, od předsudku k předsudku, se dospívá k celé soustavě nauky, která představuje krajní mez nerozumu a to nejpobuřivější, co v něm je, a přece se jí nikdy nepodaří otřást dlouhou a pověrčivou důvěřivostí lidu.²⁵

A tak před našima očima – a národ přitom ani nepomyslí na to, aby se ozval – vyrůstají četné roje privilegovaných ve zbožném přesvědčení, že mají jakési nabyté právo: pouhým narozením na pocty a pouhou svou existencí na díl z toho, co odvádí lid.²⁶

Nestačilo totiž, že se privilegovaní pokládali za jiný druh lidí; dospěli k tomu, že skromně a skoro upřímně pokládají sebe i své potomky za potřebu lidu, a to nikoli jako úředníci věci veřejné; z tohoto titulu by se podobali všem veřejným zmocněncům, ať jsou vybíráni z kterékoli třídy. Domnívají se, že jsou nezbytní každé společnosti žijící pod monarchickým zřízením, právě jako privilegované těleso. Mluví-li k hlavám vlády nebo k samému panovníkovi, představují se jako opora trůnu a jeho přirození obránci proti lidu; mluví-li naopak k národu, stávají se rázem pravými obránci lidu, který by bez nich brzy rozdrtil despotismus.²⁷

S trochou více osvícenosti by vláda viděla, že ve společnosti je třeba jen občanů, kteří žijí a jednají pod ochranou zákona, a ochranné moci pověřené bdít a chránit. Jediná nutná hierarchie se, jak jsme řekli, ustavuje mezi vykonavateli svrchované moci; tam je třeba odstupňování mocí, tam jsou pravé vztahy podřízeného k nadřízenému, protože veřejný stroj se může pohybovat jen pomocí této souhry.

Mimo ni jsou jen občané rovní před zákonem, všichni závislí nikoli jeden na druhém – to by byla zbytečná poroba –, nýbrž na moci, která je chrání, soudí, brání atd. Ten, kdo užívá největšího majetku, není víc než ten, kdo užívá své denní mzdy. Platí-li bohatý více daní, dává také více majetku k ochraně. Ale je snad groš chudého méně cenný a jeho právo méně úctyhodné? A nemá jeho bezpečnost spočívat pod ochranou přinejmenším stejnou?

Právě proto, že pletou tyto prosté pojmy, mluví privilegovaní bez ustání o nutnosti podřízenosti.²⁸ Vojenský duch chce posuzovat občanské vztahy a vidí v národě jen velká kasárna. V jedné nové brožuře se kdosi odvážil srovnávat vojáky a důstojníky na jedné straně s privilegovanými a neprivilegovanými na straně druhé! Kdybyste se zeptali ducha mnišského, který má s duchem vojenským tolik společného, odpověděl by také, že v národě bude pořádek teprve tehdy, až bude podroben řeholím,²⁹ jimiž se řídí jeho četné oběti. Mnišský duch se u nás pod méně zprofanovaným jménem těší větší přízni, než se myslí.

Všechny tyto názory³⁰ mohou mít jen lidé, kteří vůbec nerozumějí pravým vztahům, jež lidi spojují ve společenském stavu. Občan, ať je to kdokoli, který není zmocněncem veřejné moci, nemá na práci nic jiného než³¹ pečovat o zlepšení svého údělu a užívat svých práv, aniž porušuje práva druhých, to jest aniž přestupuje zákon. Všechny vztahy občana k občanu jsou vztahy svobodné. Jeden dává svůj čas nebo své zboží, druhý mu za ně dává své peníze; není tu žádné podřízenosti, nýbrž ustavičná směna…*

* Sieyèsova poznámka. Pokládám za důležité, aby se o věci dalo snáze mluvit, rozlišit obě hierarchie, o nichž jsme právě hovořili, jmény pravá a falešná hierarchie. Odstupňování mezi vládnoucími a poslušnost ovládaných³² tvoří pravou hierarchii, nutnou ve všech společnostech. Hierarchie ovládaných mezi sebou je jen hierarchie falešná, zbytečná, odporná, beztvarý pozůstatek feudálních názorů, které se už neopírají o nic skutečného.³³ Máme-li si představit podřízenost mezi ovládanými, musíme předpokládat ozbrojený zástup, který se zmocní země, stane se jejím vlastníkem a pro společnou obranu si uchovává tytéž vztahy vojenské kázně. Tam totiž vláda splývá s občanským stavem.³⁴ Není od něho odlišena. U nás naopak existují různá odvětví veřejné moci odděleně a jsou – včetně obrovské armády – uspořádána tak, že od prostých občanů žádají jen příspěvek na úhradu veřejných břemen. Nemylme se: mezi všemi těmi slovy jako podřízenost, závislost atd., jichž se privilegovaní s takovým křikem dovolávají, je nevede zájem o podřízenost pravou; záleží jim jen na hierarchii falešné; tu by chtěli znovu vztyčit na troskách hierarchie pravé.

Poslechněte si je, když mluví o řadových úřednících vlády; pohleďte, s jakým pohrdáním se dobrý privilegovaný domnívá, že s nimi má jednat. Co vidí v policejním řediteli?³⁵ Člověka nepatrného nebo nicotného, ustanoveného k tomu, aby naháněl strach lidu.³⁶ Ale jak by oni sami pohrdali rozkazem přicházejícím od tohoto úředníka! Zastavím se u této myšlenky: ať se poctivě řekne, zda je jediný privilegovaný, který by se pokládal za podřízeného policejnímu řediteli! Jak pohlížejí na ostatní úředníky a na zmocněnce jednotlivých odvětví moci výkonné, s výjimkou těch, kdo náležejí do samotné hierarchie vojenské? Je snad tak vzácné slyšet je říkat: „Nejsem stvořen k tomu, abych se podroboval ministrovi; prokáže-li mi král tu čest, že mi dá rozkazy, budiž“ atd.? Tento předmět přenechávám čtenářově obrazotvornosti.³⁷ Bylo dobré upozornit, že pravými nepřáteli podřízenosti a pravé hierarchie jsou právě ti lidé, kteří tak horlivě kážou podrobení hierarchii falešné.

Jestliže ve své úzkoprsé politice vydělíte z občanů jedno těleso, abyste je postavili mezi vládu a lid, pak se toto těleso buď bude podílet na funkcích vlády, a pak to nebude ta privilegovaná třída, o níž mluvíme; anebo nebude náležet k podstatným funkcím veřejné moci, a pak ať mi někdo vysvětlí, čím může být takové zprostředkující těleso,³⁸ ne-li cizorodou a škodlivou hmotou, která škodí buď tím, že přerušuje přímé vztahy mezi vládnoucími a ovládanými, nebo tím, že tlačí na pera veřejného stroje, nebo konečně tím, že se vším, čím se liší od velkého tělesa občanů, stává dalším břemenem pro pospolitost.

Všechny třídy občanů mají své funkce, svůj zvláštní druh práce, a úhrn těchto prací tvoří obecný pohyb společnosti. Je-li mezi nimi některá, která si osobuje vymknout se tomuto obecnému zákonu, je zřejmé, že se nespokojuje s tím, že je neužitečná, a že nutně musí být ostatním na obtíž.

Dvěma velkými hybnými silami společnosti jsou peníze a čest. Společnost se udržuje potřebou, kterou máme jednoho i druhého; a v národě, kde se zná cena dobrých mravů, se tyto potřeby nemají hlásit jedna bez druhé. Touha zasloužit si veřejnou úctu – a každé povolání má svou – je nezbytnou uzdou vášně po bohatství. Podívejme se, jak se tyto dva city musí pozměnit v privilegované třídě.

Co se týče cti, tu má zajištěnu; je to její jistý úděl. Pro ostatní občany ať je čest odměnou za chování, budiž. Privilegovaným stačilo se narodit. Nepocítí potřebu ji získávat a mohou se předem vzdát všeho, čím se zasluhuje.*

* Sieyèsova poznámka. Čtenář postřehne, že zde nezaměňujeme čest s věcí cti,³⁹ o níž se soudilo, že čest vynahrazuje.

Co se týče peněz, jejich potřebu musí privilegovaní ovšem pociťovat živě. Jsou dokonce náchylnější oddat se popudům této žhavé vášně, protože je předsudek o vlastní nadřazenosti neustále pobízí, aby přepínali své výdaje, a protože se, oddají-li se jí, nemusí jako ostatní bát, že ztratí všechnu čest a všechnu vážnost.

Avšak podivným rozporem stavovský předsudek, který privilegovaného neustále žene k tomu, aby rozvracel své jmění, mu zároveň panovačně zakazuje téměř všechny počestné cesty, jimiž by je mohl napravit.

Jaký prostředek tedy privilegovaným zbude, aby ukojili onu lásku k penězům, která je musí ovládat víc než ostatní? Intrika a žebrota. Tato dvě zaměstnání se stanou zvláštní živností této třídy občanů.⁴⁰ Protože se jim budou věnovat výlučně, vyniknou v nich; a všude, kde se tyto dva talenty budou moci s užitkem uplatnit, usadí se tak, aby vyloučili jakoukoli soutěž ze strany neprivilegovaných.

Zaplní dvůr, oblehnou ministry, zaberou pro sebe všechny milosti, všechny penze, všechna obročí. Intrika vrhá všeobjímající pohled⁴¹ na Církev, Talár a Meč.⁴² Spatří značný příjem, nebo moc, která k němu vede, spojený s nesčíslným množstvím míst, a brzy dosáhne toho, že se na tato místa pohlíží jako na výnosné posty, zřízené nikoli k plnění funkcí vyžadujících nadání, nýbrž k tomu, aby privilegovaným rodinám zajistily slušné postavení.

Nespolehnou se ani na svou hlubokou zběhlost v umění intrik; a jako by se báli, že by vládu mohl v některých chvílích svést pouhý ohled na veřejné blaho,⁴³ využijí v pravý čas neschopnosti nebo zrady několika správců státu; nakonec si dají svůj monopol posvětit řádnými nařízeními⁴⁴ nebo správním režimem, který se rovná výlučnému zákonu.

Tak je stát vydán zásadám, které nejvíce ničí veškeré veřejné hospodářství. To marně předpisuje dávat ve všem přednost služebníkům nejschopnějším a nejlevnějším: monopol velí vybírat ty nejdražší a nutně i nejméně schopné, protože známým účinkem monopolu je, že zastavuje rozlet těch, kdo by ve svobodné soutěži mohli projevit nadání.

Privilegovaná žebrota má pro věc veřejnou méně nevýhod. Je to žravý planý výhon, který vysušuje, co může, ale aspoň si neosobuje nahradit větve užitečné. Spočívá, jako každá žebrota, v tom, že se natahuje ruka, usiluje se vzbudit soucit a přijímá se zadarmo; jen postoj je méně ponižující a zdá se, že – je-li třeba – spíše ukládá povinnost, než prosí o pomoc.

Veřejnému mínění ostatně stačilo, že intrika a žebrota, o nichž je tu řeč, byly zvlášť vyhrazeny privilegované třídě, a už se staly čestnými a ctěnými; každý se smí nahlas chlubit svými úspěchy v tomto oboru; budí závist a touhu se vyrovnat, nikdy pohrdání.

Tento druh žebroty se provozuje hlavně u dvora, kde z ní nejmocnější a nejbohatší lidé těží jako první a nejvíc.

Odtud tento plodný příklad oživuje až v nejzazších koutech provincií čestný nárok žít v zahálce a na útraty veřejnosti.

Ne že by stav privilegovaných už nebyl – a to beze všeho srovnání – nejbohatší v království; že by téměř všechna půda a velká jmění nepatřily příslušníkům této třídy;⁴⁵ ale záliba v utrácení a rozkoš z toho, přivádět se na mizinu, jsou silnější než každé bohatství.⁴⁶

Jakmile zazní slovo chudý ve spojení se slovem privilegovaný, zvedne se jakýsi výkřik rozhořčení. Privilegovaný, který není s to udržet své jméno a svou důstojnost, to je věru hanba pro národ! Je třeba tento veřejný nepořádek rychle napravit; a třebaže se kvůli tomu výslovně nežádá zvýšení daní, je zcela jasné, že žádné použití veřejných peněz nemůže mít jiný původ.

Správa není z privilegovaných složena nadarmo. Bdí s otcovskou něhou nad všemi jejich zájmy. Zde jsou to okázalé ústavy, vychvalované, jak se věří, celou Evropou, které mají dávat vzdělání chudým privilegovaným obojího pohlaví.⁴⁷ Marně se náhoda ukazovala moudřejší než vaše instituce a chtěla ty, kdo mají nouzi, přivést zpět pod společný zákon, totiž pracovat, aby byli živi. Vy v tomto návratu k dobrému řádu vidíte jen zločin osudu a dáváte si dobrý pozor, abyste svým chovancům nevštípili návyky obyčejného povolání, schopného uživit toho, kdo je provozuje.

Ve svých podivuhodných záměrech jdete tak daleko, že jim vštěpujete jakousi hrdost na to, že byli tak záhy veřejnosti na obtíž: jako by v nějakém případě mohlo být slavnější potřebovat milosrdenství než se bez něho obejít!

Odměňujete je peněžitými podporami, penzemi a řádovými stuhami za to, že ráčili svolit a přijmout tento první důkaz vaší něhy.

Sotva vyjdou z dětství, mají mladí privilegovaní postavení a plat; a ještě se někdo odvažuje litovat je, že je skrovný! Podívejte se však mezi neprivilegované téhož věku, kteří se chystají k povoláním vyžadujícím nadání a studium; podívejte se, zda je mezi nimi jediný, který – ač vázán zaměstnáním vskutku namáhavým – nestojí své rodiče ještě dlouho velké výdaje, než je připuštěn k nejisté naději, že si ze svých dlouhých prací vytěží to nejnutnější k životu!

Prosbám privilegovaných jsou otevřeny všechny dveře. Stačí jim, aby se ukázali, a každý si pokládá za čest přičinit se o jejich postup. Lidé se s horlivostí starají o jejich záležitosti, o jejich jmění. Sám stát, ano, věc veřejná byla nejednou nucena spolupůsobit při rodinných ujednáních, vyjednávat sňatky, propůjčit se k nějaké koupi atd. atd.⁴⁸

Ti nejméně zvýhodnění privilegovaní⁴⁹ nacházejí všude hojné zdroje. Množství kapitul pro obě pohlaví, vojenské řády bez účelu nebo s účelem nespravedlivým a nebezpečným⁵⁰ jim nabízejí prebendy, komendy, penze a vždycky vyznamenání. A jako by nestačily chyby našich otců, pracuje se od jisté doby horlivě na tom, aby se počet těchto skvělých žoldů neužitečnosti zvýšil.*

* Sieyèsova poznámka. V chování vlády se projevuje podivný rozpor. Na jedné straně pomáhá bez míry horlit proti statkům zasvěceným bohoslužbě, které aspoň zbavují národní pokladnu povinnosti platit tuto část veřejných funkcí, a zároveň se snaží co nejvíce z těchto statků, i z jiných, věnovat třídě privilegovaných bez funkcí.⁵¹

Bylo by omylem věřit, že privilegovaná žebrota pohrdá malými příležitostmi nebo malými podporami. Fondy určené na královy almužny pohlcuje z velké části ona; a k tomu, aby se někdo ve stavu privilegovaných prohlásil za chudého, se nečeká, až strádá příroda; stačí, že trpí marnivost. Tak je skutečná nouze všech tříd občanů obětována potřebám marnivosti.*

* Sieyèsova poznámka. Vrátíme-li se v dějinách trochu zpět, vidíme, že privilegovaní měli ve zvyku uchvátit a přivlastnit si všechno, co se jim hodilo. Násilí a loupež, jisté si beztrestností, se bezpochyby obešly bez žebrání; privilegovaná žebrota tedy musela začít teprve s prvními paprsky veřejného pořádku, což dokazuje, jak velmi se liší od žebroty lidu. Žebrota lidu se projevuje tou měrou, jak se vláda kazí, žebrota privilegovaných tou měrou, jak se vláda zlepšuje. Je pravda, že s dalším pokrokem vláda odstraní obě tyto společenské nemoci zároveň; jistě však ne tím, že je bude živit, a už vůbec ne tím, že bude zjednávat úctu té z nich, která je méně omluvitelná.

Nelze popřít, že je to úžasná obratnost, vymámit na soucitu to, co už nelze vyrvat slabosti, a těžit tak střídavě z opovážlivosti utlačovatele a z citlivosti utlačovaného. Privilegovaná třída se v tomto ohledu dokázala vyznamenat oběma způsoby. Od chvíle, kdy se jí už nedařilo brát násilím, spěchala při každé příležitosti doporučit se štědrosti krále a národa.

Sešity stížností⁵² starých generálních stavů i sešity někdejších shromáždění notáblů jsou plné žádostí ve prospěch chudé privilegované třídy.

Provincie se zemskými stavy⁵³ se už dlouho zabývají⁵⁴ penzemi pro chudou privilegovanou třídu. Provinční shromáždění⁵⁵ jdou už v těchto tak ušlechtilých šlépějích a tři stavy společně – protože se dosud skládají jen z privilegovaných – naslouchají s uctivým souhlasem všem návrhům, které mohou ulevit chudé privilegované třídě. Intendanti⁵⁶ si pro tento účel opatřili zvláštní fondy; jedním z prostředků, jak dojít úspěchu, je pro ně projevovat živý zájem o smutný osud chudé privilegované třídy; a konečně v knihách, na kazatelnách, v akademických řečech, v rozhovorech a všude: chcete okamžitě zaujmout všechny své posluchače? Stačí mluvit o chudé privilegované třídě. Když vidím tento obecný sklon myslí a nesčetné prostředky, které si pověra, jíž není nic nemožného, už opatřila na pomoc chudým privilegovaným, nedovedu si vysvětlit, proč ještě nebyla ke dveřím kostelů přidána – pokud tam už není – pokladnička pro chudou privilegovanou třídu.*

* Sieyèsova poznámka. Dnes, kdy jsou zásady obecné spravedlnosti rozšířenější a kdy shromáždění v bailliages⁵⁷ budou mít projednat věci tak velké, lze bezpochyby doufat, že neposkvrní své sešity tím, co se kdysi dalo nazvat žebráckým kupletem.

Je třeba tu ještě uvést jeden druh obchodu, který je pro privilegované nevyčerpatelným zdrojem bohatství.* Zakládá se jednak na pověře jmen, jednak na lačnosti po bohatství.⁵⁸ Mluvím o tom, čemu se lidé odvažují říkat mesaliance,**⁵⁹ aniž tento výraz dokázal odradit hloupé občany, kteří tak draho platí za to, že se dávají urážet. Jakmile někdo z obecného stavu vybuduje prací a přičinlivostí jmění hodné závisti, jakmile se úředníkům fisku podaří snazšími prostředky nahromadit poklady, všechno toto bohatství vsají privilegovaní. Zdá se, že náš nešťastný národ je odsouzen bez ustání pracovat a chudnout pro privilegovanou třídu.

* Sieyèsova poznámka. Očekávám ovšem, že toto místo bude shledáno nezpůsobným. Tak to má být: moc zavrhovat pod touto záminkou přesné výrazy⁶⁰ je také jedním z práv privilegovaných.

** Sieyèsova poznámka. Už kvůli jasnosti řeči by se mělo užívat jiného slova k označení umění přivlastňovat si bohaté obětiny hlouposti a jasně vyznačit, na které straně mesaliance je.⁶¹

Marně zemědělství, manufaktury, obchod a všechna řemesla žádají, aby se mohly udržet a rozrůst a aby vzkvétal veřejný blahobyt, část nesmírných kapitálů, které pomáhaly vytvořit: privilegovaní pohlcují kapitály i osoby; a všechno je nenávratně zasvěceno privilegované neplodnosti.*

* Sieyèsova poznámka. Je-li čest, jak se říká, principem monarchie,⁶² je třeba aspoň uznat, že Francie už dlouho přináší strašlivé oběti, aby se v principu upevnila. (Poznámka přibyla ve druhém vydání.)

Látka privilegií je nevyčerpatelná jako předsudky, které se spikly k jejich udržení. Ale zanechme tohoto předmětu a ušetřme se úvah, k nimž vybízí. Přijde čas, kdy naši rozhořčení potomci budou nad četbou našich dějin stát v úžasu a dají tomuto nejnepochopitelnějšímu šílenství jména, jakých zasluhuje. V mládí jsme vídali, jak se spisovatelé⁶³ vyznamenávali odvahou, s níž napadali názory stejně mocné jako zhoubné pro lidstvo. Dnes se spokojují tím, že⁶⁴ ve svých řečech i spisech opakují obstarožní úvahy proti předsudkům, které už neexistují. Předsudek privilegií je snad nejnebezpečnější, jaký se kdy na zemi objevil;⁶⁵ srostl těsněji se společenským zřízením; kazí je hlouběji; na jeho obranu pracuje více zájmů. To je věru dost důvodů k tomu, aby roznítily horlivost pravých vlastenců a ochladily horlivost spisovatelů.⁶⁶

Poznámka ke straně 9

Výňatek z protokolu šlechty na stavech roku 1614⁶⁷ (s. 113), z úterý 25. listopadu: „A když obdržel slyšení, promluvil pan de Senecey* ke králi takto:

* Sieyèsova poznámka. Pan baron de Senecey byl předsedou šlechty.⁶⁸

Sire,

„Dobrota našich králů odjakživa přiznávala jejich šlechtě tu svobodu, že se k nim smí utíkat při každé příležitosti, neboť vznešenost jejího stavu ji přiblížila k jejich osobám tak, že byla vždy hlavním vykonavatelem jejich královských činů.

„Nikdy bych neskončil, kdybych měl Vašemu Veličenstvu vylíčit všechno, co nás starobylost učí o přednostech, které tomuto stavu dal rod, a to s takovým rozdílem oproti všemu ostatnímu lidu, že se s ním nikdy nedalo strpět žádné srovnání. Mohl bych se, Sire, o této věci šířit; ale pravda tak jasná nepotřebuje svědectví jistějšího, než je to, co je známo celému světu…; a pak, mluvím před králem, o němž doufáme, že bude stejně žárlivě dbát o to, aby nás zachoval v tom, čím se podílíme na jeho lesku, jako bychom my dovedli dbát o to, abychom ho o to žádali a prosili; a je nám velmi líto, že nám neobyčejná novota otevírá ústa spíše ke stížnostem než k nejponíženějším prosbám, pro něž jsme se shromáždili.

„Sire, Vaše Veličenstvo ráčilo svolat generální stavy tří stavů svého království, stavů určených a navzájem oddělených svými úkoly i svým postavením. Církev, zasvěcená službě Boží a správě duší, v nich zaujímá první místo; její preláty a služebníky ctíme jako své otce a jako prostředníky našeho smíření s Bohem.

„Šlechta, Sire, v nich zaujímá místo druhé. Je pravou paží vaší spravedlnosti, oporou vaší koruny a nepřemožitelnou silou státu.

„Pod šťastnou záštitou a udatným vedením králů, za cenu její krve a nasazením jejích vítězných zbraní byl nastolen veřejný klid, a díky jejím útrapám a námahám užívá třetí stav pohodlí, které mu přináší mír.

„Tento stav, Sire, který v tomto shromáždění zaujímá místo poslední, stav složený z lidu měst a venkova – ti z venkova jsou téměř všichni povinni holdem prvním dvěma stavům a podléhají jejich soudní pravomoci;⁶⁹ ti z měst jsou měšťané, kupci, řemeslníci a několik úředníků. A to jsou ti, kdo neuznávají své postavení, zapomínají na všechny povinnosti a bez souhlasu těch, které zastupují, se chtějí srovnávat s námi.

„Stydím se, Sire, říci vám slova, která nás znovu urazila. Přirovnávají váš stát k rodině složené ze tří bratří. Říkají, že stav duchovní je prvorozený, náš druhorozený a oni že jsou nejmladší.*

* Sieyèsova poznámka. To je ta urážka, za kterou šlechta žádá pomstu. Den předtím se prezident Savaron⁷⁰ v čele poselstva třetího stavu odvážil říci: „Jednejte s námi jako se svými mladšími bratry, a budeme vás ctít a milovat.“ Celou tuto tahanici je třeba číst v samém protokolu, počínaje řečí prezidenta Savarona, která k ní byla záminkou. V odpovědi barona de Senecey poselstvu třetího stavu z 24. listopadu se najdou výrazy ještě urážlivější než ty, jimiž je naplněna řeč ke králi. (Poslední dvě věty této poznámky jsou až ve druhém vydání.)

„Do jak bídného postavení jsme upadli, je-li toto slovo pravdivé! Jak by tolik služeb prokazovaných od nepaměti, tolik poct a hodností dědičně předávaných šlechtě a zasloužených její námahou a věrností mohlo šlechtu, místo aby ji povýšilo, snížit natolik, že by byla s prostým lidem v nejužším druhu společenství, jaké mezi lidmi je, totiž v bratrství? A nespokojují se tím, že se nazývají bratry: připisují si i obnovu státu; a jako Francie dobře ví, že na ní neměli žádný podíl, tak také každý ví, že se s námi nemohou nijak srovnávat, a počínání tak špatně podložené by bylo nesnesitelné.

„Vyneste, Sire, rozsudek a prohlášením plným spravedlnosti je přimějte, aby se vrátili ke svým povinnostem a uznali, čím jsme my a jaký je mezi námi rozdíl. Prosíme o to Vaše Veličenstvo co nejponíženěji jménem veškeré šlechty Francie, neboť ona nás sem vyslala, aby – zachována ve svých přednostech – jako vždy přinášela svou čest a svůj život ve službě Vašemu Veličenstvu.“

„Ecquid sentitis in quanto contemptu vivatis? Lucis vobis hujus partem, si liceat, adimant. Quod spiratis, quod vocem mittitis, quod formas hominum habetis, indignantur.“⁷¹

Liv., lib. 4, c. 56.