Knihovna · Francouzská revoluce · Co je třetí stav?

VI. Co zbývá udělat. Rozvinutí několika zásad

[Poslední a nejdelší kapitola ukazuje dvě cesty, jimiž může třetí stav dojít svého práva: buď se sejde odděleně a vytvoří národní shromáždění sám, nebo se odvolá k národu, aby o ústavě rozhodli jeho mimořádní zástupci. Druhá polovina vykládá zásady, o něž se to opírá: rozdíl mezi zájmem společným, korporativním a osobním a důvody, proč privilegovaní nemohou být zástupci národa. Sieyès psal na sklonku roku 1788, kdy se šlechta a vysoké duchovenstvo postavily proti požadavkům měst; ve třetím vydání kapitolu značně rozšířil.]

Minuly časy, kdy tři stavy myslely jen na obranu před ministerským despotismem a byly ochotny spojit se proti společnému nepříteli.¹ Národ sice nemůže z nynější situace vytěžit nic užitečného ani učinit jediný krok ke společenskému řádu, aniž z toho sklidí plody i třetí stav; přesto se pýcha prvních dvou stavů rozjitřila, když viděla, že se velká města království domáhají té nejmenší části politických práv, která lidu náležejí.² Co tedy chtěli ti privilegovaní, tak horliví v obraně svého nadbytku a tak hbití, když jde o to zabránit třetímu stavu, aby v téže věci dosáhl aspoň toho nejnutnějšího? Mysleli si, že obroda, v niž se doufá, bude jen pro ně? A chtěli lidu, stále nešťastného, použít jen jako slepého nástroje, aby rozšířili a posvětili svou aristokracii?

Co řeknou příští pokolení, až se dozvědí, s jakou zuřivostí druhý stav ve státě a první stav duchovenstva³ pronásledovaly všechny žádosti měst? Dokážou uvěřit tajným i veřejným spolčením, předstíranému zděšení* a zrádným úkladům, jimiž byli obhájci lidu obestřeni? Ve věrných vyprávěních, která vlastenečtí spisovatelé chystají potomstvu, nebude zapomenuto nic. Svět se dozví o ušlechtilém⁴ chování francouzských magnátů ve chvíli, která přece mohla vnuknout trochu vlasteneckého citu i lidem nejhlouběji pohrouženým do vlastního sobectví. Jak se mohli princové panujícího rodu odhodlat k tomu, aby se ve sporu mezi stavy postavili na jednu stranu? Jak mohli dopustit, aby opovrženíhodní pisálkové chrlili pomluvy stejně ohavné jako směšné, jichž je plné ono neuvěřitelné memorandum vydané pod jejich jménem?⁵

* Sieyèsova poznámka. Je vskutku až příliš zábavné dívat se, jak se většina šlechticů snaží vydávat za vzpouru proti královské moci kroky, jichž se v hloubi srdce bojí jako příznivých despotismu. Nezdráhají se líčit jako shluk buřičů proti králi onen ubohý třetí stav, jemuž upírají všechnu rozhodnost a jehož odvahu si dovedou vysvětlit jen tím, čemu říkají pletichy samotného ministerstva.⁶ Mezi sebou šlechtici říkají: Nic není pro svobodu nebezpečnější než řeč třetího stavu, která se skutečně až příliš podobá této prosbě: „Sire, dělejte si s námi, co se vám zlíbí, jen nás nenechte sežrat aristokraty.“ A zároveň říkají králi: „Lid má spadeno na váš trůn. Mějte se na pozoru; chystá se svrhnout monarchii.“

Proč by se při takovém smýšlení nezašlo až k tomu, že by lůzu – vždy slepou, vždy pověrčivě povolnou k hnutím, která se aristokracii zlíbí v ní vyvolat – popouzeli sami? Tak by se získala záminka říci: „To je ten váš třetí stav!“ Jenže poctiví lidé všude odpovědí: „To jsou aristokraté!“ Kdyby jich nebylo, jak snadno bychom se v této chvíli stali prvním národem světa, to jest nejsvobodnějším a nejšťastnějším! (Část od slov „Proč by se při takovém smýšlení“ po slova „nejsvobodnějším a nejšťastnějším!“ přibyla ve třetím vydání.)

Stěžují si na prudkost některých spisovatelů třetího stavu. Co znamená smýšlení osamělého jednotlivce? Nic. Skutečné kroky třetího stavu, ty, které jsou úředně doloženy, se omezují na petice městských obcí a části provincií se zemskými stavy.⁷ Srovnejme je se stejně úředně doloženým krokem princů proti lidu, který se měl dobře na pozoru, aby je nenapadl. Jaká skromnost, jaká umírněnost v těch prvních! Jaká prudkost, jaká hluboká nespravedlnost v tom druhém!

Marně by třetí stav čekal, že mu součinnost stavů vrátí politická práva a zajistí plnost práv občanských; strach, že budou napraveny zlořády, je u aristokratů silnější než touha po svobodě. Mezi ní a několika odpornými privilegii si zvolili privilegia. Duše privilegovaných srostla s výhodami poroby. Dnes se bojí těch generálních stavů, jichž se donedávna tak živě dovolávali.⁸ Všechno je pro ně v pořádku; stěžují si už jen na novotářského ducha; nic jim už nechybí; strach jim dal ústavu.⁹

Třetí stav musí z pohybu myslí i událostí poznat, že už může doufat jen ve vlastní osvícenost a vlastní odvahu. Rozum a spravedlnost jsou na jeho straně; ať si tedy aspoň zajistí všechnu jejich sílu. Ne, na smiřování stran už není čas. Jakou shodu lze čekat mezi rozhodností utlačeného a vztekem utlačovatelů? Odvážili se vyslovit slovo rozkol. Pohrozili jím králi i lidu.¹⁰ Ach, velký Bože! Jaké by to bylo pro národ štěstí, kdyby k němu došlo jednou provždy, k tomu tolik žádoucímu rozkolu! Jak snadno bychom se bez privilegovaných obešli! A jak těžké bude přimět je, aby byli občany!

Aristokraté, kteří zaútočili první, nepomysleli, že se dopouštějí největší neobratnosti, když dávají podnět k rozvíření jistých otázek. U lidu uvyklého porobě lze pravdy nechat spát; ale vzbudíte-li pozornost, vyzvete-li k volbě mezi nimi a omylem, přilne duch k pravdě, tak jako se zdravé oči samy obracejí ke světlu. A světlo se v mravních věcech nemůže rozšířit nad jistou míru, aby nevedlo, po dobrém či po zlém, ke spravedlnosti; neboť v mravních věcech jsou pravdy spjaty s právy; neboť poznání práv probouzí jejich vědomí; neboť vědomí vlastních práv natahuje v hloubi duše pružinu svobody, která u Evropanů nikdy není docela zlomena.

Jen slepý by neviděl, že se náš národ šťastně zmocnil několika oněch plodných zásad, které vedou ke všemu, co je dobré, spravedlivé a užitečné. Už není možné na ně zapomenout ani na ně hledět s neplodnou lhostejností. V tomto novém stavu věcí je přirozené, že utlačené třídy cítí potřebu návratu k dobrému řádu živěji; mají větší zájem na tom, aby mezi lidi byla přivolána zpět spravedlnost, ta první z ctností, tak dlouho vyhnaná ze světa. Je tedy na třetím stavu, aby pro národní obnovu vynaložil největší úsilí a učinil skoro všechny první kroky.

Je ho ostatně třeba upozornit, že pro něho nejde o to, aby, nedosáhne-li lepšího postavení, zůstal aspoň tak, jak byl. Okolnosti takový zbabělý počet nepřipouštějí. Jde o to, zda postoupit, nebo couvnout. Nechcete-li ten zástup nespravedlivých a protispolečenských privilegií zavrhnout, rozhodněte se tedy je uznat a uzákonit. A krev se vaří při pouhém pomyšlení, že by bylo možné na konci osmnáctého století zákonem posvětit ohavné plody ohavné feudality. Byly doby, žel velmi dlouhé, kdy bezmoc třetího stavu vynášela jeho smutnému údělu lítost a slzy vlastenců. Kdyby si však své neštěstí osnoval sám, kdyby se ve chvíli, kdy něco zmůže, dobrovolně zaslíbil ponížení a hanbě, jakými city, jakými jmény by bylo třeba ho pranýřovat? Slabého jsme litovali, zbabělcem by bylo třeba pohrdat. Odvraťme se od obrazu nejhlubšího neštěstí; je jistě nemožné, protože by předpokládalo, že pětadvacet milionů lidí kleslo do nejhlubší nízkosti.¹¹

Zatímco aristokraté budou mluvit o své cti a hledět si svého zájmu, třetí stav, to jest národ, rozvine svou ctnost; neboť je-li zájem korporativní sobectvím, je zájem národní ctností. Šlechticům bude ponecháno, aby svou skomírající ješitnost živili potěšením, že třetí stav častují nejdrzejšími výrazy feudálního jazyka.¹² Budou opakovat slova neurozenci, sedláci a chámové¹³ a zapomenou, že tyto výrazy, ať jim dáme jakýkoli smysl, se dnes třetího stavu buď netýkají, nebo platí pro všechny tři stavy stejně; zapomenou také, že v dobách, kdy byly přesné, bylo devětadevadesát setin z nich samých nepochybně neurozenci, sedláky a chámy – a ti zbylí nutně lupiči. Marně by privilegovaní zavírali oči před převratem, který způsobil čas a síla věcí; je přesto skutečný. Kdysi byl třetí stav nevolníkem a šlechtický stav byl vším. Dnes je třetí stav vším a šlechta je slovo; pod tímto slovem se však nezákonně, pouhým působením falešného mínění, vloudila nová a nesnesitelná aristokracie; a lid má všechen důvod aristokraty nechtít.*

* Sieyèsova poznámka. Žádnou aristokracii! – to by mělo být jakoby válečným heslem všech přátel národa a dobrého řádu. Aristokraté si budou myslet, že odpovídají, když řeknou: Žádnou demokracii! My však budeme s nimi i proti nim opakovat: žádnou demokracii. Ti pánové nevědí, že zástupci nejsou demokraté; že skutečná demokracie je u početného lidu nemožná, a je tedy nesmyslné v ni věřit nebo se tvářit, že se jí bojíme;¹⁴ že však falešná demokracie je, žel, možná až příliš; že sídlí v kastě, která tvrdí, že právem rodu nebo z jiného stejně směšného titulu, stejně nezávislého na plné moci od národů, má pravomoci, které by ve skutečné demokracii vykonával sbor občanů.

Tato falešná demokracie, se vším zlem, které za sebou vleče, je v zemi, o níž se říká a věří, že je monarchická, kde si však privilegovaná kasta přisvojila monopol na vládu, na moc i na všechna místa. To je ta feudální demokracie, které se máte bát; ta, která neustále šíří plané hrůzy, aby si uchovala velkou důležitost, a která svou nicotnost v dobrém skrývá pod jménem zprostředkujícího sboru a svou moc ke zlému pod úctyhodnou autoritou aristokrata Montesquieua.¹⁵ Každému, kdo se nad tím chce zamyslet, je zřejmé, že kasta aristokratů, třebaže ji zdobí ten nejhloupější předsudek, odporuje autoritě panovníka stejně jako zájmům lidu. (Poznámka přibyla ve třetím vydání.)

Co za tohoto stavu věcí zbývá třetímu stavu udělat, chce-li se ujmout svých politických práv způsobem užitečným pro národ? Nabízejí se k tomu dvě cesty.

Půjde-li první z nich, musí se třetí stav shromáždit odděleně; nebude jednat společně se šlechtou a duchovenstvem, nebude s nimi hlasovat ani po stavech, ani po hlavách. Prosím, aby se dobře uvážil obrovský rozdíl mezi shromážděním třetího stavu a shromážděními obou ostatních stavů. První zastupuje pětadvacet milionů lidí a radí se o zájmech národa. Druhá dvě, i kdyby se spojila, mají plnou moc jen asi od dvou set tisíc jednotlivců¹⁶ a myslí jen na svá privilegia. Třetí stav sám, namítne se, nemůže tvořit generální stavy. Tím lépe! Vytvoří národní shromáždění.*¹⁷ Rada tak závažná potřebuje být odůvodněna vším, co dobré zásady poskytují nejjasnějšího a nejjistějšího.

* Sieyèsova poznámka. Má velké výhody, vykonávají-li zákonodárnou moc tři sbory čili komory, a ne jediná. Je však krajně nerozumné skládat tyto tři komory ze tří stavů, které jsou si navzájem nepřáteli. Pravý střed je tedy v tom, rozdělit zástupce třetího stavu do tří stejných oddílů. V takovém uspořádání najdete totéž poslání, společný zájem a týž cíl. Tuto poznámku adresuji těm, kdo jsou zaujati myšlenkou vyvažovat části zákonodárné moci a domnívají se, že v té věci není nic lepšího než anglická ústava. Což nelze přijmout dobré a nepřevzít s ním i zlé? Ostatně, jak jsme řekli výše,¹⁸ Angličané mají jen jeden stav, či spíše nemají žádný; kdybychom tedy svou zákonodárnou rovnováhu složili z různých stavů, byla by – nemůžeme to opakovat dost často – ještě nekonečně vadnější než rovnováha našich sousedů. Důležitým předmětem zkoumání jsou zásady, podle nichž se má řídit utváření zákonodárných komor tak, aby se neprohřešilo proti společnému zájmu, nýbrž aby jej naopak zajistilo spravedlivou rovnováhou mezi velkými pracemi, z nichž se v podstatě skládá. O této otázce pojednáme jinde.

Tvrdím, že poslanci duchovenstva a šlechty nemají s národním zastoupením nic společného, že mezi třemi stavy není na generálních stavech možné žádné spojenectví a že nemohou-li hlasovat společně, nemohou tak činit ani po stavech, ani po hlavách. Na konci třetí kapitoly jsme slíbili, že tuto pravdu zde dokážeme; rozumní lidé by si měli pospíšit, aby ji rozšířili mezi veřejností.

Není větší vady, praví obecně platná právní zásada, než nedostatek zmocnění. Je známo, že šlechtu nevyslalo duchovenstvo ani třetí stav. Duchovenstvo nemá plnou moc od šlechticů ani od obcí.¹⁹ Každý stav je tedy zvláštním národem, který není o nic víc příslušný vměšovat se do záležitostí ostatních stavů, než jsou například generální stavy Holandska nebo benátská rada²⁰ oprávněny hlasovat při jednáních anglického parlamentu. Zplnomocněnec může zavazovat jen své zmocnitele, zástupce má právo mluvit jen za ty, které zastupuje.* Kdo tuto pravdu neuznává, musí zrušit všechny zásady a vzdát se usuzování.

* Sieyèsova poznámka. Přesto se střezme žádat, aby se tři stavy v každém bailliage²¹ spojily a volily všechny poslance společně. Tento návrh jako by naši nesnáz předem odstraňoval; pokládám jej však na druhé straně za krajně nebezpečný, dokud se nezačne tím, že se zavede rovnost politických práv. Třetí stav se nikdy nesmí propůjčit ke kroku, jímž by byl přiveden k tomu, aby uznal a posvětil rozlišení stavů a nesmyslné vítězství menšiny nad obrovskou většinou. Takové neprozřetelné jednání by škodilo jeho zájmům i zájmům národa stejně, jako by odporovalo nejprostším pravidlům dobré politiky i počtů.

Z toho je vidět, že je, přísně vzato, naprosto zbytečné hledat poměr či úměru, v níž se má každý stav podílet na utváření obecné vůle. Tato vůle nemůže být jedna, dokud ponecháte tři stavy a tři zastoupení. Nanejvýš by se tato tři shromáždění mohla sejít v témž přání, tak jako tři spojenecké národy mohou zatoužit po témž. Nikdy z nich však neuděláte jeden národ, jedno zastoupení a jednu společnou vůli.

Cítím, že tyto pravdy, jakkoli jsou jisté, přivádějí do rozpaků stát, který nevznikl pod záštitou rozumu a politické spravedlnosti. Co naplat? Váš dům drží pohromadě jen umělými prostředky, s pomocí lesa neforemných podpěr, rozestavených bez vkusu a bez záměru, leda s tím, aby podepřely jednotlivé části, jak postupně hrozily zřícením. Je třeba jej postavit znovu, anebo se smířit s tím, že budete žít, jak se říká, ze dne na den, v tísni a v obavách, že vás jeho trosky nakonec zavalí. Ve společenském řádu všechno souvisí se vším. Zanedbáte-li jednu jeho část, neprojde to ostatním bez trestu. Začnete-li nepořádkem, nutně to poznáte na jeho následcích. Tato souvislost je nutná; vždyť kdyby bylo možné sklízet z nespravedlnosti a nesmyslu tytéž plody jako z rozumu a spravedlnosti, v čem by byly jejich přednosti?

Voláte, že shromáždí-li se třetí stav odděleně, aby vytvořil nikoli tři stavy, řečené generální,²² nýbrž národní shromáždění, nebude o nic víc příslušný hlasovat za duchovenstvo a šlechtu, než jsou tyto dva stavy příslušné jednat za lid. Především vás prosím, abyste si povšimli, jak jsme právě řekli, že zástupci třetího stavu budou mít nepopiratelně plnou moc od pětadvaceti či šestadvaceti milionů jednotlivců, z nichž se skládá národ, s výjimkou asi dvou set tisíc šlechticů nebo kněží. To úplně stačí, aby si přisoudili název národního shromáždění. Budou tedy bez jakékoli potíže jednat za celý národ, s výjimkou pouhých dvou set tisíc hlav.

Za tohoto dočasného předpokladu by duchovenstvo mohlo dál konat svá shromáždění kvůli dobrovolnému daru²³ a šlechta by si zvolila nějaký způsob, jak králi nabídnout svůj příspěvek; a aby se zvláštní ujednání těchto dvou stavů nikdy nemohla stát třetímu stavu břemenem, začal by třetí stav důrazným prohlášením, že nehodlá platit žádnou daň, kterou by nenesly i oba ostatní stavy. Jen pod touto podmínkou by příspěvek odhlasoval; a i kdyby daň již byla vyměřena, nevybírala by se od lidu, kdyby se ukázalo, že se z ní duchovenstvo a šlechta pod jakoukoli záminkou vyvlékají.

Toto uspořádání by snad, navzdory zdání, vedlo národ zvolna zpět ke společenské jednotě stejně dobře jako kterékoli jiné. Přinejmenším by však už nyní odvrátilo nebezpečí, které této zemi hrozí. Jak by se totiž lid neměl zděsit, když vidí, že se dva privilegované sbory, a snad i třetí, z poloviny privilegovaný,²⁴ chystají pod jménem generálních stavů rozhodovat o jeho osudu a uložit mu úděl stejně neměnný jako nešťastný? Je víc než spravedlivé rozptýlit obavy pětadvaceti milionů lidí; a když už se někdo pouští do řečí o ústavě, musí svými zásadami i svým jednáním dokázat, že zná a ctí její první základy.

Je nesporné, že poslanci duchovenstva a šlechty nejsou zástupci národa; nejsou tedy příslušní za něj hlasovat.

Necháte-li je jednat o věcech obecného zájmu, co z toho vzejde? 1. Bude-li se hlasovat po stavech, vyplyne z toho, že pětadvacet milionů občanů nebude moci rozhodnout nic v obecném zájmu, protože se to nezlíbí stu či dvěma stům tisícům privilegovaných jednotlivců; jinak řečeno, že vůle více než sta osob bude stižena zákazem a zmařena vůlí jediné.

2. Bude-li se hlasovat po hlavách, při stejném počtu privilegovaných a neprivilegovaných, vyplyne z toho přece jen, že vůle dvou set tisíc osob bude moci vyvážit vůli pětadvaceti milionů, protože budou mít stejný počet zástupců. Není však zrůdné složit shromáždění tak, aby mohlo hlasovat pro zájem menšiny? Není to shromáždění naruby?

V předchozí kapitole jsme dokázali, že společnou vůli je nutno spatřovat jen v mínění většiny. Tato zásada je nepopiratelná. Plyne z ní, že ve Francii jsou pravými nositeli národní vůle zástupci třetího stavu. Mohou tedy bez omylu mluvit jménem celého národa. Neboť i kdybychom předpokládali, že spojení privilegovaní budou vždy jednomyslně proti hlasu třetího stavu, přece by nebyli s to vyvážit většinu při jednáních tohoto stavu. Každý poslanec třetího stavu hlasuje, podle stanoveného počtu, za přibližně padesát tisíc lidí; stačilo by tedy ustanovit, že ve sněmovně obcí bude většinu tvořit pět hlasů nad polovinu, a jednomyslné hlasy dvou set tisíc šlechticů či kněží by těmito pěti hlasy byly přehlasovány, takže by bylo lhostejné, zda je známe.²⁵

A povšimněte si, že při tomto předpokladu na chvíli zapomínám, že poslanci prvních dvou stavů nejsou zástupci národa, a jsem dokonce ochoten připustit, že by zasedali ve skutečném národním shromáždění – ovšem jen s tím vlivem, který jim náleží – a neúnavně hlasovali proti přání většiny. I pak je zřejmé, že by jejich mínění zaniklo v menšině.

To bohatě stačí k důkazu, že třetí stav bude povinen vytvořit národní shromáždění sám, a k tomu, aby před rozumem a spravedlností obstál nárok, který by tento stav mohl vznést: jednat a hlasovat za celý národ bez jakékoli výjimky.

Vím, že takové zásady nebudou po chuti ani těm členům třetího stavu, kteří jeho zájmy hájí nejobratněji. Budiž; jen ať se uzná, že jsem vyšel z pravých zásad a že postupuji jen s oporou dobré logiky. Dodejme, že třetí stav, oddělí-li se od prvních dvou stavů, nemůže být obviněn, že způsobuje rozkol; tento neprozřetelný výraz i se smyslem, který obsahuje, je třeba ponechat těm, kdo ho užili první. Většina se totiž neodděluje vůbec; byl by to protimluv, neboť by se musela oddělit sama od sebe. Jen menšina může odmítnout podřídit se přání většího počtu, a tedy způsobit rozkol.

Ukazujeme-li však třetímu stavu celý rozsah jeho prostředků, či spíše jeho práv, není naším úmyslem nabádat ho, aby jich užil s veškerou přísností.

Výše jsem ohlásil dvě cesty, jimiž se třetí stav může ujmout místa, které mu v politickém řádu náleží. Zdá-li se první, kterou jsem právě vyložil, poněkud příliš příkrá; soudí-li se, že je třeba dát veřejnosti čas, aby si na svobodu zvykla; má-li se za to, že práva národa, jakkoli zřejmá, potřebují – jakmile je někdo popírá, byť jen nejmenší počet lidí – ještě jakýsi zákonný rozsudek, který by je takříkajíc ustálil a posvětil posledním stvrzením: budiž. Odvolejme se k soudu národa, jedinému příslušnému soudci ve všech sporech, které se týkají ústavy. To je druhá cesta, která se třetímu stavu otevírá.

Zde si musíme připomenout všechno, co bylo řečeno v předchozí kapitole jak o nutnosti ustavit sbor řádných zástupců, tak o nutnosti svěřit toto velké dílo jen mimořádnému poselstvu, které k tomu má ad hoc zvláštní zmocnění.²⁶

Nikdo nebude popírat, že komora třetího stavu na příštích generálních stavech je zajisté plně příslušná svolat království k mimořádnému zastoupení. Především třetímu stavu tedy náleží, aby všechny občany upozornil na vadnou ústavu Francie. Na něm je, aby si hlasitě stěžoval, že generální stavy složené z několika stavů nemohou být než špatně uspořádaným sborem, neschopným plnit své národní úkoly; a na něm je, aby zároveň dokázal, že je nutné dát mimořádnému poselstvu zvláštní zmocnění, aby pevnými zákony určilo ústavní formy zákonodárného sboru.

Do té doby třetí stav přeruší nikoli své přípravné práce, nýbrž výkon své moci; nic neustanoví s konečnou platností; počká, až národ rozsoudí velkou při, která tři stavy rozděluje. To je, uznávám, postup nejupřímnější, nejvelkodušnější, a tedy nejpřiměřenější důstojnosti třetího stavu.

Třetí stav se tedy může na sebe dívat z dvojího hlediska. Z prvního se pokládá jen za jeden ze stavů; je pak ochoten nesetřást docela předsudky starého barbarství; rozlišuje ve státě dva další stavy, nepřiznává jim však jiný vliv než ten, který se dá srovnat s povahou věcí; a zachovává k nim všechny možné ohledy, když svoluje pochybovat o svých právech až do rozhodnutí nejvyššího soudce.

Z druhého hlediska je národem. V této vlastnosti tvoří jeho zástupci celé národní shromáždění; mají všechnu jeho moc. Protože jsou jedinými nositeli obecné vůle, nepotřebují se svých zmocnitelů dotazovat na rozepři, která neexistuje. Mají-li žádat o ústavu, činí tak ve vzájemné shodě; jsou vždy ochotni podřídit se zákonům, které se národu zlíbí jim dát; nemusejí ho však vyzývat, aby rozhodl o kterékoli z otázek, jež vzešly z mnohosti stavů. Pro ně je jen jeden stav, to jest není žádný, protože pro národ může být jen národ.

Vyslání mimořádného poselstva, nebo aspoň udělení nového zvláštního zmocnění, jak bylo vyloženo výše, aby byla přede vším ostatním uspořádána velká věc ústavy, je tedy pravým prostředkem, jak ukončit nynější rozepři i možné nepokoje v národě. I kdyby se těchto nepokojů nebylo třeba obávat, bylo by to přece opatření nutné, protože ať žijeme v klidu, nebo ne, nemůžeme se obejít bez toho, abychom svá politická práva znali a ujali se jich. Tato nutnost se nám bude jevit ještě naléhavější, uvážíme-li, že politická práva jsou jedinou zárukou práv občanských a svobody jednotlivce. Vybízím čtenáře, aby se nad touto větou zamyslel.

Zde bych svůj spis o třetím stavu ukončil, kdybych si byl předsevzal jen nabídnout návod, jak jednat… Umínil jsem si však také rozvinout zásady. Budiž mi tedy dovoleno sledovat zájmy třetího stavu až do veřejné rozpravy, která se může rozproudit o pravém složení národního shromáždění. Budou mimořádní zástupci, až budou určovat ústavu zákonodárného sboru, brát zřetel na odporné a nepolitické rozlišování stavů? Nebudu mluvit o záležitostech ani o moci, nýbrž o zákonech, které mají určit osobní složení poselstev. Budou do nich vedle občanů posíláni také kněží a šlechtici z jiného titulu než jako občané? A především, bude jim ponecháno, aby v té věci vykonávali práva oddělená a vyšší? Velké otázky; je třeba aspoň vyložit pravé zásady, jimiž se řídí.²⁷

Snažme se nejprve jasně pochopit, co je předmětem či cílem zastupitelského shromáždění národa; tento předmět nemůže být jiný než ten, který by si kladl sám národ, kdyby se mohl sejít a radit na jednom místě.

Co je vůle národa? Je to výslednice vůlí jednotlivců, tak jako je národ souhrnem jednotlivců. Nelze si představit legitimní sdružení, jehož předmětem by nebyla společná bezpečnost, společná svoboda, zkrátka věc veřejná. Každý jednotlivec si ovšem vedle toho klade i své zvláštní cíle; říká si: Pod ochranou společné bezpečnosti se budu v klidu věnovat svým osobním záměrům, půjdu za svým štěstím, jak mu sám rozumím, a budu si jist, že mým přáním nepostaví zákon jiné meze než ty, které mi společnost předepíše pro společný zájem, na němž mám podíl a s nímž můj zvláštní zájem uzavřel tak užitečné spojenectví.

Lze si však představit, že by ve valném shromáždění byl člen natolik pošetilý, aby se odvážil říci: „Sešli jste se tu ne proto, abyste se radili o našich společných záležitostech, nýbrž abyste se zabývali zvlášť těmi mými a záležitostmi malé kliky, kterou jsem utvořil s několika z vás“?

Říci, že se společníci scházejí, aby uspořádali věci, které se jich týkají společně, znamená vyložit jediný důvod, který mohl členy přimět ke vstupu do sdružení; znamená to vyslovit jednu z těch prvních pravd, tak prostých, že je oslabuje, kdo je chce dokazovat. To je tedy předmět shromáždění: společné záležitosti.

Nyní stojí za to ujasnit si, jak budou všichni členové národního shromáždění svými jednotlivými vůlemi spolupůsobit při utváření oné společné vůle, která má směřovat jen k veřejnému zájmu.

Představme si tuto souhru či tento politický mechanismus nejprve v nejpříznivějším případě: tehdy, kdy by veřejný duch v plné síle dovoloval, aby se ve shromáždění projevovalo jen působení společného zájmu. Takové zázraky byly na zemi řídké a žádný netrval dlouho. Špatně by znal lidi, kdo by osud společností vázal na vypětí ctnosti. Je třeba, aby i za úpadku veřejných mravů, kdy se zdá, že všemi dušemi vládne sobectví – je třeba, pravím, aby i v těchto dlouhých obdobích bylo shromáždění národa ustaveno tak, že v něm zvláštní zájmy zůstanou osamoceny a přání většiny bude vždy v souladu s obecným dobrem. Tento účinek je zajištěn, je-li ústava aspoň snesitelná.

Rozlišme v lidském srdci tři druhy zájmu: 1. ten, v němž se občané sobě podobají; ten ukazuje pravý rozsah společného zájmu; 2. ten, jímž se jednotlivec spojuje jen s několika jinými; to je zájem korporativní;²⁸ a konečně 3. ten, jímž se každý odděluje a myslí jen na sebe; to je zájem osobní.

Zájem, v němž se člověk shoduje se všemi svými společníky, je zjevně předmětem vůle všech i předmětem společného shromáždění.

Každý hlasující si může do shromáždění přinést i oba své další zájmy; budiž. Především však není třeba se bát zájmu osobního; je osamocený. Každý má svůj. Jeho rozmanitost je proti němu tím pravým lékem.

Velká obtíž tedy pramení ze zájmu, v němž se občan shoduje jen s několika jinými. Ten umožňuje domlouvat se a spolčovat; jím se osnují záměry nebezpečné pro celek; jím vznikají nejobávanější nepřátelé veřejnosti. Dějiny jsou této smutné pravdy plné.

Nedivme se tedy, že společenský řád tak přísně žádá, aby se prostým občanům nedovolovalo sdružovat se v korporace, a že dokonce žádá, aby se zmocněnci veřejné moci, kteří jediní musí z povahy věci tvořit skutečné sbory, vzdali po dobu svého úřadu možnosti být voleni do zákonodárného zastoupení.²⁹

Tak, a ne jinak, je zajištěno, že společný zájem převládne nad zájmy zvláštními.

Jen za těchto podmínek si můžeme zdůvodnit, že je možné zakládat lidská sdružení na obecném prospěchu jejich členů, a tedy si vysvětlit legitimitu politických společností.

Tak, a ne jinak, dospíváme k řešení naší úlohy a vysvětlujeme si, jak v národním shromáždění mají zvláštní zájmy zůstat osamoceny a přání většiny má být vždy v souladu s obecným dobrem.³⁰

Kdo o těchto zásadách přemýšlí, silně cítí, jak nutné je ustavit zastupitelské shromáždění podle plánu, který mu nedovolí vypěstovat si korporativního ducha a zvrhnout se v aristokracii. Odtud ony základní zásady, dostatečně rozvedené jinde:* že sbor zástupců se má každý rok z jedné třetiny obnovovat; že poslanci, jimž končí období, mají být znovu volitelní až po přestávce dost dlouhé na to, aby co největší počet občanů dostal příležitost podílet se na věci veřejné, která by jí přestala být, kdyby ji bylo možné pokládat za vlastní věc jistého počtu rodin, atd. atd.³¹

* Sieyèsova poznámka. Viz Vues sur les moyens d’exécution, oddíl III.³² (Poznámka přibyla ve třetím vydání.)

Když však zákonodárce, místo aby těmto prvním pojmům, těmto tak jasným a jistým zásadám vzdal čest, naopak sám ve státě vytváří korporace, uznává všechny, které vznikají, a posvěcuje je svou mocí, a když se konečně odváží povolat ty největší, nejprivilegovanější, a tedy nejzhoubnější z nich, aby se pod jménem stavů staly součástí národního zastoupení, zdá se nám, že vidíme zlý princip, jak se snaží mezi lidmi všechno zkazit, zničit a zvrátit. K dovršení a upevnění společenského nepořádku zbývalo už jen dát těmto strašlivým cechům³³ skutečnou převahu nad velkým tělesem národa; a právě z toho by bylo možné obvinit zákonodárce ve Francii, kdyby nebylo přirozenější přičíst většinu běd, které toto nádherné království sužují, slepému běhu událostí nebo nevědomosti a surovosti našich předchůdců.

Známe pravý předmět národního shromáždění; není tu od toho, aby se zabývalo zvláštními záležitostmi občanů, hledí na ně jen vcelku a z hlediska společného zájmu. Vyvoďme z toho přirozený důsledek: právo dát se zastupovat náleží občanům jen pro ty vlastnosti, které mají společné, a ne pro ty, jimiž se od sebe liší.

Výhody, jimiž se občané liší, leží mimo to, co dělá občana občanem. Nerovnosti majetku a přičinlivosti jsou jako nerovnosti věku, pohlaví, vzrůstu, barvy pleti atd. Rovnost občanství nijak neporušují; práva občanství se nemohou vázat na rozdíly. Tyto zvláštní výhody jsou ovšem pod ochranou zákona; zákonodárci však nepřísluší, aby výhody takového druhu vytvářel, jedněm privilegia dával a druhým je odpíral. Zákon nic neuděluje; chrání to, co je, až do chvíle, kdy to, co je, začne škodit společnému zájmu. Jen tam leží hranice svobody jednotlivce.

Představuji si zákon ve středu obrovské koule; všichni občané bez výjimky jsou na jejím povrchu ve stejné vzdálenosti od něho a zaujímají tam jen stejná místa; všichni závisejí na zákonu stejně, všichni mu svěřují k ochraně svou svobodu a svůj majetek; a tomu říkám společná práva občanů, v nichž se všichni sobě podobají.³⁴ Všichni tito jednotlivci jsou spolu ve styku, vyjednávají, zavazují se jedni druhým, vždy pod společnou zárukou zákona.

Chce-li v tomto obecném pohybu někdo ovládnout osobu svého souseda nebo si přisvojit jeho majetek, společný zákon takový útok potlačí; nebrání však tomu, aby každý podle svých přirozených i nabytých schopností a podle více či méně příznivých náhod rozmnožil svůj majetek o všechno, co k němu přidá přízeň osudu nebo plodnější práce, a aby si, aniž překročí své zákonné místo, sám pro sebe vybudoval či uspořádal štěstí, které nejlépe odpovídá jeho zálibám a je nejvíc hodno závisti. Zákon tím, že chrání společná práva každého občana, chrání každého občana ve všem, čím může být, až do okamžiku, kdy by jeho počínání poškodilo práva druhých.*

* Sieyèsova poznámka. Neberu si za úkol odpovídat na mnohomluvné ubohosti, někdy tak zábavné svou nesmyslností, ale tak opovrženíhodné svým úmyslem, které malé ženy a malí muži směšně pronášejí o strašlivém slově rovnost. Tyto zlovolné dětinskosti potrvají jen nějaký čas; a až ten čas pomine, musel by se spisovatel velmi stydět, že své pero propůjčil k vyvracení žalostných žvástů, nad nimiž by se pak podivili i ti, kdo se jimi dnes honosí, a s pohrdáním by řekli: „Ten autor nás tedy má za hlupáky!“ (Poznámka přibyla ve třetím vydání.)

Snad se k týmž myšlenkám vracím poněkud příliš; nemám však čas uvést je do nejdokonalejší jednoduchosti; a ostatně, předkládá-li člověk pojmy tak málo uznávané, není dobré být příliš stručný.

Zájmy, v nichž se občané sobě podobají, jsou tedy jediné, o nichž mohou jednat společně, jediné, skrze něž a jejichž jménem se mohou domáhat politických práv, to jest činné účasti na tvorbě společenského zákona, a tedy jediné, které z občana činí někoho, kdo může být zastupován.

Právo volit poslance a být volen nemá tedy člověk proto, že je privilegovaný, nýbrž proto, že je občan. Všechno, co občanům náleží – opakuji –, výhody společné i výhody zvláštní, pokud tyto neporušují zákon, má právo na ochranu; protože však společenské spojení mohlo vzniknout jen skrze to, co je společné, má právo na účast v zákonodárství jen společná vlastnost. Z toho plyne, že korporativní zájem nejenže nemá mít v zákonodárném sboru vliv, ale může v něm budit jen nedůvěru; vždy bude stejně protichůdný předmětu sboru zástupců, jako je cizí jeho poslání.

Tyto zásady platí ještě přísněji, jde-li o privilegované stavy. Privilegovaným rozumím každého, kdo se vymyká obecnému právu, buď proto, že si osobuje nebýt ve všem podroben společnému zákonu, nebo proto, že si osobuje výlučná práva. Jinde jsme dostatečně dokázali, že každé privilegium je svou povahou nespravedlivé, odporné a protivné společenské smlouvě. Privilegovaná třída je pro národ tím, čím jsou pro občana zvláštní výhody; stejně jako ony nemůže být zastupována. Neříkám dost: privilegovaná třída je pro národ tím, čím jsou pro občana zvláštní výhody škodlivé; zákonodárce koná svou povinnost, když je ruší. Toto přirovnání má ještě jeden rozdíl: zvláštní výhoda škodlivá druhým je aspoň užitečná tomu, kdo ji má, kdežto privilegovaná třída je pro národ, který ji snáší, metlou. Abychom tedy došli k přesnému srovnání, jsme nuceni dívat se na privilegovanou třídu v národě tak, jako bychom se dívali na strašnou nemoc, která nešťastníkovi na těle užírá živé maso. Přikryjte ji – potřebujete to – všemi čestnými vyznamenáními, která vás jen napadnou.³⁵

Privilegovaná třída je tedy škodlivá nejen svým korporativním duchem, ale pouhou svou existencí. Čím víc získala oněch výhod, nutně protivných společné svobodě, tím důležitější je vyloučit ji z národního shromáždění. Privilegovaný by mohl být zastupován jen jako občan; tato vlastnost je však v něm zničena, stojí mimo občanství, je nepřítelem společných práv.* Přiznat mu právo na zastoupení by bylo zjevným protimluvem v zákoně; národ by se tomu mohl podrobit jen úkonem poroby, a to nelze předpokládat.

* Sieyèsova poznámka. Viz Esej o privilegiích.³⁶

Když jsme dokázali, že zmocněnec činné moci nemá být ani voličem, ani volitelným do zákonodárného zastoupení, nepřestali jsme ho proto pokládat za pravého občana; je jím jako všichni ostatní svými individuálními právy; a nezbytné a čestné úkoly, které ho odlišují, v něm občanství neničí ani je neurážejí v druhých, nýbrž jsou naopak zřízeny k tomu, aby sloužily právům občanství. Je-li přesto nutné výkon jeho politických práv pozastavit, co teprve říci o těch, kdo pohrdají společnými právy a vytvořili si práva taková, že je jim národ cizí, o lidech, jejichž pouhá existence je ustavičným nepřátelstvím vůči velkému tělesu lidu? Ti se zajisté vlastnosti občana vzdali a musí být z práva volit i být voleni vyloučeni ještě jistěji, než byste z něho vyloučili cizince, jehož přiznaný zájem by aspoň nemusel být protichůdný vašemu.

Shrňme: je zásadou, že nic, co se vymyká společné vlastnosti občana, se nemůže podílet na politických právech. Zákonodárný sbor lidu může být pověřen jen péčí o obecný zájem. Existují-li však místo pouhého rozlišení, zákonu téměř lhostejného, privilegovaní, kteří jsou už svým postavením nepřáteli obecného řádu, musí být výslovně vyloučeni. Nemohou být ani voliči, ani volitelní, dokud potrvají jejich odporná privilegia.

Vím, že takové zásady budou většině čtenářů připadat výstřední. Pravda musí předsudku připadat stejně podivná, jako může předsudek připadat pravdě. Všechno je relativní. Jsou-li mé zásady jisté a mé závěry správně vyvozené, stačí mi to.

Přinejmenším, řekne se, jsou to věci v dnešní době naprosto neproveditelné. Však si také nekladu za úkol je provádět. Moje úloha je úlohou všech vlasteneckých spisovatelů: hlásat pravdu. Jiní se k ní přiblíží více či méně, podle svých sil a podle okolností, anebo se od ní ve zlé víře odchýlí; a pak strpíme, čemu nemůžeme zabránit. Kdyby všichni mysleli správně, nebylo by na největších změnách, jakmile by směřovaly k veřejnému užitku, nic nesnadného. Co mohu udělat lepšího než ze všech sil pomáhat šířit pravdu, která připravuje cestu? Zprvu se jí dostává špatného přijetí, pomalu si na ni mysli zvykají, utváří se veřejné mínění, a nakonec vidíme uskutečňovat zásady, které byly zprvu prohlašovány za bláznivé přeludy. Kdyby se spisovatelé nebyli odhodlali platit za blázny, byl by dnes svět téměř ve všech druzích předsudků méně moudrý.

Všude potkávám lidi, kteří by z umírněnosti chtěli pravdu rozprodávat po kouscích nebo z ní najednou podávat jen drobné částečky. Pochybuji, že sami sobě rozumějí, když tak mluví. Jistě dost neuvažují o tom, jak rozdílné povinnosti jsou uloženy správci a filozofovi.³⁷ První postupuje, jak může; pokud nesejde ze správné cesty, zaslouží jen chválu. Tu cestu však musí filozof prorazit až do konce. Musí dojít až k cíli, jinak by nemohl zaručit, že je to opravdu cesta, která k němu vede.

Chce-li mě pod záminkou opatrnosti zastavit, kdy se mu zlíbí a jak se mu zlíbí, jak poznám, že mě vede dobře? Mám mu věřit na slovo? V řádu rozumu si slepou důvěru dovolit nelze.

Vskutku to vypadá, jako by někdo chtěl a doufal, že když bude říkat jen slovo po slovu, zaskočí nepřítele a vláká ho do pasti. Nechci rozebírat, zda i mezi soukromými osobami není upřímné jednání zároveň nejobratnější; jisté však je, že umění zámlk a všechny ty jemné úskoky, které se pokládají za plod znalosti lidí, jsou pravým bláznovstvím v národních záležitostech, o nichž veřejně jedná tolik skutečných a poučených zájmů. Zde pravý způsob, jak prospět své věci, není skrývat před nepřítelem, co ví stejně dobře jako my, nýbrž prodchnout většinu občanů přesvědčením o spravedlnosti jejich věci.

Mylně se soudí, že pravdu lze rozdělit, izolovat, a že tak po malých dávkách vnikne do mysli snáze. Ne: většinou je zapotřebí pořádných otřesů; pravda potřebuje všechno své světlo, aby vyvolala ony silné dojmy, které ji navždy vryjí do hloubi duše, ony dojmy, z nichž se rodí vášnivý zájem o to, co jsme poznali jako pravdivé, krásné a užitečné. Všimněte si: ve světě fyzickém se světlo nerodí z přímého paprsku, nýbrž z jeho odrazů; ve světě mravním se rodí ze vztahu a souhrnu všech pravd, které k dané věci náležejí. Bez tohoto souhrnu se člověk nikdy necítí dost poučen a často se domnívá, že drží pravdu, kterou bude muset opustit, jakmile se zamyslí hlouběji.³⁸

Jak ubohou představu o postupu rozumu má ten, kdo si myslí, že celý lid může zůstat slepý ke svým pravým zájmům a že nejužitečnější pravdy, soustředěné jen v několika hlavách, se mají objevovat teprve tehdy, až je obratný správce bude potřebovat pro zdar svých opatření! Především je tento názor mylný, protože se jím nelze řídit. Nadto je špatný; což se neví, že pravda proniká do tak ohromné masy, jakou je národ, jen zvolna? Ztraceného času bude vždycky až příliš. Což není třeba dát lidem, jimž je pravda nepohodlná, čas, aby si na ni zvykli; mladým, kteří ji dychtivě přijímají, čas, aby se něčím stali; a starcům čas, aby přestali být čímkoli? Zkrátka, má se se setbou čekat až na chvíli sklizně?

Rozum ostatně nemiluje tajemství; činy je mocný jen tehdy, šíří-li se doširoka; jen když zasahuje všude, zasahuje správně, protože tak se utváří veřejné mínění, jemuž je snad třeba přičíst většinu změn národům vskutku prospěšných a které jediné může být užitečné národům svobodným.

Mysli, říkáte, ještě nejsou připraveny vás vyslechnout, pohoršíte mnoho lidí? Tak to musí být: pravda, kterou je nejužitečnější hlásat, není ta, k níž už lidé měli dost blízko, není to ta, kterou už byli hotovi přijmout. Ne; právě proto, že popudí víc předsudků a víc osobních zájmů, je tím nutnější ji šířit.

Zapomíná se, že nejvíc šetrnosti zasluhuje ten předsudek, který se pojí s dobrou vírou; že nejnebezpečnější je dráždit ten osobní zájem, jemuž dobrá víra propůjčuje všechnu sílu pocitu, že má spravedlnost na své straně. Nepřátelům národa je třeba tuto cizí sílu odejmout; je třeba je poučit, a tím je odsoudit k oslabujícímu vědomí zlé víry.

Umírnění lidé, jimž tyto úvahy adresuji, se přestanou bát o osud pravd, jimž říkají předčasné, až přestanou zaměňovat odměřené a opatrné jednání správce, který by vskutku všechno pokazil, kdyby nepočítal s odporem, se svobodným rozletem filozofa, jehož pohled na obtíže může jen víc podnítit, jemuž ani nepřísluší s nimi vyjednávat a který je tím víc povolán předkládat dobré společenské zásady, čím víc jsou mysli zarostlé feudálním barbarstvím.

Když filozof razí cestu, má co dělat jen s omyly; chce-li postoupit, musí je kácet bez ohledů. Po něm přichází správce; ten naráží na zájmy, k nimž je, uznávám, přístup těžší. Zde je zapotřebí nového nadání, vzácnější vědy, odlišné od pouhých úvah kabinetního učence, ale – nemylme se – ještě mnohem vzdálenější tomu, co umějí ti a ti ministři, kteří se pokládali za správce, protože nebyli filozofy.

Za to ať se zase, chceme-li být spravedliví, laskavě uzná, že spekulace filozofů nezasluhují vždy, aby byly pohrdavě odkazovány mezi pouhé přeludy. Jestliže mínění nakonec diktuje zákony i zákonodárcům, pak ten, kdo může na utváření tohoto mínění působit, jistě není tak neužitečný a tak nečinný, jak tvrdí tolik lidí, kteří nikdy nepůsobili na nic.

Řečníci bez myšlenek – a několik takových se najde – donekonečna omílají ubohé řeči o tom, čemu říkají důležitost praxe a zbytečnost či nebezpečnost teorie. Řeknu k tomu jen slovo: představte si jakoukoli řadu těch nejmoudřejších, nejužitečnějších a nejznamenitějších skutků, jaké jen chcete; nuže, myslíte, že v řádu teoretickém neexistuje řada myšlenek čili pravd, která přesně odpovídá vašemu praktickému řetězu? Nejste-li mimo rozum, jde za vámi; řekněme lépe: jde před vámi. Co je, prosím vás, teorie, ne-li tato odpovídající řada pravd, které nedovedete postřehnout dřív, než jsou uskutečněny, a které přece někdo postřehnout musel, ledaže by všichni jednali, aniž věděli, co dělají?

Lidé, kteří obvykle unavují rozhovor nesmysly, na něž jsem právě ukázal, nejsou po pravdě doma o nic víc v praxi než v teorii. Proč nezvolí moudřejší, praktičtější řešení: poučit se z jedné, mají-li k tomu schopnost, anebo aspoň těžit z druhé a mlčet o otázkách, o nichž se mohou vcelku utěšit tím, že jim vůbec nerozumějí? Vraťme se k věci.³⁹

Konečně, řekne se, nemají-li privilegovaní žádné právo na to, aby se společná vůle zajímala o jejich privilegia, mají přece jako občané, smíšeni s ostatní společností, požívat svých politických práv na zastoupení.

Řekl jsem již, že tím, že na sebe vzali povahu privilegovaných, stali se skutečnými nepřáteli společného zájmu; nemohou tedy být pověřeni péčí o něj.

Dodávám, že je jen na nich, aby se, kdykoli budou chtít, vrátili do skutečného národa tím, že se očistí od svých nespravedlivých privilegií; z výkonu politických práv se tedy vylučují zcela dobrovolně. A konečně, protože jejich skutečná práva, ta, která mohou být předmětem národního shromáždění, mají společná s poslanci, kteří je tvoří, mohou být klidní při pomyšlení, že by tito poslanci ublížili sami sobě, kdyby se je pokusili poškodit.

Je tedy jisté, že jen neprivilegovaní členové mohou být voliči a poslanci národního shromáždění. Přání třetího stavu bude vždy dobré pro všechny občany; přání privilegovaných by bylo vždy špatné, ledaže by pominuli svůj zvláštní zájem a chtěli hlasovat jako prostí občané, to jest jako sám třetí stav. Třetí stav tedy stačí ke všemu, co lze od národního shromáždění očekávat; on jediný je tedy s to zjednat všechny výhody, které si lze právem slibovat od generálních stavů.

Snad si někdo pomyslí, že privilegovaným zbývá jako poslední útočiště pokládat se za zvláštní národ a žádat zastoupení oddělené a nezávislé. Sám jsem na okamžik takový předpoklad učinil. Je však nepřijatelný. V první kapitole tohoto spisu bylo předem dokázáno, že privilegované stavy nejsou a nemohou být zvláštním lidem. Existují a mohou existovat jen na útraty skutečného národa. Který národ na sebe dobrovolně vezme takové břemeno?

Spravedlnost a rozum se nemohou ohýbat podle toho, co se vám hodí. Neptejte se, jaké místo tedy mají privilegované třídy ve společenském řádu zaujímat: to je, jako byste se ptali, jaké místo má být v těle nemocného vykázáno zhoubné šťávě, která ho podrývá a trýzní. Je třeba ji neutralizovat, je třeba obnovit zdraví a souhru všech orgánů natolik, aby už nevznikaly ony chorobné sloučeniny, které kazí nejpodstatnější základy životní síly.⁴⁰ Vám se však říká, že ještě nejste schopni zdraví snést; a vy tomuto aforismu aristokratické moudrosti nasloucháte, jako východní národy přijímají útěchy fatalismu! Zůstaňte tedy nemocní.⁴¹