Knihovna · Francouzská revoluce · Co je třetí stav?

V. Co se mělo udělat. Zásady

[Teoretické jádro spisu. Na sklonku roku 1788, uprostřed sporu o složení nadcházejících generálních stavů a o způsob hlasování v nich, vykládá Sieyès, jak vzniká politická společnost, proč ústava váže vládu, a nikoli národ, a proč o ústavě smí rozhodnout jedině národ sám, a to prostřednictvím mimořádných zástupců. Zavádí přitom rozlišení moci ustavující a moci ustavené.]

„V morálce nemůže nic nahradit prostý a přirozený prostředek. Čím víc času však člověk ztratil zbytečnými pokusy, tím víc se děsí pomyšlení, že by měl začít znovu; jako by nebylo vždycky lepší začít ještě jednou a dojít ke konci než zůstávat vydán na milost událostem a umělým výpomocím, s nimiž se bude začínat stále znovu, aniž se kdy postoupí o krok dál!“¹

V každém svobodném národě – a každý národ má být svobodný – je jen jeden způsob, jak ukončit spory, které vzniknou o ústavu. Nelze se obracet na notábly,² je třeba obrátit se na národ sám. Nemáme-li ústavu, je třeba ji vytvořit; právo na to má jedině národ. Máme-li ústavu, jak někteří tvrdošíjně tvrdí, a je-li jí národní shromáždění rozděleno, jak prohlašují, na tři poselstva tří stavů občanů, nelze přinejmenším nevidět, že jeden z těchto stavů vznáší námitku tak silnou, že není možné udělat jediný krok dál, dokud nebude rozsouzena.³ Komu tedy náleží rozhodovat takové spory?

Otázka tohoto druhu se může zdát lhostejnou jen těm, kdo si ve věcech společnosti málo cení spravedlivých a přirozených prostředků a váží si jen oněch umělých výpomocí, více či méně nespravedlivých, více či méně složitých, které všude zakládají pověst takzvaných státníků a velkých politiků. My však morálku neopustíme; ta má řídit všechny vztahy, které lidi poutají mezi sebou navzájem, k jejich zájmu soukromému i k jejich zájmu společnému čili společenskému. Jí přísluší, aby nám řekla, co se mělo udělat; a konec konců to může říci jen ona. Vždy je třeba vracet se k prostým zásadám, neboť jsou mocnější než všechno úsilí génia.

Společenský mechanismus nikdy nepochopíme, neodhodláme-li se rozebrat společnost jako obyčejný stroj, prohlédnout si každou její část zvlášť a pak je v duchu jednu po druhé zase spojit, abychom postihli jejich souhru a porozuměli celkové harmonii, která z nich má vzejít. Do tak rozsáhlé práce se tu pouštět nemusíme. Protože však je vždy třeba být jasný a protože jasný není, kdo rozpráví bez zásad, požádáme čtenáře aspoň o to, aby ve vzniku politické společnosti rozlišil tři období; jejich rozlišení připraví půdu pro nezbytná objasnění.

V prvním si představme větší či menší počet osamocených jednotlivců, kteří se chtějí spojit. Už tím samým tvoří národ: mají všechna jeho práva; jde už jen o to je vykonávat. Toto první období se vyznačuje hrou vůlí jednotlivců. Sdružení je jejich dílo; ony jsou původem veškeré moci.

Druhé období se vyznačuje působením společné vůle. Členové sdružení chtějí dát svému spojení pevnost; chtějí naplnit jeho účel. Radí se tedy a dohodnou se mezi sebou o veřejných potřebách a o prostředcích, jak je zajistit. Je vidět, že zde moc náleží veřejnosti. Jejím původem jsou sice stále vůle jednotlivců a tvoří její podstatné prvky; vzaty však každá zvlášť by neměly moc žádnou. Ta spočívá jen v celku. Společenství potřebuje společnou vůli; bez jednoty vůle by nedokázalo vytvořit celek, který chce a jedná. Jisté je také, že tento celek nemá žádné právo, které by nenáleželo společné vůli.

Překročme však časové odstupy. Členů sdružení je příliš mnoho a jsou rozptýleni po příliš rozlehlém území, než aby mohli svou společnou vůli snadno vykonávat sami. Co udělají? Oddělí od ní vše, co je nutné k tomu, aby se nad veřejnými potřebami bdělo a aby se o ně pečovalo; a výkon této části národní vůle, a tudíž i moci, svěří několika ze svého středu. Jsme ve třetím období, totiž v období vlády vykonávané na základě plné moci. Povšimněme si k tomu několika pravd. 1. Společenství se nevzdává práva chtít: je to jeho nezcizitelné vlastnictví; může jen svěřit jeho výkon. Tato zásada je rozvedena jinde.⁴ 2. Sbor delegátů nemůže mít ani plnost tohoto výkonu. Společenství mu ze své celkové moci mohlo svěřit jen tu část, která je nutná k udržení dobrého pořádku. Nic nadbytečného se v této věci nedává. 3. Sboru delegátů tedy nepřísluší posouvat hranice moci, která mu byla svěřena. Je zřejmé, že takové oprávnění by odporovalo samo sobě.

Třetí období odlišuji od druhého tím, že už nejedná skutečná společná vůle, nýbrž zastupitelská společná vůle.⁵ Náležejí jí dva nesmazatelné znaky; je třeba to opakovat. 1. Tato vůle není ve sboru zástupců úplná a neomezená; je to jen část velké společné vůle národa. 2. Delegáti ji nevykonávají jako vlastní právo, je to právo cizí; společná vůle je tu jen z pověření.

Nyní pomíjím množství úvah, k nimž by nás tento výklad docela přirozeně dovedl, a mířím ke svému cíli. Jde o to vědět, co je třeba rozumět politickou ústavou společnosti, a všimnout si jejích správných vztahů k národu samému.

Není možné vytvořit sbor k nějakému účelu, aniž mu dáme organizaci, formy a zákony, díky nimž může plnit funkce, k nimž jsme ho chtěli určit. Tomu se říká ústava tohoto sboru.⁶ Je zřejmé, že bez ní nemůže existovat. Je tedy stejně zřejmé, že každá vláda vykonávaná z pověření musí mít svou ústavu; a co platí o vládě obecně, platí i o všech částech, z nichž se skládá. Sbor zástupců, jemuž je svěřena moc zákonodárná čili výkon společné vůle, tak existuje jen v té podobě, jakou mu chtěl dát národ. Bez svých ustavujících forem není ničím; jen skrze ně jedná, řídí se a přikazuje.

K této nutnosti uspořádat vládní těleso, má-li existovat či jednat, je třeba připojit zájem národa na tom, aby delegovaná veřejná moc nikdy nemohla začít škodit svým zmocnitelům. Odtud množství politických pojistek, které byly k ústavě přimíšeny a které jsou vesměs podstatnými pravidly vlády, bez nichž by se výkon moci stal nezákonným.*

* Sieyèsova poznámka. Je-li ústava jednoduchá a dobře udělaná, je pojistek málo; v zemích, kde je složitá a, po pravdě řečeno, špatně pojatá, množí se pojistky do nekonečna. Stávají se předmětem studia. Ústava se mění ve vědu a to, co je na ní podstatné, totiž vnitřní organizace, se ztrácí nebo je udušeno učeným lešením pouhých přídavků. (Poznámka přibyla ve třetím vydání.)

Je tedy zřejmá dvojí nutnost podřídit vládu pevným formám, ať vnitřním, nebo vnějším, které zaručí, že bude způsobilá k účelu, pro nějž je zřízena, a že nebude s to se od něho odchýlit.

Ať se nám však řekne, s jakým záměrem a v jakém zájmu by byl kdo mohl dát ústavu národu samému. Národ existuje přede vším, je původem všeho. Jeho vůle je vždy zákonná, je to zákon sám. Před ním a nad ním je jen přirozené právo. Chceme-li si udělat správnou představu o řadě pozitivních zákonů, které mohou vycházet jen z jeho vůle, vidíme na prvním místě ústavní zákony, které se dělí na dvě části: jedny upravují organizaci a funkce zákonodárného sboru; druhé určují organizaci a funkce různých činných sborů.⁷

Těmto zákonům se říká základní⁸ nikoli v tom smyslu, že by se mohly stát nezávislými na národní vůli, nýbrž proto, že sbory, které skrze ně existují a jednají, na ně nesmějí sáhnout. Ústava není v žádné své části dílem moci ustavené, nýbrž moci ustavující.⁹ Žádná delegovaná moc nemůže nic změnit na podmínkách, za nichž byla delegována. Takto, a ne jinak, jsou ústavní zákony základní. První z nich, ty, které zřizují zákonodárný sbor, zakládá národní vůle před jakoukoli ústavou; tvoří její první stupeň. Druhé musí být rovněž stanoveny zvláštní zastupitelskou vůlí. Tak si všechny části vlády navzájem odpovídají a v posledku závisejí na národu. Podáváme tu jen letmý náčrt, ale je přesný.

Snadno pak pochopíme, jak jsou zákony ve vlastním smyslu, ty, které chrání občany a rozhodují o společném zájmu, dílem zákonodárného sboru, který je utvořen a pohybuje se podle podmínek svého ustavení. Ačkoli tyto zákony uvádíme až na druhém místě, jsou přece nejdůležitější; jsou cílem, k němuž je ústava jen prostředkem. Lze je rozdělit na dvě části: zákony bezprostřední čili ochranné a zákony zprostředkované čili řídící. Zde není místo, abychom tento rozbor rozváděli dál.*

* Sieyèsova poznámka. Řekněme jen, že nejjistější způsob, jak si neporozumět, je směšovat všechny části společenského řádu pod jménem ústavy. (Poznámka přibyla ve třetím vydání.)

Viděli jsme, jak se ústava rodí ve druhém období. Je jasné, že se vztahuje jen k vládě. Bylo by směšné předpokládat, že národ sám je vázán formalitami nebo ústavou, jimž podřídil své zmocněnce. Kdyby byl musel čekat, až dostane pozitivní způsob bytí, aby se stal národem, nikdy by jím nebyl. Národ se tvoří pouhým přirozeným právem. Vláda naproti tomu může náležet jen právu pozitivnímu. Národ je vším, čím může být, už jen tím, že je. Nezávisí na jeho vůli, aby si přisoudil více nebo méně práv, než má. Ve svém prvním období má všechna práva národa. Ve druhém období je vykonává; ve třetím dává svým zástupcům vykonávat z nich vše, co je nutné k zachování a dobrému pořádku společenství. Kdo z tohoto sledu prostých myšlenek vybočí, může jen upadat z nesmyslu do nesmyslu.

Vláda vykonává skutečnou moc, jen pokud je ústavní; je zákonná, jen pokud je věrna zákonům, které jí byly uloženy. Národní vůle naproti tomu potřebuje jen svou skutečnost, aby byla vždy zákonná; je původem veškeré zákonnosti.

Národ nejenže ústavě nepodléhá, on jí ani podléhat nemůže, ani podléhat nemá, což opět znamená tolik, že jí nepodléhá.

Nemůže jí podléhat. Od koho by totiž mohl pozitivní formu dostat? Existuje snad nějaká dřívější autorita, která mohla říci množství jednotlivců: „Spojuji vás pod takovými a takovými zákony; vytvoříte národ za podmínek, které vám předepisuji“? Nemluvíme tu o loupeži ani o nadvládě, nýbrž o sdružení legitimním, to jest dobrovolném a svobodném.

Namítne se, že národ se může prvním aktem své vůle, který je ovšem nezávislý na jakékoli formě, zavázat, že napříště bude chtít už jen určitým způsobem? Předně, národ nemůže právo chtít ani zcizit, ani si je zakázat; a ať je jeho vůle jakákoli, nemůže ztratit právo ji změnit, jakmile to vyžaduje jeho zájem. Za druhé, vůči komu by se tento národ zavázal? Chápu, jak může zavázat své členy, své zmocněnce a vše, co mu náleží; může však v jakémkoli smyslu uložit povinnosti sám sobě? Co je to smlouva se sebou samým?¹⁰ Protože obě strany jsou táž vůle, je vidět, že se z domnělého závazku může vždy vyvázat.

I kdyby mohl, nemá se národ spoutávat pozitivní formou. Vystavoval by se nebezpečí, že svou svobodu ztratí nenávratně, neboť tyranii by stačil okamžik úspěchu, aby lid pod záminkou ústavy připoutala k takové formě, že by už nemohl svobodně projevit svou vůli, a tedy ani setřást okovy despotismu. Národy na zemi si musíme představovat jako jednotlivce mimo společenský svazek čili, jak se říká, v přirozeném stavu. Výkon jejich vůle je svobodný a nezávislý na všech občanských formách. Protože existují jen v přirozeném řádu, stačí jejich vůli k plnému účinku, aby nesla přirozené znaky vůle. Ať národ chce jakýmkoli způsobem, stačí, že chce; všechny formy jsou dobré a jeho vůle je vždy nejvyšším zákonem.

Když jsme, abychom si představili legitimní společnost, předpokládali u čistě přirozených vůlí jednotlivců morální moc vytvořit sdružení, jak bychom mohli odmítnout uznat podobnou sílu u společné vůle, stejně přirozené? Národ z přirozeného stavu nikdy nevystupuje¹¹ a uprostřed tolika nebezpečí nemá nikdy dost všech možných způsobů, jak svou vůli projevit. Nebojme se to opakovat: národ je nezávislý na jakékoli formě; a ať chce jakýmkoli způsobem, stačí, aby se jeho vůle projevila, a veškeré pozitivní právo před ní pomíjí jako před zdrojem a nejvyšším pánem veškerého pozitivního práva.

Pro pravdivost našich zásad je však ještě pádnější důkaz, třebaže by se bez nových důkazů mohly obejít.

Národ se nemá a nemůže vázat ústavními formami, neboť při prvním sporu, který by vznikl mezi částmi této ústavy, co by se stalo s národem, který by byl takto uspořádán či zařízen, že by mohl jednat jen podle ústavy, o niž je spor? Všimněme si, jak podstatné je v občanském řádu, aby občané nacházeli v jedné větvi činné moci autoritu, která pohotově ukončí jejich pře. Stejně tak musí mít různé části činné moci u svobodného lidu volnost dovolat se ve všech nepředvídaných obtížích rozhodnutí zákonodárného sboru. Jestliže se však neshodne sám váš zákonodárný sbor, jestliže se mezi sebou neshodnou různé části této první ústavy, kdo bude nejvyšším soudcem? Neboť nějaký být musí vždy, jinak po řádu nastoupí anarchie.

Jak si lze představit, že by ustavený sbor mohl rozhodovat o své ústavě? Jedna nebo několik nedílných součástí morálního tělesa¹² nejsou samy o sobě ničím. Moc náleží jen celku. Jakmile jedna část vznese námitku, celek už není; a když neexistuje, jak by mohl soudit?* Je tedy třeba uznat, že by v zemi už nebylo ústavy při sebemenší nesnázi, která by vznikla mezi jejími částmi, kdyby národ neexistoval nezávisle na jakémkoli pravidlu a jakékoli ústavní formě.

* Sieyèsova poznámka. V Anglii se říká, že dolní sněmovna zastupuje národ. To není přesné. Možná jsem to už poznamenal; v tom případě opakuji, že kdyby dolní sněmovna sama zastupovala celou národní vůli, tvořila by sama celý zákonodárný sbor. Protože ústava rozhodla, že je jen jednou z jeho tří částí, je nutno pokládat za zástupce národa i krále a lordy.¹³

S pomocí těchto objasnění můžeme odpovědět na otázku, kterou jsme si položili. Je nesporné, že části toho, co pokládáte za francouzskou ústavu, nejsou mezi sebou zajedno. Komu tedy náleží rozhodnout? Národu, nezávislému, jak nutně je, na jakékoli pozitivní formě. I kdyby národ měl své pravidelné generální stavy,¹⁴ nepříslušelo by tomuto ustavenému sboru vyslovit se o sporu, který se týká jeho ústavy. Bylo by to petitio principii, bludný kruh.

Řádní zástupci lidu jsou pověřeni, aby v ústavních formách vykonávali celou tu část společné vůle, která je nutná k udržení dobré společenské správy. Jejich moc je omezena na záležitosti vlády.

Mimořádní zástupci budou mít takovou novou moc, jakou se národu zlíbí jim dát. Protože se velký národ nemůže ve skutečnosti shromáždit sám pokaždé, kdy by to mohly vyžadovat okolnosti vymykající se obecnému řádu, musí zmocnění potřebná v takových případech svěřit mimořádným zástupcům. Kdyby se mohl sejít před vámi a projevit svou vůli, odvážili byste se mu ji upírat proto, že ji nevykonává v té, a ne v jiné formě? Zde je skutečnost vším, forma ničím.

Sbor mimořádných zástupců nahrazuje shromáždění tohoto národa. Nepotřebuje ovšem být pověřen plností národní vůle; stačí mu zvláštní zmocnění, a to ve vzácných případech; nastupuje však na místo národa v jeho nezávislosti na všech ústavních formách. Zde není třeba tolika pojistek proti zneužití moci; tito zástupci jsou vysláni jen k jediné věci a jen na čas. Říkám, že nejsou vázáni ústavními formami, o nichž mají rozhodnout. 1. Bylo by to protismyslné, neboť tyto formy jsou nerozhodnuté; právě jim přísluší je upravit. 2. Nemají co mluvit do toho druhu záležitostí, pro něž byly pozitivní formy stanoveny. 3. Jsou postaveni na místo národa samého, který má upravit ústavu. Jsou na ní nezávislí jako on. Stačí jim chtít, jako chtějí jednotlivci v přirozeném stavu; ať jsou vysláni, ať se shromažďují a ať se radí jakkoli, jen když nelze nevědět (a jak by to nevěděl národ, který je pověřuje?), že jednají na základě mimořádného pověření lidu, bude jejich společná vůle platit tolik co vůle národa samého.

Nechci tím říci, že národ nemůže nové pověření, o němž je tu řeč, dát svým řádným zástupcům.¹⁵ Tytéž osoby se bezpochyby mohou podílet na vytvoření různých sborů a na základě zvláštních plných mocí vykonávat postupně moci, které se svou povahou nemají směšovat.¹⁶ Stále však platí, že mimořádné zastoupení se řádnému zákonodárnému sboru nepodobá. Jsou to rozdílné moci. Řádný zákonodárný sbor se může pohybovat jen ve formách a za podmínek, které mu byly uloženy. Mimořádné zastoupení nepodléhá žádné zvláštní formě: shromažďuje se a radí, jak by to dělal národ sám, kdyby jej tvořil jen malý počet jednotlivců a chtěl dát své vládě ústavu. Nejsou to zbytečná rozlišení. Všechny zásady, které jsme právě uvedli, jsou pro společenský řád podstatné; nebyl by úplný, kdyby se mohl vyskytnout jediný případ, pro nějž by nedokázal udat pravidla jednání, která by pamatovala na vše.*

* Sieyèsova poznámka. Tyto zásady jasně rozhodují otázku, o niž se v této chvíli v Anglii přou pánové Pitt a Fox.¹⁷ Pan Fox nemá pravdu, když nechce, aby regentství svěřil národ, komu a jak se mu zlíbí. Kde nestanoví zákon, může stanovit jen národ. Pan Pitt se mýlí, když chce dát otázku rozhodnout parlamentem. Parlament je neúplný, je nicotný, neboť král, který je jeho třetí částí, není schopen chtít. Obě sněmovny sice mohou zákon připravit, nemohou jej však sankcionovat.¹⁸ Beru to slovo ve smyslu, jaký mu dnes dává úzus. Je tedy třeba požádat národ o mimořádné zástupce… Nic takového se nestane. Byl by to počátek dobré ústavy. Ani opozice, ani ministerstvo po tom netouží. Lidé lpějí na formách, díky nimž existují; ať jsou sebevadnější, dávají jim přednost před nejkrásnějším společenským řádem. Viděli jste kdy sešlého starce, který by se smířil se smrtí, ať je mladík, kterého vidí připraveného nastoupit na jeho místo, sebesvěžejší a sebesilnější? Je přirozené, že se politická tělesa jako všechna živá těla brání poslední chvíli, dokud mohou. (Část od slov „Beru to slovo“ po slova „dává úzus“ přibyla ve třetím vydání.)

Je čas vrátit se k nadpisu této kapitoly. Co se mělo udělat uprostřed nesnází a sporů o nadcházející generální stavy? Svolat notábly? Ne. Nechat národ i záležitosti živořit? Ne. Manévrovat u zúčastněných stran, aby každá ze své strany ustoupila? Ne.¹⁹ Bylo třeba sáhnout k velkému prostředku mimořádného zastoupení. Zeptat se bylo třeba národa.

Odpovězme na dvě otázky, které se ještě nabízejí. Kde národ hledat? Komu přísluší se ho dotázat?

1. Kde národ hledat? Tam, kde je: ve čtyřiceti tisících farností,²⁰ které zahrnují celé území, všechny obyvatele a všechny, kdo přispívají na věc veřejnou; to je bezpochyby národ. Bylo by se určilo územní rozdělení, aby se snáze vytvořily obvody po dvaceti až třiceti farnostech, a to prostřednictvím prvních poslanců. Podle podobného plánu by byly obvody vytvořily provincie; a ty by byly do hlavního města vyslaly opravdové mimořádné zástupce se zvláštním zmocněním rozhodnout o ústavě generálních stavů.

Řeknete, že by tento prostředek znamenal příliš velké průtahy? Vpravdě ne větší než ona řada nouzových prostředků, které vedly jen k tomu, že se věci zamotaly. Ostatně šlo o to zvolit pravé prostředky, jak dojít k cíli, a ne smlouvat s časem. Kdyby se bylo chtělo nebo umělo vzdát čest dobrým zásadám, bylo by se pro národ za čtyři měsíce udělalo víc, než dokáže za půl století postup osvěty a veřejného mínění, který přitom pokládám za velmi mocný.

Ale řeknete: kdyby mimořádné zástupce jmenovala většina občanů, co by se stalo s rozlišením tří stavů? Co by se stalo s privilegii? To, co se s nimi stát má. Zásady, které jsem právě vyložil, jsou jisté. Je třeba buď se vzdát jakéhokoli společenského řádu, nebo je uznat. Reformovat svou ústavu má národ vždy ve své moci. Zejména se nemůže vyhnout tomu, aby si dal ústavu jistou, je-li ta jeho sporná. S tím dnes souhlasí každý; a nevidíte, že by na ni nemohl sáhnout, kdyby byl sám jen stranou ve sporu? Sbor podrobený ustavujícím formám nemůže nic rozhodnout jinak než podle své ústavy. Jinou si dát nemůže. Přestává existovat ve chvíli, kdy se pohybuje, mluví a jedná jinak než ve formách, které mu byly uloženy. Generální stavy, i kdyby byly shromážděny, nejsou tedy příslušné rozhodovat cokoli o ústavě. Toto právo náleží jedině národu, nezávislému, jak neustále opakujeme, na všech formách a všech podmínkách.

Privilegovaní, jak je vidět, mají dobré důvody mást v této věci pojmy i zásady. Dnes budou neohroženě hájit opak toho, co tvrdili před šesti měsíci.²¹ Tehdy se ve Francii ozýval jediný hlas: nemáme ústavu a žádáme, abychom si ji vytvořili. Dnes nejenže ústavu máme, ale, máme-li věřit privilegovaným, obsahuje dvě výtečná a nenapadnutelná ustanovení. První je rozdělení občanů na stavy; druhé je rovnost vlivu každého stavu při utváření národní vůle. Už jsme dostatečně dokázali, že i kdyby všechny tyto věci tvořily naši ústavu, měl by národ vždy ve své moci je změnit. Zbývá blíže prozkoumat povahu této rovnosti vlivu na národní vůli, kterou by chtěli přiznat každému stavu. Uvidíme, že tato myšlenka je nejnesmyslnější, jaká může být, a že není národa, který by mohl do své ústavy něco takového vložit.

Politická společnost nemůže být ničím jiným než souhrnem členů sdružení. Národ nemůže rozhodnout, že nebude národem nebo že jím bude jen určitým způsobem: neboť to by znamenalo říci, že jím není žádným jiným způsobem. Stejně tak národ nemůže stanovit, že jeho společná vůle přestane být jeho společnou vůlí. Je smutné, že je třeba vyslovovat věty, jejichž prostota by se zdála hloupou, kdyby člověk nepomyslel na důsledky, které z nich chceme vyvodit. Národ tedy nikdy nemohl stanovit, že práva vlastní společné vůli, to jest většině, přejdou na menšinu. Společná vůle nemůže zničit sama sebe. Nemůže změnit povahu věcí a způsobit, aby mínění menšiny bylo míněním většiny. Je dobře vidět, že takové ustanovení by nebylo aktem zákonným ani morálním, nýbrž aktem šílenství.

Tvrdí-li se tedy, že k francouzské ústavě patří, aby dvě stě tisíc jednotlivců tvořilo při počtu dvaceti milionů občanů dvě třetiny společné vůle,²² co na to odpovědět, ne-li to, že se tu tvrdí, že dvě a dvě je pět?

Vůle jednotlivců jsou jedinými prvky společné vůle. Nelze ani zbavit největší počet práva se na ní podílet, ani ustanovit, že deset vůlí bude platit jen za jednu proti deseti jiným, které budou platit za třicet. To jsou protimluvy, opravdové nesmysly.

Opustí-li se byť na jediný okamžik tato zásada nejprvnější zřejmosti, že společná vůle je míněním většiny, a ne menšiny, je zbytečné mluvit rozumně. Stejným právem lze rozhodnout, že vůle jediného člověka se bude nazývat většinou, a pak už není třeba ani generálních stavů, ani národní vůle atd.… Neboť může-li vůle jednoho šlechtice platit za deset, proč by vůle jednoho ministra neplatila za sto, za milion, za dvacet šest milionů? S takovými důvody lze docela dobře poslat všechny národní poslance domů a umlčet všechny stížnosti lidu.²³

Je snad třeba ještě víc zdůrazňovat přirozený důsledek těchto zásad? Je nesporné, že v národním zastoupení, ať řádném, nebo mimořádném, může vliv odpovídat jen počtu hlav, které mají právo dát se zastupovat. Zastupitelský sbor je pro to, co má vykonat, vždy na místě národa samého. Vliv v něm si musí zachovat touž povahu, tytéž poměry a tatáž pravidla.

Uzavřeme, že všechny zásady se dokonale shodují v tom, 1. že na ústavu může sáhnout nebo nám nějakou dát jedině mimořádné zastoupení; 2. že toto ustavující zastoupení se musí utvořit bez ohledu na rozlišení stavů.

2. Komu přísluší dotázat se národa? Kdybychom měli ústavu zákonodárného sboru, měla by na to právo každá z jejích částí, a to z toho důvodu, že stranám sporu je vždy otevřena cesta k soudcům, či spíše proto, že tlumočníci cizí vůle jsou povinni obracet se na své zmocnitele, buď aby si dali vyložit svou plnou moc, nebo aby je zpravili o okolnostech, které by vyžadovaly nová zmocnění. Jsme však téměř dvě století bez zástupců,²⁴ pokud jsme tehdy vůbec nějaké měli. Když je nemáme, kdo je u národa nahradí? Kdo upozorní lid, že je třeba vyslat mimořádné zástupce?

Odpověď na tuto otázku může uvést do rozpaků jen ty, kdo se slovem svolání spojují změť anglických představ.²⁵ Nejde tu o královskou prerogativu, nýbrž o prostý a přirozený smysl svolání. Tento výraz zahrnuje: upozornění na potřebu národa a určení místa společné schůzky. Když však záchrana vlasti naléhá na všechny občany, bude se ztrácet čas zjišťováním, kdo má právo svolávat? Spíš by bylo třeba se ptát: Kdo to právo nemá? Je to svatá povinnost všech, kdo v tom mohou něco udělat. Tím spíše to může moc výkonná, která má mnohem větší možnosti než pouzí soukromníci upozornit veškeré občanstvo, určit místo shromáždění a odstranit všechny překážky, které by tomu mohl klást korporativní zájem. Panovník má jako první občan nepochybně větší zájem než kdo jiný na tom, aby lid svolal. Není-li příslušný rozhodovat o ústavě, nelze říci, že by nebyl příslušný toto rozhodnutí vyvolat.

Otázka, co se mělo udělat, tedy nečiní žádné potíže. Měl být svolán národ, aby do hlavního města vyslal mimořádné zástupce se zvláštní plnou mocí upravit ústavu řádného národního shromáždění. Nebyl bych chtěl, aby tito zástupci měli navíc zmocnění ustavit se potom jako řádné shromáždění podle ústavy, kterou by sami, v jiném postavení, stanovili;²⁶ obával bych se, že místo aby pracovali jedině v zájmu národa, příliš by hleděli na zájem sboru, který měli vytvořit. V politice je to právě směšování a splývání mocí, co bude ustavičně znemožňovat nastolení společenského řádu na zemi; a stejně tak, jakmile se lidé odhodlají oddělit, co má být rozlišeno, podaří se vyřešit velký problém lidské společnosti uspořádané k obecnému prospěchu těch, kdo ji tvoří.

Někdo by se mě mohl zeptat, proč jsem se tak dlouho zdržel u toho, co se mělo udělat. Co bylo, bylo, řekne se. Odpovídám za prvé, že poznání toho, co se mělo udělat, může vést k poznání toho, co se udělá. Za druhé je vždy dobré předložit pravé zásady, zvláště ve věci pro většinu myslí tak nové. A konečně pravdy této kapitoly mohou pomoci lépe vyložit pravdy kapitoly následující.