Knihovna · Francouzská revoluce · Co je třetí stav?

IV. Co se pro třetí stav pokusila udělat vláda a co navrhují privilegovaní

[Čtvrtá kapitola probírá, co pro třetí stav dosud udělala vláda (Calonnova provinční shromáždění, dvojí shromáždění notáblů) a co mu nabízejí privilegovaní: rovné zdanění, hlasování po hlavách jen o daních, horní sněmovnu po anglickém vzoru. Sieyès ji psal koncem roku 1788, kdy se rozhodovalo o složení generálních stavů; ve třetím vydání (1789) ji podstatně rozšířil, hlavně o výčet nepeněžních privilegií a o rozbor plánu dvou sněmoven.]

Vláda, kterou nevedly pohnutky, za něž by jí bylo možné být vděčný, nýbrž její vlastní chyby, došla k přesvědčení, že je nenapraví bez dobrovolné součinnosti národa. Domnívala se proto, že si zajistí jeho slepý souhlas se všemi svými záměry, nabídne-li, že pro něj něco udělá. S tímto úmyslem navrhl pan de Calonne¹ plán provinčních shromáždění.

§ I. Provinční shromáždění

Nebylo možné zabývat se třeba jen chvíli zájmem národa a nebýt zaražen politickou nicotností třetího stavu. Ministr dokonce pocítil, že rozlišování stavů se příčí jakékoli naději na dobro, a nepochybně zamýšlel nechat je časem zmizet. Přinejmenším v tomto duchu se zdá být pojat a sepsán první plán provinčních shromáždění. Stačí jej přečíst s trochou pozornosti, abychom si všimli, že nebral zřetel na osobní stav občanů. Šlo v něm jen o jejich vlastnictví, tedy o stav věcný.² Do těchto shromáždění měl být člověk povolán jako vlastník, a ne jako kněz, šlechtic či neurozený – do shromáždění zajímavých svým předmětem, ale ještě mnohem důležitějších způsobem, jímž se měla utvářet, protože jimi vznikalo skutečné národní zastoupení.

Rozlišovaly se čtyři druhy vlastnictví. Za prvé panství. Ti, kdo je drží, ať šlechtici či neurození, duchovní či laici, měli tvořit první třídu. Obyčejné neboli prosté vlastnictví – v protikladu k panstvím – se dělilo do tří dalších tříd. Přirozenější rozvržení by z něj vytvořilo jen dvě třídy, dané povahou prací a rovnováhou zájmů, totiž vlastnictví venkovské a vlastnictví městské. K městskému by se spolu s domy počítala všechna umění, manufaktury, řemesla atd. Soudilo se však nejspíš, že ještě nenadešel čas, aby se do těchto dvou oddílů vtělil i obyčejný církevní majetek. Proto se pokládalo za nutné ponechat prostý majetek duchovenstva, tedy majetek bez vrchnostenských práv, ve zvláštní třídě. Ta byla druhá. Třetí zahrnovala majetek venkovský a čtvrtá vlastnictví městské.

Všimněte si: protože tři z těchto druhů vlastnictví drží bez rozdílu občané všech tří stavů, mohly by se tři třídy ze čtyř skládat stejně dobře ze šlechticů, z neurozených nebo z kněží. I ve druhé třídě by byli maltézští rytíři, a dokonce laici, kteří by zastupovali špitály, farní záduší atd.

Dá se přirozeně předpokládat, že kdyby se veřejné záležitosti v těchto shromážděních projednávaly bez ohledu na osobní stav, brzy by se mezi třemi stavy vytvořilo společenství zájmů, a to by tedy byl zájem obecný; a národ by skončil tím, čím měly všechny národy začít: byl by jeden.

Tolik dobrých záměrů uniklo tak vychvalovanému duchu prvního ministra.³ Ne že by velmi dobře neviděl zájem, jemuž chtěl sloužit; vůbec však nepochopil skutečnou cenu toho, co kazil. Obnovil politicky nemoudré dělení podle osobních stavů; a třebaže už tato jediná změna vyžadovala vypracovat nový plán, spokojil se se starým ve všem, co se mu nezdálo odporovat jeho záměrům. Potom se divil tisícerým obtížím, které den co den vyvstávaly z toho, že jedno s druhým neladilo. Zvláště šlechta nechápala, jak by se mohla obnovovat ve shromážděních, kde se zapomnělo na genealogy.⁴ Její úzkosti v této věci byly pro pozorovatele zábavné.*

* Sieyèsova poznámka. Viz protokoly provinčních shromáždění. (Poznámka přibyla ve třetím vydání.)

Ze všech vad, jimiž provedení tohoto zařízení trpělo, byla největší ta, že se začalo od střechy, místo aby se postavilo na svých přirozených základech, na svobodné volbě lidu.⁵ Ministr však aspoň – aby vzdal právům třetího stavu jakýsi hold – ohlašoval, že jeho stav bude mít tolik zástupců jako duchovenstvo a šlechta dohromady. Ustanovení je v tomto bodě výslovné. A co se stalo? Poslanci třetího stavu byli jmenováni z řad privilegovaných. Znám jedno z těchto shromáždění, kde je z dvaapadesáti členů jen jediný, který není privilegovaný.⁶ Tak se slouží věci třetího stavu, i když se předtím veřejně ohlásí, že se mu má dostat spravedlnosti!

§ II. Notáblové

Notáblové⁷ zklamali naděje jednoho i druhého ministra. Nic je nevystihuje lépe než znamenitý tah štětcem pana C…:⁸ „Král je dvakrát shromáždil kolem sebe, aby se s nimi poradil o zájmech trůnu a národa. Co udělali notáblové roku 1787? Hájili svá privilegia proti trůnu. Co udělali notáblové roku 1788? Hájili svá privilegia proti národu.“ Je to tím, že místo notáblů podle privilegií bylo třeba se poradit s notábly podle vzdělanosti. Ani ti nejprostší soukromníci se v tom nemýlí, když potřebují radu ve svých záležitostech nebo v záležitostech lidí, na nichž jim opravdu záleží.

Pan Necker⁹ se zmýlil. Mohl si však představit, že titíž muži, kteří hlasovali pro to, aby byl třetí stav připuštěn do provinčních shromáždění ve stejném počtu, tuto rovnost odmítnou pro generální stavy? Ať je tomu jakkoli, veřejnost se nezmýlila. Vždy bylo slyšet, jak neschvaluje opatření, jehož výsledek předvídala a jemuž i v nejlepším případě přičítala průtahy škodlivé národu. Zdá se, že by tu bylo na místě rozvést některé z pohnutek, jimiž se řídila většina posledních notáblů. Nepředbíhejme však soudu dějin; promluví až příliš brzy pro muže, kteří byli postaveni do nejkrásnější situace, mohli velkému národu nadiktovat, co je spravedlivé, krásné a dobré, a raději tuto skvělou příležitost zaprodali bídnému korporativnímu zájmu a dali potomstvu o jeden příklad víc, jakou moc mají předsudky nad veřejným duchem.

Pokusy ministerstva, jak je vidět, nepřinesly třetímu stavu šťastné plody.

§ III. Vlastenečtí spisovatelé prvních dvou stavů

Je pozoruhodné, že věc třetího stavu hájili horlivěji a důrazněji spisovatelé z řad duchovenstva a šlechty než sami neprivilegovaní.¹⁰

V liknavosti třetího stavu jsem viděl jen zvyk utlačovaného mlčet a bát se, což je o důkaz víc, že útlak je skutečný. Je možné vážně přemýšlet o zásadách a účelu společenského stavu, a nebouřit se do hloubi duše proti obludné stranickosti lidských zřízení? Nedivím se, že první obhájce spravedlnosti a lidskosti dali první dva stavy. Jestliže totiž nadání souvisí s výlučným zaměstnáváním rozumu a s dlouhými návyky a jestliže příslušníci třetího stavu musí z tisíce důvodů v tomto oboru vynikat, pak světlo veřejné morálky se musí projevit spíše u lidí, kteří mají mnohem lepší postavení k tomu, aby postřehli velké společenské vztahy, a u nichž bývá původní vzpruha méně často zlomena; je třeba uznat, že některé vědy závisejí stejně na duši jako na rozumu. Národ nedojde svobody, aniž s vděčností vzpomene na ty vlastenecké autory prvních dvou stavů, kteří se první zřekli starých bludů a dali přednost zásadám všeobecné spravedlnosti před vražednými kombinacemi korporativního zájmu proti zájmu národnímu. Než se jim dostane veřejných poct, kéž nepohrdnou holdem občana, jehož duše plane touhou po vlasti a který zbožňuje každé úsilí směřující k tomu, aby byla vyproštěna z trosek feudality!

První dva stavy mají zajisté zájem na tom, aby byl třetí stav uveden zpět ve svá práva. Nesmíme si to zastírat: záruka veřejné svobody může být jen tam, kde je skutečná síla. Svobodni můžeme být jen s lidem a skrze lid.

Je-li úvaha takové závažnosti nad síly lehkovážnosti a úzkoprsého sobectví většiny francouzských hlav, alespoň se neubrání dojmu ze změn, k nimž došlo ve veřejném mínění. Vláda rozumu se den ode dne šíří; stále naléhavěji si vynucuje navrácení uchvácených práv. Dříve nebo později se všechny třídy budou muset uzavřít do mezí společenské smlouvy, smlouvy, která se týká všech členů sdružení a zavazuje je navzájem, jedny vůči druhým.* Stane se to proto, aby sklidily její nesčetné výhody, nebo proto, aby je obětovaly despotismu? To je pravá otázka. V dlouhé noci feudálního barbarství mohly být pravé vztahy mezi lidmi zničeny, všechny pojmy převráceny, veškerá spravedlnost zkažena; když se však rozednívá, musí gotické¹¹ nesmysly prchnout a zbytky dávné surovosti padnout a zaniknout. To je jisté. Vyměníme jen jedno zlo za druhé, nebo zaujme místo starého nepořádku společenský řád v celé své kráse? Budou změny, které nás čekají, trpkým plodem vnitřní války, zhoubné ve všech ohledech pro všechny tři stavy a výhodné jen pro ministerskou moc, anebo budou přirozeným, předvídaným a dobře řízeným výsledkem prostého a správného názoru, šťastné součinnosti, které přejí mocné okolnosti a kterou upřímně podporují všechny zúčastněné třídy?

* Sieyèsova poznámka. Společenskou smlouvu nelze chápat jinak; váže členy sdružení mezi sebou. Je mylné a nebezpečné předpokládat smlouvu mezi lidem a jeho vládou. Národ se svými zmocněnci smlouvu neuzavírá, nýbrž je pověřuje výkonem své moci.¹² (Poznámka i dovětek věty, k němuž se váže – od slov „smlouvy, která se týká“ –, přibyly ve třetím vydání.)

§ IV. Slib nést daně rovným dílem

Notáblové vyslovili výslovné přání, aby všechny tři stavy nesly stejné daně. Na to se jich nikdo neptal. Šlo o způsob, jak svolat generální stavy, a ne o to, na čem se toto shromáždění bude usnášet. Na toto přání tedy lze hledět jen stejně jako na to, které vzešlo od pairů, od parlamentu¹³ a konečně od tolika soukromých společností a jednotlivců, kteří dnes překotně uznávají, že nejbohatší má platit tolik co nejchudší.

Nemůžeme zastírat, že tak nezvyklá shoda část veřejnosti polekala. Je jistě dobré a chvályhodné, říkalo se, dávat předem najevo ochotu podrobit se z dobré vůle spravedlivému rozvržení daní, až je stanoví zákon. Kde se však u druhého stavu bere tak nová horlivost, tolik svornosti a tolik spěchu? Nedoufá snad, že nabídne-li dobrovolné postoupení, ušetří zákon toho, aby z něj učinil akt spravedlnosti? Nemohla by přílišná snaha předejít tomu, co mají udělat generální stavy, směřovat k tomu, aby se bez nich dalo obejít? Neobviňuji šlechtu, že říká králi: Sire, generální stavy potřebujete jen k tomu, abyste dal do pořádku své finance; dobrá, nabízíme, že budeme platit jako třetí stav; uvažte, zda by vás tento přebytek nemohl zbavit shromáždění, které znepokojuje nás víc než vás. Ne, takový úmysl nelze předpokládat.

Spíše by bylo možné šlechtu podezírat, že chce třetí stav oklamat, že chce za cenu jakési předčasné spravedlivosti svést jeho nynější žádosti na falešnou stopu a odvrátit jeho pozornost od toho, že pro něj je nezbytné být na generálních stavech něčím. Jako by třetímu stavu říkala: Co žádáte? Abychom platili jako vy; to je spravedlivé, budeme platit. Nechte tedy věci při starém běhu, kdy jste nebyli ničím, kdy jsme my byli vším a kdy pro nás bylo tak snadné platit jen to, co jsme chtěli. Privilegovaným třídám by tolik prospělo, kdyby si za cenu vynuceného zřeknutí koupily zachování všech zlořádů a naději, že je ještě rozmnoží! Stačí-li k uzavření tohoto výtečného obchodu vzbudit v lidu trochu nadšení, myslíte, že je tak těžké pohnout jím, ba dojmout jej, když se mu mluví o úlevě a když mu v uších zní slova rovnost, čest, bratrství atd. atd. atd.?¹⁴

Třetí stav může odpovědět: „Je zajisté načase, abyste jako my nesli tíhu daně, která je mnohem užitečnější vám než nám. Velmi dobře jste předvídali, že tato obludná nespravedlnost už déle trvat nemůže. Jsme-li ve svých darech svobodni, je jasné, že nemůžeme, nemáme ani nechceme dávat hojněji než vy. Už toto naše rozhodnutí samo způsobuje, že jsou nám téměř lhostejné ony akty zřeknutí, které nepřestáváte vychvalovat jako to nejvzácnější, co může velkodušnost a čest přikázat francouzským rytířům.* Ano, budete platit; ne z velkodušnosti, ale ze spravedlnosti; ne proto, že ráčíte chtít, ale proto, že musíte. Čekáme od vás akt poslušnosti vůči společnému zákonu spíše než projev urážlivého soucitu se stavem, s nímž jste tak dlouho jednali bez soucitu. Tato věc se však má projednat na generálních stavech; dnes jde o to, aby byly dobře ustaveny. Nebude-li na nich třetí stav zastoupen, národ na nich bude němý. Nic se tam nebude moci platně usnést. I kdybyste našli způsob, jak bez naší součinnosti zavést všude dobrý pořádek, nemůžeme strpět, aby se o nás rozhodovalo bez nás. Dlouhá a neblahá zkušenost nám dokonce brání věřit v trvalost jakéhokoli dobrého zákona, který by byl jen darem silnějšího.“

* Sieyèsova poznámka. Přiznávám, že nemohu schvalovat velkou důležitost, jaká se přikládá tomu, aby se privilegovaní zřekli svých peněžních výjimek. Třetí stav jako by nevěděl, že souhlas s daněmi je ústavním právem pro něj přinejmenším stejně jako pro ostatní, a že tedy postačí prohlásit, že nehodlá nést žádné břemeno, které by nedopadalo na všechny tři stavy zároveň.

Stejně málo jsem spokojen se způsobem, jakým bylo toto až příliš vyprošované zřeknutí učiněno ve většině bailliages,¹⁵ přes všechno okázalé vděčení, jímž se plnily časopisy a noviny. Čteme v nich, že si šlechta „vyhrazuje posvátná práva vlastnictví… prerogativy, které jí náležejí… a odlišení podstatná pro monarchii“. Je s podivem, že třetí stav neodpověděl nejprve na „výhradu posvátných práv vlastnictví“, že celý národ má stejný zájem ji učinit, že však nevidí, proti komu by mohla být namířena; že kdyby se stavy chtěly posuzovat odděleně, dějiny by je bezpochyby poučily, který z těch tří má největší důvod nedůvěřovat ostatním; že zkrátka může jen za bezdůvodnou urážku pokládat to, co se rovná slovům: „Jsme ochotni platit daň, pod podmínkou, že nás neokradete.“ Dále: co je to za „prerogativy náležející“ části národa, aniž jí je národ kdy udělil? Prerogativy, jichž by si lidé dokonce přestali vážit, kdyby u nich znali jiný původ než „právo meče“! A konečně ještě méně chápeme, kde by mohla být ona „odlišení podstatná“ pro monarchii, bez nichž tedy monarchie nemůže existovat. Žádné, o němž víme, byť by to bylo i právo nastupovat do králových kočárů,¹⁶ se nám nezdá dost důležité, aby bylo pravda, že bez něj už není monarchie. (Poznámka i věta, k níž se váže – „Už toto naše rozhodnutí samo…“ –, přibyly ve třetím vydání.)

Privilegovaní neúnavně opakují, že mezi stavy je všechno rovné od chvíle, kdy se zřeknou peněžních výjimek. Je-li všechno rovné, čeho se v požadavcích třetího stavu bojí? Myslí si někdo, že by třetí stav chtěl zranit sám sebe útokem na společný zájem? Je-li všechno rovné, k čemu všechno to úsilí zabránit mu, aby vyšel ze své politické nicotnosti?

Ptám se však, kde je ta zázračná moc, která Francii zaručí, že nebude možný žádný zlořád jakéhokoli druhu, jen proto, že šlechta zaplatí svůj díl daně. A potrvají-li ještě nějaké zlořády či nepořádky, ať mi tedy někdo vysvětlí, jak může být všechno rovné mezi tím, kdo z nich těží, a tím, kdo jimi trpí.

Všechno je rovné! To tedy z ducha rovnosti byl třetí stav tím nejpotupnějším způsobem vyloučen ze všech jen trochu významných úřadů a míst? To z ducha rovnosti z něj byla vydřena daň navíc, aby se vytvořilo ono ohromné množství prostředků všeho druhu, určených výhradně tomu, čemu se říká chudá šlechta?¹⁷

Není snad ve všech sporech mezi privilegovaným a člověkem z lidu jisté, že člověk z lidu bude beztrestně utlačen právě proto, že se musí – odváží-li se žádat o spravedlnost – obracet k privilegovaným? Jen oni vládnou veškerou mocí, a není snad jejich prvním hnutím hledět na stížnost neurozeného jako na nedostatek podřízenosti?

Proč pochopové policie a justice vykonávají své povinnosti vůči privilegovanému jen s třesením, dokonce i vůči tomu, kdo je přistižen při činu, kdežto s chudákem, který je teprve obviněn, nakládají tak surově?¹⁸ Pro koho jsou všechna ta privilegia v soudních věcech, přikazování, evokace, odkladné listy atd.,¹⁹ jimiž lze protivníka ve sporu odradit nebo zničit? Pro neprivilegovaný třetí stav?

Kteří občané jsou nejvíce vystaveni osobnímu týrání ze strany berních úředníků a podřízených zřízenců ve všech odvětvích správy? Příslušníci třetího stavu; rozumím tím vždy pravý třetí stav, ten, který nepožívá žádné výjimky.

Proč privilegovaní po nejstrašnějších zločinech téměř vždy uniknou trestu, takže je veřejný pořádek připraven o nejúčinnější příklady?

S jak nesmyslným a krutým pohrdáním se opovažujete zařadit privilegovaného zločince zpět do obecného stavu, abyste jej, jak říkáte, degradovali a abyste jej zřejmě teprve v takové společnosti učinili způsobilým podstoupit popravu!²⁰ Co byste řekli, kdyby zákonodárce, než potrestá zločince z třetího stavu, dbal o to, aby od něj očistil jeho stav tím, že by mu udělil šlechtický list?

Zákon ukládá jiné tresty privilegovanému a jiné tomu, kdo privilegovaný není. Jako by šlechtického zločince provázel s něhou a chtěl jej ctít ještě i na popravišti.²¹ S tímto ohavným rozlišováním, které se v podstatě může zdát hodné zachování jen těm, kdo by sami zamýšleli nějaký zločin, je, jak známo, spojen trest bezectí pro celou rodinu nešťastníka, který byl popraven bez privilegia; touto krutostí je vinen zákon; a jeho nápravu by někdo odmítal! Povinnost je pro všechny stejná, její porušení je stejné; proč by měl být trest rozdílný? Uvažte dobře, že za nynějšího stavu věcí nikdy nepotrestáte privilegovaného, aniž jej poctíte a aniž potrestáte národ, který už jeho zločinem trpěl dost.

Ptám se: je dovoleno, pohlédneme-li na společnost třeba jen zcela zběžně, opakovat, že všechno bude rovné od chvíle, kdy se šlechta zřekne svých peněžních výjimek? Jsou lidé citliví jen na peníze; ke všemu, co se týká svobody, cti, rovnosti před zákonem, zkrátka všech společenských práv kromě peněz, jsou doslova ochrnutí, a tak nechápou, že by si někdo mohl dělat starosti s něčím jiným než s tím, zda zaplatí o tolar víc nebo míň. Pro lidi nízké však nepíši.

Co říci o výlučném privilegiu ukazovat se se zbraní i v době míru, mimo vojenskou službu a bez stejnokroje tohoto stavu?²² Ozbrojuje-li se privilegovaný, aby hájil svůj život, majetek a čest, má snad člověk z třetího stavu menší zájem uchovat si život a majetek, není snad stejně citlivý na svou čest? Odvážil by se někdo tvrdit, že nad ním zákon bdí pozorněji, a proto jej víc než privilegovaného zbavuje nutnosti ozbrojit se k vlastní obraně?

Je-li všechno rovné, k čemu ty objemné sbírky zákonů ve prospěch šlechty? Našli jste snad tajemství, jak zvýhodnit jeden stav, aniž to bude na úkor ostatních? A když dobře víte, že toto zvláštní zákonodárství dělá ze šlechty jakoby zvláštní druh, zrozený k poroučení, a z ostatních občanů národ heilótů²³ určený k službě, opovažujete se lhát svému svědomí a pokoušíte se ohlušit národ křikem, že všechno je rovné!*²⁴

* Sieyèsova poznámka. „Rád bych, aby mi někdo ukázal, kde jsou ta četná privilegia, na něž se naříká, že jich požíváme,“ říkal jeden aristokrat. „Řekněte raději, kde nejsou,“ odpověděl přítel lidu. Z privilegovaného dýchá privilegium ve všem, až po tón, jímž se ptá a který by se u prostého občana zdál tak neobvyklý; až po sebejistotu, s níž klade otázky, které má v hloubi duše dávno rozřešené. I kdyby se však všechna privilegia zmenšila na jediné, shledával bych je stále nesnesitelným. Což necítíte, že by se násobilo počtem privilegovaných osob? (Poznámka přibyla ve třetím vydání.)

A konečně i zákony, které pokládáte za nejobecnější a nejvíce prosté stranickosti, jsou samy spoluviníky privilegií. Zkoumejte jejich ducha, sledujte jejich účinky: pro koho se zdají být udělány? Pro privilegované. Proti komu? Proti lidu atd. atd.

A lid má být spokojen a nemá už na nic pomýšlet, protože šlechta svoluje platit jako on! Nová pokolení mají zavírat oči před světlem své doby a klidně si zvykat na řád útlaku, který už nemohla snášet pokolení odcházející! Opusťme nevyčerpatelný předmět, který budí jen rozhořčení.*

* Sieyèsova poznámka. A přitom tu byla řeč jen o nerovnosti občanských práv; o obludné nerovnosti práv politických podám správné pojmy v posledních dvou kapitolách. (Poznámka přibyla ve třetím vydání.)

Všechny daně, které tíží jen třetí stav, budou zrušeny; o tom nelze pochybovat. Byla to podivná země, kde občané, kteří měli z veřejné věci největší prospěch, na ni přispívali nejméně! Kde existovaly daně, které bylo hanbou platit a které sám zákonodárce označoval za ponižující! Řídíme-li se jen zdravými pojmy: co je to za společnost, kde se prací ztrácí urozenost,²⁵ kde je čestné spotřebovávat a ponižující vyrábět, kde se namáhavým povoláním říká nízká – jako by mohlo být nízké něco jiného než neřest a jako by této nízkosti, jediné skutečné, bylo nejvíc právě v pracujících třídách!

A konečně všechna ta slova jako taille,* franc-fief, ustensile²⁶ atd. budou navždy vyobcována z politického jazyka a zákonodárce už nebude nacházet hloupé potěšení v tom, že odpuzuje cizince, jimž tato potupná rozlišování bránila přinést mezi nás svůj kapitál a svou přičinlivost.

* Sieyèsova poznámka. Je třeba poznamenat, že zrušení taille bude pro privilegované peněžně výhodné, spokojíme-li se, jak se zdá pravděpodobné, s tím, že ji nahradíme všeobecnou dávkou. Zaplatí méně, a hned to dokážu. 1. V krajích, kde je taille osobní,²⁷ se velmi dobře ví, že tuto daň v podstatě platí jen vlastník. Pachtýř, jemuž byste řekli, že jeho taille berete na sebe, by vám o tolik přidal na pachtovném. Tato pravda je známa. Nahradíte-li tedy taille daní, která dopadá stejně na všechny statky, i na ty, které dnes tomuto břemenu nepodléhají, je jasné, že mase statků, které dnes taille nesou, ulevíte o celou tu část náhradní daně, kterou zaplatí majetky dnes od taille osvobozené. Protože největší část taille platí propachtované pozemky, je jisté, že největší díl úlevy připadne těmto pozemkům jako celku. Ty však patří hlavně privilegovaným; právem jsem tedy řekl, že privilegovaní zaplatí méně.

2. V krajích s taille věcnou se venkovským statkům uleví o celou tu část náhradní daně, která dopadne na statky šlechtické. Tato přeměna se uskuteční bez ohledu na osobní stav vlastníků. Protože tedy nevíme, kterému stavu občanů patří většina šlechtických pozemků a většina statků venkovských, nesluší se ani připisovat ke cti výhradně šlechtě zvláštní výhody či nevýhody, které ze zrušení taille vyplynou.

Bohatí páni si velmi dobře spočítali, že zrušení taille, franc-fief atd. musí usnadnit převody majetku mezi jejich vazaly a zvýšit cenu pozemků, a že jim tedy slibuje nové peněžní zisky.²⁸ Na pachtýře je taille jistě uvalena špatně; kdyby se však pod jiným jménem vybírala od samých vlastníků ze všech statků, které propachtovávají, byla by to daň politicky zcela rozumná, protože by drobné vlastníky odrazovala od toho, aby se vzdávali správy svých statků, a zastupovala by prohibitivní daň či pokutu uvalenou na zahálku velkých vlastníků. (Poznámka je už v prvním vydání, ale kratší a jinak formulovaná; ve třetím vydání ji autor celou přepsal a rozvedl. Hlavní tvrzení – že zrušení taille privilegovaným prospěje – i závěrečná úvaha od slov „Na pachtýře je taille jistě uvalena špatně“ jsou už v prvním vydání; nové jsou zejména věta o pachtýři a pachtovném a výslovný závěr, že propachtované pozemky patří hlavně privilegovaným.)

Když však předvídám tuto výhodu a tisíc jiných, které dobře ustavené shromáždění musí lidu přinést, nevidím stále nic, co by třetímu stavu slibovalo dobrou ústavu. Ve svých požadavcích tím nepokročil ani o krok. Privilegovaní dál hájí všechny své výhody. Ať je poměrný počet jejich poslanců jakýkoli, chtějí tvořit dvě oddělené komory; chtějí dva hlasy ze tří a tvrdí, že každé z nich přísluší právo veta. Výtečný prostředek, jak znemožnit jakoukoli reformu! Tato nehybnost by mohla být po chuti prvním dvěma stavům. Může se však líbit třetímu stavu? Je zřejmé, že jemu nepřísluší opakovat hezký výrok generálního nájemce daní:²⁹ „Proč něco měnit? Vždyť se máme tak dobře!“³⁰

§ V. Střední cesta navrhovaná společnými přáteli privilegovaných a ministerstva

Ministerstvo se nade všechno bojí takového způsobu jednání, který by zastavil všechny záležitosti, a tím odložil i povolení peněžní pomoci, kterou očekává. Kdyby se aspoň podařilo dohodnout na zaplnění schodku, na ostatním by mu už sotva záleželo; stavy by se mohly přít, jak by chtěly a jak dlouho by chtěly. Naopak, čím méně by pokročily, tím spíše by ministerstvo doufalo, že se upevní ve své svévolné moci. Odtud smírný návrh, který se začíná všude roznášet a který by byl stejně užitečný privilegovaným a ministerstvu jako smrtelný pro třetí stav. Navrhuje se hlasovat po hlavách o subsidiích a o všem, co se týká daní. Potom se laskavě připouští, aby se stavy uchýlily do svých komor jako do nedobytných pevností, kde budou obce³¹ bezvýsledně rokovat a privilegovaní bez obav užívat svých výhod, zatímco pánem zůstane ministr. Lze však věřit, že třetí stav padne do tak hrubé léčky? Protože povolení subsidií má být posledním úkonem generálních stavů, bude nutné, aby se předtím dosáhlo shody o obecném způsobu všech jednání; a jistě se přitom neodchýlí od toho, který shromáždění zachovává užívání všeho jeho rozumu a vší jeho moudrosti.*

* Sieyèsova poznámka. Viz Vues sur les moyens d’exécution atd., s. 87–91.³² (Poznámka i závěr věty, k němuž se váže – od slov „a jistě se přitom“ –, přibyly ve třetím vydání.)

§ VI. Navrhuje se napodobit anglickou ústavu

V šlechtickém stavu měly čas vzniknout různé zájmy. Nemá daleko k tomu, aby se rozdělil na dvě strany. Vše, co je spjato se třemi či čtyřmi sty nejvznešenějších rodin, touží po zřízení horní sněmovny podobné anglické; jejich pýcha se živí nadějí, že už nebudou splývat s davem šlechticů. Vysoká šlechta by tedy ochotně svolila, aby byl zbytek šlechticů odsunut do sněmovny obcí³³ spolu s ostatními občany.

Třetí stav se bude bedlivě střežit soustavy, která nesměřuje k ničemu menšímu než k tomu, aby jeho komoru zaplnili lidé, jejichž zájem je tak protichůdný zájmu společnému; soustavy, která by jej brzy vrátila do nicotnosti a útlaku. V této věci je mezi Anglií a Francií skutečný rozdíl. V Anglii jsou privilegovanými šlechtici jen ti, jimž ústava svěřuje část zákonodárné moci.* Všichni ostatní občané splývají v témž zájmu; nejsou tu privilegia, která by z nich dělala zvláštní stavy. Chceme-li tedy ve Francii spojit tři stavy v jeden, je třeba nejprve zrušit privilegia všeho druhu. Šlechtic a kněz nesmějí mít jiný zájem než zájem společný a mocí zákona smějí požívat jen práv prostého občana. Jinak můžete tři stavy spojovat pod týmž jménem, jak chcete; vždy to budou tři různorodé látky, které nelze slít dohromady.

* Sieyèsova poznámka. Lordi horní sněmovny netvoří ani zvláštní stav. V Anglii je jen jediný stav, národ. Člen sněmovny lordů je velký zmocněnec, jmenovaný zákonem, aby vykonával část zákonodárství a velké soudní funkce. Není to člověk privilegovaný právem kasty, bez vztahu k veřejným funkcím, vždyť bratři lorda nesdílejí privilegia prvorozeného. Je pravda, že tyto velké funkce jsou spojeny s rodem, či spíše s prvorozenstvím; je to pocta vzdaná feudalitě, která měla ještě před sto lety takovou převahu; je to zřízení gotické a zároveň směšné, neboť stali-li se králové dědičnými, aby se předešlo občanským nepokojům, které by jejich volba mohla vyvolat, není důvod obávat se něčeho podobného při jmenování pouhého lorda.³⁴

Nikdo mě nenařkne, že hájím rozlišování stavů, které pokládám za vynález nejškodlivější pro všechno společenské dobro. Nad toto neštěstí znám jen jedno ještě větší, neštěstí krajní: smísit tyto stavy podle jména, a ponechat je přitom ve skutečnosti oddělené zachováním privilegií. To by znamenalo navždy posvětit jejich vítězství nad národem. Veřejné blaho vyžaduje, aby se společný zájem společnosti někde uchoval čistý a bez příměsi. A z tohoto hlediska, jediného dobrého, jediného národního, se třetí stav nikdy nepropůjčí k tomu, aby do takzvané sněmovny obcí vstoupilo několik stavů, neboť obec složená z různých stavů je zrůdná představa. Lze říci, že je to protimluv.

V jeho odporu jej podpoří nižší šlechta, která nikdy nebude chtít vyměnit privilegia, jichž požívá, za lesk, který by nebyl určen jí. Pohleďte jen, jak se v Languedoku bouří proti aristokracii baronů.³⁵ Lidé vůbec velmi rádi přivádějí k rovnosti všechno, co je nad nimi; tehdy se ukazují jako filozofové. Toto slovo se jim zoškliví teprve ve chvíli, kdy tytéž zásady zpozorují u těch, kdo jsou pod nimi.

Plán dvou sněmoven však u nás získává tolik přívrženců, že je opravdu čeho se lekat. Rozdíly, na něž jsme právě upozornili, jsou skutečné; národ rozťatý na stavy nebude mít nikdy nic společného s národem jednotným. Jak chcete z tak nestejného staviva postavit ve Francii tutéž politickou budovu jako v Anglii?

Hodláte do své dolní sněmovny připustit část svých prvních dvou stavů? Povězte nám tedy nejprve, jak lze obec složit z několika stavů. Právě jsme dokázali, že obec může být jen souhrnem občanů, kteří mají stejná občanská a politická práva. Je výsměch rozumět tomu jinak a myslet si, že obec vznikne, posadíme-li do téhož sálu občany s nerovnými občanskými a politickými privilegii. Tak podivnou kombinaci v Anglii nenajdete. Dodávám, že té části šlechty, kterou byste do své takzvané sněmovny obcí uvedli, by netrvalo dlouho, než by se zmocnila většiny poslaneckých míst. Třetí stav by ztratil své pravé zástupce a vrátili bychom se ke starému běhu věcí, kdy šlechta byla vším a národ ničím.

Chtěli byste se těmto nesnázím vyhnout tím, že druhou komoru vyhradíte výlučně třetímu stavu? Pak své nynější postavení neměníte. Spojit oba privilegované stavy je dokonce zlo navíc; tímto spojenectvím je posilujete proti obecnému stavu a všichni dohromady budou slabší vůči ministerské moci, která velmi dobře vidí, že mezi dvěma rozdělenými národy bude zákon diktovat vždy ona. Ostatně ani v tomto novém uspořádání nevidím, že byste se přiblížili anglické ústavě. Legitimujete a posvěcujete rozlišení privilegovaného stavu; navždy oddělujete jeho zájmy od zájmů národa a zvěčňujete nenávist, či spíše jakousi občanskou válku, která zmítá každým lidem rozděleným na privilegované a neprivilegované. U našich sousedů jsou naopak všechny zájmy národa spojeny v dolní sněmovně. Sami lordi by se měli na pozoru, aby se nestavěli proti společnému zájmu; je to jejich vlastní zájem a především zájem jejich bratří, dětí, celé jejich rodiny, kteří po právu náležejí k obci. A někdo se odvažuje srovnávat anglickou horní sněmovnu s komorou, která by ve Francii spojila duchovenstvo a šlechtu! Ať ji předložíte v jakékoli podobě, neuniknete spoustě zel, která k ní bytostně patří. Složíte-li ji ze skutečných zástupců duchovenstva a šlechty celého království, bude to, jak říkáme, znamenat navždy oddělit oba zájmy a vzdát se naděje, že vytvoříte jeden národ. Uděláte-li z ní sněmovnu pairů, můžete ji buď zaplnit poslanci volenými určitým počtem nejvznešenějších rodin, nebo – abyste se od svého anglického vzoru odchýlili ještě méně – můžete prostě učinit z hodnosti paira privilegium dědičné nebo aspoň doživotní. Všechny tyto předpoklady jen množí obtíže; všechny vyžadují sněmovnu obcí složenou napůl z jedněch a napůl z druhých, a tedy zrůdnou, atd. Navíc když se anglickému králi zlíbí jmenovat lorda, není povinen vybírat jej jen z jediné třídy občanů; další rozdíl, který úplně převrací naše představy o šlechtě.

Mám ještě poslední poznámku; plyne přirozeně z předpokladu horní sněmovny složené z členů dědičných nebo zvolených doživotně. Je jisté, že by takové osoby nebyly nijak zástupci národa, a přece by vykonávaly jeho moc. Upřímně: bylo by nemožné předvídat okolnosti, za nichž by svolání obcí působilo velké rozpaky? Tisíc snadno pochopitelných důvodů by je mohlo nejprve odkládat z období na období. Nakonec by čas tlačil tak silně, že by horní sněmovna byla náležitě vyzvána, aby dala předem souhlas k té či oné půjčce, k tomu či onomu zákonu atd. Ponechávám čtenářově představivosti, aby zbytek cesty urazila sama. Bylo by dosti zábavné, kdybychom nakonec došli k témuž plenárnímu dvoru,³⁶ který jsme nedávno tak špatně přijali! Mám za to, že je dovoleno nemít v lásce plán, který by nás mohl dovést k propasti, o níž jsme se domnívali, že jsme se jí navždy vyhnuli. Nepotřebujeme zajisté ani sněmovnu královskou, ani sněmovnu feudální. Než však tento oddíl ukončím, poznamenám, že jsem na rozlišení komor útočil jen v tom smyslu, v němž by bylo rozlišením stavů. Oddělte tyto dvě myšlenky, a budu první, kdo požádá o tři komory ve všem si rovné, složené každá z třetiny velkého národního poselstva. V tomto novém plánu by zbývalo jen přijmout prostředek uvedený na stranách 89 a 90 spisu Vues sur les moyens d’exécution atd., aby se ve všech případech, kdy se tři komory jako sbory neshodnou, vždy dospělo ke společnému usnesení většinou hlasů počítaných po hlavách.³⁷

§ VII. Že duch napodobování není dobrým vůdcem

Nevěřili bychom tolik v anglické instituce, kdyby u nás politické vědomosti byly starší nebo rozšířenější. V tomto ohledu se francouzský národ skládá z lidí buď příliš mladých, nebo příliš starých. Tyto dva věky, které se v tolikerém stýkají, se podobají i v tom, že jeden ani druhý se neumí řídit jinak než příkladem. Mladí se snaží napodobovat, staří umějí jen opakovat. Staří jsou věrni svým vlastním zvykům. Mladí se opičí po zvycích cizích. Dál jejich důmysl nesahá.

Nedivme se tedy, že národ, který sotva otevírá oči světlu, se obrací k anglické ústavě a chce si ji ve všem vzít za vzor. Bylo by v této chvíli velmi žádoucí, aby se některý dobrý spisovatel ujal toho, že nás poučí o dvou otázkách: Je britská ústava dobrá sama o sobě? A i kdyby dobrá byla, může se hodit pro Francii?*

* Sieyèsova poznámka. Od prvního vydání tohoto spisu vyšlo vynikající dílo, které až na maličkosti plní přání, jež jsem tu vyslovil. Je to Examen du gouvernement d’Angleterre, comparé aux constitutions des États-Unis, brožura o 291 stranách.³⁸ (Poznámka přibyla ve třetím vydání.)

Velmi se obávám, že toto tak vychvalované mistrovské dílo by neobstálo při nestranném zkoumání podle zásad pravého politického řádu. Možná bychom poznali, že je mnohem spíše výtvorem náhody a okolností než rozumu. Jeho horní sněmovna zjevně nese stopy doby revoluce.³⁹ Poznamenali jsme již, že ji lze sotva pokládat za něco jiného než za pomník gotické pověry.

Pohleďte na národní zastoupení, jak je špatné ve všech svých prvcích, podle doznání samých Angličanů!⁴⁰ A přece jsou znaky dobrého zastoupení tím nejpodstatnějším pro vytvoření dobrého zákonodárného sboru.

Vzešla snad z pravých zásad myšlenka rozdělit zákonodárnou moc na tři části, z nichž jen jediná má mluvit jménem národa? Nejsou-li lordi a král zástupci národa, nejsou v zákonodárné moci ničím; neboť jen národ může chtít sám za sebe, a tedy si dávat zákony. Všechno, co vstupuje do zákonodárného sboru, je oprávněno hlasovat za lid jen potud, pokud je pověřeno jeho plnou mocí. Kde je však plná moc, když není svobodné a všeobecné volby?

Nepopírám, že anglická ústava je na dobu, kdy byla stanovena, dílo podivuhodné. A přece – i když jsou lidé hotovi vysmát se Francouzi, který před ní nepadá na kolena – troufnu si říci, že v ní nevidím prostotu dobrého řádu, nýbrž spíše lešení z pojistek proti nepořádku.* A protože v politických zřízeních souvisí všechno se vším a není účinku, který by nebyl zase počátkem řady účinků a příčin, již lze prodlužovat tak daleko, jak daleko stačí naše pozornost, není nic zvláštního na tom, že v ní silné hlavy spatřují velkou hloubku. Ostatně je v obvyklém běhu věcí, že nejsložitější stroje předcházejí skutečným pokrokům společenského umění stejně jako všech ostatních umění; i jeho triumfem bude dosahovat největších účinků prostými prostředky.

* Sieyèsova poznámka. Vláda je v Anglii předmětem ustavičného boje mezi ministerstvem a aristokracií opozice. Národ a král se tu jeví téměř jako pouzí diváci. Králova politika spočívá v tom, že se vždy přidá k silnější straně. Národ se stejně obává jedné i druhé strany. Pro jeho záchranu je třeba, aby boj trval; podporuje tedy slabšího, aby nebyl úplně rozdrcen. Kdyby se však lid, místo aby správu svých záležitostí nechával sloužit za cenu v tomto zápase gladiátorů, chtěl se o ně starat sám prostřednictvím skutečných zástupců, věří někdo upřímně, že by všechna důležitost, která se dnes přikládá rovnováze mocí,⁴¹ nepadla spolu s řádem věcí, který jediný ji činí nezbytnou?

Bylo by chybou rozhodnout ve prospěch britské ústavy právě proto, že se drží už sto let a zdá se, že vydrží ještě staletí. Které z lidských zřízení netrvá velmi dlouho, ať je sebehorší? Netrvá snad i despotismus, nezdá se snad věčný ve většině světa?

Lepším důkazem je dovolávat se účinků. Srovnáme-li z tohoto hlediska anglický lid s jeho sousedy na pevnině, je těžké nevěřit, že má něco lepšího. Vskutku má ústavu, ať je jakkoli neúplná, a my nemáme nic. Rozdíl je velký. Není divu, že je znát na účincích. Je však jistě mylné přičítat všechno, co je v Anglii dobré, jen moci ústavy. Zjevně je tam nejeden zákon, který má větší cenu než ústava sama. Mám na mysli soud poroty,⁴² pravou záruku osobní svobody ve všech zemích světa, kde lidé budou usilovat o svobodu. Tento způsob výkonu spravedlnosti jediný chrání před zneužitím soudní moci, tak častým a tak hrozným všude, kde člověka nesoudí lidé jemu rovní.

S ním už ke svobodě stačí zabezpečit se proti nezákonným rozkazům, které by mohly vycházet z ministerské moci; k tomu je třeba buď dobré ústavy – tu Anglie nemá –, nebo takových okolností, aby hlava výkonné moci nemohla svou svévoli prosazovat otevřeným násilím. Je zřejmé, že anglický národ je jediný, jemuž je dopřáno nemít pozemní vojsko, které by bylo národu nebezpečné.⁴³ Je tedy jediný, který může být svobodný bez dobré ústavy. Tato myšlenka by měla stačit, aby se nám zprotivila mánie napodobovat sousedy; raďme se raději se svými potřebami; jsou nám blíž a vnuknou nám mnohem lepší věci.

Pokusíte-li se u sebe zdomácnit anglickou ústavu, není pochyb, že snadno získáte její vady, protože budou užitečné jediné moci, od níž byste se mohli obávat překážek. Získáte i její přednosti? Tato otázka je spornější, protože tu narazíte na moc, která má zájem zabránit vám ve splnění vašich přání. Koneckonců, proč po této cizokrajné ústavě tak vroucně toužíme? Zřejmě proto, že se blíží dobrým zásadám společenského stavu. Existuje-li však ve všem vzor dobra a krásy, podle něhož se posuzuje pokrok k lepšímu, a nelze-li říci, že je nám tento vzor ve společenském umění dnes znám méně, než byl roku 1688 znám Angličanům, proč bychom zanedbávali pravý pravzor dobra a spokojovali se s napodobováním kopie? Povznesme se rázem k ctižádosti sloužit sami za příklad národům.

Žádný lid prý to nesvedl lépe než Angličané. I kdyby tomu tak bylo: mají být výtvory politického umění na konci osmnáctého století jen tím, čím byly ve století sedmnáctém? Angličané nezůstali pozadu za poznáním své doby; nezůstávejme pozadu za poznáním doby naší. Především neklesejme na mysli, když v dějinách nevidíme nic, co by se hodilo pro naši situaci. Pravá věda o společenském stavu není stará. Lidé dlouho stavěli chatrče, než dokázali budovat paláce. Kdo by neviděl, že společenská architektura musela postupovat ještě pomaleji, protože toto umění, třebaže ze všech nejdůležitější, nemohlo, jak se dá snadno uhodnout, čekat žádnou podporu od despotů a aristokratů?