Knihovna · Francouzská revoluce · Co je třetí stav?

III. Co žádá třetí stav? Stát se něčím

[Třetí kapitola rozebírá tři požadavky, které třetí stav vznášel na podzim 1788 v peticích měst: vlastní zástupce, stejný počet poslanců, jaký mají oba privilegované stavy dohromady, a hlasování po hlavách. Sieyès ji psal v době, kdy o těchto otázkách jednalo druhé shromáždění notáblů; v první poznámce už reaguje na rozhodnutí královské rady z 27. prosince 1788, které vyhovělo jen druhému z nich.]

O jeho požadavcích se nesmí soudit podle ojedinělých úvah několika autorů, kteří jsou více či méně poučeni o právech člověka. Třetí stav je v tomto ohledu ještě hodně pozadu – a nemyslím tím jen za poznáním těch, kdo studovali společenský řád, ale i za oním souhrnem běžných představ, z nichž se skládá veřejné mínění. Skutečné žádosti třetího stavu lze posoudit jen podle autentických podání, která vládě zaslaly velké městské obce království.¹ Co se v nich dočteme? Že lid chce být něčím, a to opravdu tím nejmenším, čím být lze. Chce mít za prvé skutečné zástupce na generálních stavech,² to jest poslance vybrané z jeho stavu, kteří jsou s to tlumočit jeho přání a hájit jeho zájmy. K čemu by mu však bylo, že na generálních stavech zasedá, kdyby tam převažoval zájem jeho zájmu protichůdný? Svou přítomností by jen posvětil útlak, jehož by byl věčnou obětí. Je tedy naprosto jisté, že na generální stavy nemůže přijít hlasovat, nemá-li tam mít vliv přinejmenším stejný jako privilegovaní; a žádá za druhé stejný počet zástupců, jaký mají oba ostatní stavy dohromady. A konečně: tato rovnost zastoupení by byla zcela klamná, kdyby každá komora měla svůj zvláštní hlas. Třetí stav tedy žádá za třetí, aby se hlasovalo po hlavách, a ne po stavech.* Na to se tedy omezují ony požadavky, které mezi privilegovanými zřejmě vyvolaly poplach; usoudili, že už to samo činí nápravu zlořádů nevyhnutelnou.

* Sieyèsova poznámka. Usnesením rady z 27. prosince³ mu byl právě přiznán druhý požadavek; o třetím se usnesení nevyslovuje a první mu rovnou odpírá. Není však zřejmé, že jeden nemůže obstát bez druhého? Tvoří celek. Zničit jeden znamená zmařit všechny tři. Níže řekneme, komu přísluší rozhodovat o všem, co se týká ústavy.

Skromným záměrem třetího stavu je mít na generálních stavech stejný vliv jako privilegovaní. Opakuji: může žádat méně? A není jasné, že bude-li tam jeho vliv menší než rovný, nelze doufat, že vyjde ze své politické nicotnosti a stane se něčím?

Skutečné neštěstí je však v tom, že tři články, z nichž se žádost třetího stavu skládá, nestačí, aby mu daly onu rovnost vlivu, bez níž se opravdu neobejde. Marně získá stejný počet zástupců vybraných z vlastního stavu: vliv privilegovaných se vždy usadí a bude panovat i v samé svatyni třetího stavu. Kde jsou místa, úřady a obročí, která se dají rozdávat? Na které straně je potřeba ochrany, a na které moc ochraňovat? Už tato jediná úvaha stačí, aby se zachvěli všichni přátelé lidu.

Ti z neprivilegovaných, kteří by se svým nadáním zdáli nejzpůsobilejší hájit zájmy svého stavu – nejsou snad vychováni v pověrečné nebo vynucené úctě ke šlechtě? Je známo, jak snadno se lidé obecně podvolují všem návykům, které jim mohou být k užitku. Neustále se starají, jak zlepšit svůj úděl; a nemůže-li se osobní přičinlivost prosadit poctivými cestami, vrhá se na scestí. Čteme, že u starověkých národů zvykali děti na to, že jídlo dostanou teprve po cvičeních vyžadujících sílu nebo obratnost.⁴ Tak se dosahovalo toho, že v nich vynikaly. U nás je nejschopnější třída třetího stavu nucena, aby si opatřila to nezbytné, cvičit se v lichocení a oddat se službě mocným; je to výchova méně čestná a společnosti méně prospěšná, ale právě tak účinná. Tato nešťastná část národa se nakonec proměnila v jakousi velkou předsíň, kde neustále sleduje, co říkají nebo dělají její páni, a je vždy hotova všechno obětovat plodům, které si slibuje od štěstí, že se zalíbí. Při pohledu na takové mravy – jak se neobávat, že vlastnosti nejvhodnější k obraně národního zájmu budou zaprodány obraně předsudků? Nejsmělejší obhájci aristokracie budou v třetím stavu, mezi lidmi, kteří se narodili s velkým důvtipem a malou duší a jsou stejně lační jmění, moci a přízně velkých pánů, jako jsou neschopni pocítit cenu svobody.

Vedle nadvlády aristokracie, která ve Francii rozhoduje o všem, a vedle oné feudální pověry, která dosud ponižuje většinu myslí, je tu vliv majetku. Ten je přirozený a já jej nezavrhuji; každý však uzná, že je dosud celý na straně privilegovaných a že se lze právem obávat, že jim poskytne mocnou oporu proti třetímu stavu. Městské obce příliš snadno uvěřily, že stačí vyloučit ze zastoupení lidu osobu privilegovaných, a budou před vlivem privilegií v bezpečí. Na venkově i všude jinde – který jen trochu oblíbený pán nemá na povel, bude-li chtít, nespočetný zástup prostých lidí? Spočtěte si následky a ozvěny tohoto prvního vlivu a uklidněte se, můžete-li, ohledně výsledků shromáždění, které se vám zdá prvotním komiciím⁵ hodně vzdálené, a přece není ničím jiným než kombinací těchto prvních prvků. Čím déle o věci uvažujeme, tím zřetelněji vidíme, že tři požadavky třetího stavu nestačí. Ale i takové, jaké jsou, byly prudce napadeny. Prozkoumejme záminky tak odporného nepřátelství.

§ I. První požadavek: aby zástupci třetího stavu byli voleni jen z občanů, kteří k třetímu stavu skutečně náležejí

Už jsme vyložili, že má-li někdo skutečně náležet k třetímu stavu, nesmí být poskvrněn žádným privilegiem, anebo se od něho musí okamžitě a úplně očistit.

Lidé taláru,⁶ kteří se dostali ke šlechtictví dveřmi, jež se – nevíme proč – rozhodli za sebou zavřít,* chtějí být stůj co stůj na generálních stavech. Řekli si: „Šlechta o nás nestojí; my nestojíme o třetí stav. Kdybychom mohli tvořit zvláštní stav, bylo by to skvělé; ale to nemůžeme. Co počít? Nezbývá než zachovat starý zlořád, podle něhož třetí stav vysílal za poslance šlechtice; tak ukojíme své touhy a nic neslevíme ze svých nároků.“ Všichni noví šlechtici, ať je jejich původ jakýkoli, si pospíšili v témž duchu opakovat: třetí stav musí mít možnost volit za poslance urozené pány. Stará šlechta, která o sobě říká, že je ta pravá, nemá na zachování tohoto zlořádu stejný zájem; umí však počítat. Řekla si: „Pošleme do sněmovny obcí⁷ své děti; a vůbec je to znamenitý nápad, ujmout se zastupování třetího stavu.“

* Sieyèsova poznámka. Říkají, že chtějí napříště dbát na dobré složení svých řad, a s tímto záměrem – který vede pokorou k pýše, neboť předpokládá, že dosud byli špatnou společností – přijali opatření, po němž budou moci všechna místa v taláru připadat už téměř jen rodinám, které je drží dnes. Čtenář si vzpomene, co jsme výše řekli o aristokratismu lačném veškeré moci.

Když je vůle pevně rozhodnuta, důvody, jak známo, nikdy nechybějí. Je prý třeba zachovat starý zvyk… Znamenitý zvyk, který třetí stav až do této chvíle ze zastoupení přímo vylučoval – jen aby byl zastoupen! Třetí stav má svá politická práva stejně jako svá práva občanská; ta i ona musí vykonávat sám.* Jaký je to nápad, rozlišovat stavy k užitku prvních dvou a k neštěstí třetího, a směšovat je, jakmile je to opět k užitku prvním dvěma a ke škodě národa! Jaký je to zvyk hodný zachování, když by se podle něho duchovní a šlechtici mohli zmocnit komory třetího stavu! Řekněte upřímně: pokládali by se za zastoupené, kdyby třetí stav mohl obsadit poselstva jejich stavů?

* Sieyèsova poznámka. Tato zásada je nanejvýš důležitá. Bude rozvedena níže. (Poznámka přibyla ve třetím vydání.)

Chceme-li ukázat vadu nějaké zásady, smíme její důsledky dovést tak daleko, kam až mohou sahat. Použiji tohoto prostředku a říkám: Dovolí-li si lidé všech tří stavů dávat plnou moc bez rozdílu komukoli se jim zlíbí, může se stát, že ve shromáždění zasednou jen členové jediného stavu. Připustil by někdo například, že by celý národ mohlo zastupovat samo duchovenstvo?

Jdu dál: když jsme důvěrou tří stavů pověřili jeden stav, soustřeďme plnou moc všech občanů na jediného člověka. Bude někdo tvrdit, že jediný člověk by mohl nahradit generální stavy? Vede-li zásada k nesmyslným důsledkům, je špatná.

Dodává se, že omezovat zmocnitele ve výběru znamená poškozovat jejich svobodu. Na tuto domnělou námitku mám dvě odpovědi. První: že není míněna poctivě, a dokážu to. Je známo, jak vrchnost ovládá sedláky a ostatní obyvatele venkova; jsou známy obvyklé i možné pletichy jejích četných zřízenců, včetně úředníků jejích soudů. Každý pán, který bude chtít ovlivnit první volbu, má tedy zpravidla jistotu, že bude vyslán do shromáždění bailliage,⁸ kde už půjde jen o výběr mezi samotnými pány nebo mezi těmi, kdo si zasloužili jejich nejužší důvěru. Je to snad kvůli svobodě lidu, že si vyhrazujete moc vylákat a ukrást jeho důvěru? Je hrozné slyšet, jak se znesvěcuje svaté jméno svobody, aby zakrylo úmysly, které jsou jí nejvíc na odpor. Zmocnitelům je bezpochyby třeba ponechat veškerou jejich svobodu – a právě proto je nutné vyloučit z jejich poselstva všechny privilegované, kteří jsou příliš zvyklí pánovitě lid ovládat.

Má druhá odpověď je přímá. V žádném oboru nemůže existovat svoboda nebo právo bez mezí. Ve všech zemích stanovil zákon určité znaky, bez nichž člověk nemůže být ani voličem, ani volitelným. Tak například musí zákon určit věk, pod nímž nikdo nebude způsobilý zastupovat své spoluobčany. Tak jsou ženy všude, ať právem či neprávem, z plných mocí tohoto druhu vyloučeny. Je nesporné, že tulák nebo žebrák nemohou být pověřeni politickou důvěrou národů. Byl by snad sluha a vůbec každý, kdo je závislý na pánovi, nebo cizinec, který nezískal občanství, připuštěn mezi zástupce národa? Politická svoboda má tedy své meze stejně jako svoboda občanská. Jde jen o to, zda podmínka nevolitelnosti, kterou žádá třetí stav, není stejně podstatná jako všechny, jež jsem právě uvedl. Srovnání však vyznívá zcela v její prospěch; neboť žebrák či cizinec nemusejí mít zájem protichůdný zájmu třetího stavu, kdežto šlechtic a duchovní jsou už svým postavením přáteli privilegií, z nichž těží. Podmínka požadovaná třetím stavem je tedy pro něj nejdůležitější ze všech, které má zákon ve shodě se spravedlností a s povahou věcí pro volbu zástupců stanovit.

Abych tuto úvahu ještě zvýraznil, vyslovím hypotézu. Předpokládejme, že Francie je ve válce s Anglií a že vše, co se týká válečných operací, řídí u nás direktorium složené ze zástupců. Ptám se: dovolilo by se v takovém případě provinciím, pod záminkou, že se nesmí narušit jejich svoboda, aby si za své poslance v direktoriu zvolily členy anglické vlády? Privilegovaní se věru neukazují být menšími nepřáteli obecného stavu, než jsou Angličané nepřáteli Francouzů v době války.

Z obrazů, které se mi v hlavě množí a tísní, vyberu ještě jeden. Kdyby šlo o všeobecný sněm námořních národů, který má upravit svobodu a bezpečnost plavby, myslíte, že by si Janov, Livorno, Benátky a další vybíraly své zplnomocněné vyslance mezi barbaresky?⁹ Anebo že by byl dobrý zákon, který by bohatým pirátům dovoloval kupovat nebo svádět hlasy v Janově a jinde? Nevím, zda toto přirovnání není přehnané, ale podle mého soudu objasňuje, co jsem chtěl říci; ostatně doufám jako každý jiný – protože osvěta nemůže zůstat dlouho bez účinku –, že aristokraté jednou přestanou vystupovat jako Alžířané Francie.¹⁰

Z těchto zásad plyne, že nelze strpět, aby důvěrou obcí mohli být pověřeni ti příslušníci třetího stavu, kteří příliš výlučně patří členům prvních dvou stavů. Je zřejmé, že toho pro své závislé postavení nejsou schopni; a přece, kdyby vyloučení nebylo výslovné, vliv pánů, který by jim samým už nebyl k ničemu, by se zcela jistě uplatnil ve prospěch lidí, jimiž disponují. Žádám zejména, aby se věnovala pozornost četným zřízencům feudality.* Právě odporným zbytkům tohoto barbarského zřízení vděčíme za to, že k neštěstí Francie dosud trvá rozdělení na tři stavy, které jsou si navzájem nepřáteli. Všechno by bylo ztraceno, kdyby poselstvo obecného stavu uchvátili zmocněnci feudality. Kdo by nevěděl, že sluhové hájí zájem svých pánů urputněji a směleji než páni sami? Vím, že tento zákaz postihuje mnoho lidí, neboť se týká zejména všech úředníků vrchnostenských soudů** atd.; zde však velí síla věcí.

* Sieyèsova poznámka. Nesčetné ústrky ze strany těchto zřízenců dosud sužují venkov. Lze říci, že privilegovaný stav za sebou vleče ocas stejně neblahý, jako je on sám. Ani fiskus se svými sto pažemi netíží lid víc. A hle – není nepochopitelné, že se aristokraté opovažují dělat si z tolika běd argument a našeptávat lidu, že jeho skuteční nepřátelé jsou v třetím stavu? Jako by přisluhovači feudality, jako by lidé všech livrejí a všech označení, kteří žijí v závislosti na aristokracii, skutečně patřili k třetímu stavu! Je až příliš pravda, že nejnebezpečnější nepřátelé lidu jsou v těchto třídách odtržených od národního zájmu, třebaže si je privilegovaní nevydržují ve svých službách pod jménem stavů. Ve Francii, v Holandsku¹¹ a všude jinde máme strašlivé příklady přirozeného spolčení nejnižší třídy společnosti s privilegovanými stavy. Řekněme pravdu: ve všech zemích světa patří l…¹² aristokracii. (Část od slov „A hle – není nepochopitelné“ až do konce poznámky přibyla ve třetím vydání.)

** Sieyèsova poznámka. Patrimoniální soudy!¹³ Těžko si představit něco, co by víc odporovalo zdravé politice. Právníkům vděčíme za to, že z trosek feudální anarchie pozvedli, co jen mohli, že toto temné lešení oděli zdáním zákonné formy a že do něj možná nastražili i nové léčky. Je třeba mít podivnou představu o vlastnictví, aby s ním někdo směšoval veřejné funkce a aby se bez údivu díval, jak je v zemi, o níž se říká, že je tak monarchická, žezlo roztříštěno na tisíc kousků a zloději jsou proměněni v legitimní vlastníky. Nemělo by nám dojít, že se pod toto nevymezené slovo vlastnictví mohlo vloudit to, co je pravému vlastnictví nejvíc protichůdné, například právo škodit jiným? Existuje držba, byť sebedelší, která by mohla takový nepořádek ospravedlnit? Nemluvíme už o veřejných funkcích, které se bezpochyby nikdy nemohou stát vlastnictvím jednotlivce ani být vyňaty z povinností svrchované moci; mluvím o zjevných uzurpacích na společné svobodě nebo společném vlastnictví. Žádám, aby mi někdo vysvětlil, co je to pán a jak to, že jsou zapotřebí vazalové. Patří tyto metafyzické vztahy (nemluvím totiž o závazcích peněžitých nebo věcných) do dobrého politického sdružení?

Je jistě možné, že ochranné slovo vlastnictví kryje skutečné krádeže – takové krádeže, které se nepromlčují. Dejme tomu, že by se Cartouche¹⁴ za nedostatku policie usadil na některé silnici pevněji: nabyl by tím skutečného práva vybírat mýto? A kdyby měl čas prodat tento druh monopolu, kdysi dosti běžný, nástupci v dobré víře, stalo by se jeho právo v rukou nabyvatele úctyhodnějším? Proč se na navrácení pohlíží vždy jako na čin méně spravedlivý nebo méně možný než krádež? Za třetí existují držby zákonného původu, které přesto mohou být shledány škodlivými pro věc veřejnou; ty právem čekají na náhradu, ale zrušit se musejí i ony. Po tomto politickém roztřídění, tak spravedlivém a tak nutném, buďte ujištěni, že všichni padneme na kolena před svatým jménem vlastnictví; a nemyslete si, že ten, kdo má nejméně, na něm má menší zájem než ten, kdo má nejvíc; především si nemyslete, že kdo tupí vlastnictví nepravé, útočí na vlastnictví pravé. (Ve třetím vydání přibyla ve větě o právnících slova „že toto temné lešení“ až „nové léčky“ a celá část od slov „Nemělo by nám dojít“ až do konce poznámky.)

Dauphiné dalo v této věci velký příklad.¹⁵ Stejně jako tam je třeba z volitelnosti za třetí stav vyloučit lidi fisku a jejich ručitele, lidi ze správy atd. Pokud jde o pachtýře statků patřících prvním dvěma stavům, i já soudím, že ve svém nynějším postavení jsou příliš závislí, než aby mohli svobodně hlasovat ve prospěch obecného stavu. Nesmím však doufat, že zákonodárce jednou svolí k tomu, aby se poučil o zájmech zemědělství, občanského ducha a veřejného blahobytu? Že konečně přestane zaměňovat fiskální hrabivost s dílem vlády? Pak se dovolí, ba budou se i podporovat doživotní pachty uzavírané na dobu života pachtýře, a my budeme v těchto tak cenných pachtýřích vidět už jen svobodné držitele půdy, jistě velmi způsobilé hájit zájmy národa.*

* Sieyèsova poznámka. Aristokrat, který si chce zažertovat o tom, čemu říká nároky třetího stavu, vždy naschvál zaměňuje tento stav se svým sedlářem, svým ševcem atd.; volí přitom jazyk, o němž se domnívá, že nejspíš vzbudí pohrdání lidmi, o nichž mluví. Proč by však nejméně vznešená řemesla měla zneuctívat třetí stav, když nezneuctívají národ?… Když se naopak má v třetím stavu zasít rozkol, dovedou v něm velmi dobře rozlišovat různé třídy: podněcují a štvou proti sobě obyvatele měst a obyvatele venkova. Snaží se postavit chudé proti bohatým. Kolik zábavných ukázek rafinovaného pokrytectví bych vyprávěl, kdyby bylo dovoleno říci všechno! Dělejte si, co chcete: lidi nerozděluje ani rozdíl povolání, ani rozdíl majetku, ani rozdíl vzdělání, nýbrž rozdíl zájmů. V otázce, o kterou dnes jde, jsou jen dva: zájem privilegovaných a zájem neprivilegovaných; všechny třídy třetího stavu spojuje společný zájem proti útlaku privilegií. (Poznámka přibyla ve druhém vydání; ve třetím vydání ji Sieyès místy přeformuloval a rozšířil o část od slov „podněcují a štvou“ po slova „říci všechno!“, o slova „ani rozdíl majetku“ a o závěr od slov „všechny třídy třetího stavu“.)

Námitku, kterou jsme právě vyvrátili, se kdosi pokusil posílit tvrzením, že třetí stav nemá dost osvícených, dost odvážných atd. členů, kteří by jej zastupovali, a že je nutné uchýlit se k osvícenosti šlechty… Toto směšné tvrzení si odpověď nezaslouží. Pohleďte na disponibilní třídy¹⁶ třetího stavu; a disponibilními třídami nazývám jako všichni ty, v nichž jistý blahobyt umožňuje lidem dostat vzdělání hodné svobodného člověka, pěstovat svůj rozum a konečně zajímat se o veřejné záležitosti. Tyto třídy nemají jiný zájem než ostatní lid. Posuďte, zda v nich není dost vzdělaných, poctivých občanů, po všech stránkách hodných být dobrými zástupci národa.

Ale konečně, říká se, co když některý bailliage trvá na tom, že svou plnou moc za třetí stav dá jedině šlechtici nebo duchovnímu? Co když má důvěru jen k němu?…

Už jsem řekl, že neomezená svoboda být nemůže a že ze všech podmínek, které je třeba pro volitelnost stanovit, je ta, kterou žádá třetí stav, nejnutnější. Odpovězme však příměji. Dejme tomu, že nějaký bailliage chce stůj co stůj škodit sám sobě; má proto mít právo škodit ostatním? Záleží-li na krocích mého zplnomocněnce jen mně samému, lze mi prostě říci: Tím hůř pro vás; proč jste si vybral špatně? Zde však poslanci jednoho obvodu nejsou jen zástupci bailliage, který je jmenoval; jsou také povoláni zastupovat všechny občany vůbec, hlasovat za celé království. Je tedy třeba společného pravidla a podmínek, které – i kdyby se některým zmocnitelům nelíbily – mohou celý národ zabezpečit před rozmarem několika voličů.

§ II. Druhý požadavek třetího stavu: aby jeho poslanců bylo stejně jako poslanců obou privilegovaných stavů

Nemohu si pomoci a musím to opakovat: bázlivá nedostatečnost tohoto požadavku je ještě poznamenána starými časy. Města království se dost neporadila s pokrokem osvěty, ba ani veřejného mínění. Nenarazila by na větší potíže, kdyby žádala dva hlasy proti jednomu, a možná by jim pak druhá strana pospíšila nabídnout onu rovnost, proti níž se dnes bojuje s takovým hlukem.

Ostatně chceme-li rozhodnout otázku, jako je tato, nesmíme se spokojit s tím, co se děje až příliš často, totiž vydávat za důvody své přání, svou vůli nebo zvyk; je třeba vystoupit až k zásadám. Politická práva, stejně jako práva občanská, se musejí vázat na vlastnost občana. Tato právní vlastnost je u všech stejná, bez ohledu na větší či menší skutečné vlastnictví, z něhož si jednotlivec může skládat své jmění nebo své požitky. Každý občan, který splňuje podmínky stanovené pro voliče, má právo dát se zastupovat a jeho zastoupení nemůže být zlomkem zastoupení někoho jiného. Toto právo je jedno; všichni je vykonávají stejně, tak jako jsou všichni stejně chráněni zákonem, na jehož vzniku se podíleli. Jak lze na jedné straně tvrdit, že zákon je výrazem obecné vůle,¹⁷ to jest většiny, a zároveň prohlašovat, že deset vůlí jednotlivců může vyvážit tisíc jiných jednotlivých vůlí? Nevystavujeme se tím nebezpečí, že zákon bude tvořit menšina? A to zjevně odporuje povaze věcí.

Jestliže se tyto zásady, jakkoli jsou jisté, příliš vzdalují běžným představám, přivedu čtenáře k přirovnání, které má před očima. Není pravda, že každému připadá spravedlivé, aby obrovský bailliage Poitou měl na generálních stavech víc zástupců než maličký bailliage Gex?¹⁸ Proč? Protože, jak se říká, obyvatelstvo a daně Poitou daleko převyšují obyvatelstvo a daně Gexu. Uznávají se tedy zásady, podle nichž lze určit poměr zástupců. Chcete, aby rozhodovaly daně? Nemáme sice jistou znalost toho, kolik který stav na daních platí, ale bije do očí, že třetí stav z nich nese víc než polovinu.

Pokud jde o obyvatelstvo, je známo, jak nesmírnou převahu má třetí stav nad prvními dvěma. Jako nikdo nevím, jaký je skutečný poměr; ale jako každý si dovolím provést vlastní výpočet.

Nejprve duchovenstvo. Počítejme čtyřicet tisíc farností včetně filiálních; tím máme rázem počet farářů, včetně kněží spravujících filiální kostely, tedy 40 000.

Na čtyři farnosti lze v průměru počítat jednoho vikáře, tedy 10 000.

Katedrál je tolik co diecézí; při dvaceti kanovnících na každou v průměru, včetně sto čtyřiceti biskupů a arcibiskupů, tedy 2 800.

Lze odhadem předpokládat, že kanovníků kolegiátních kapitul je dvakrát tolik, tedy 5 600.

Dále si nesmíme myslet, že duchovních hlav zbývá tolik, kolik je prostých obročí,¹⁹ opatství, převorství a kaplí. Je dostatečně známo, že hromadění obročí není ve Francii neznámé. Biskupové a kanovníci jsou zároveň opaty, převory a kaplany. Abych nikoho nepočítal dvakrát, odhaduji počet obročníků, kteří nejsou zahrnuti v předchozích číslech, na tři tisíce, tedy 3 000.

Konečně předpokládám asi tři tisíce duchovních – rozumí se s vyšším svěcením –, kteří nemají žádné obročí, tedy 3 000.

Zbývají mniši a řeholnice, jichž za posledních třicet let stále rychleji ubývá. Nevěřím, že jich je dnes víc než sedmnáct tisíc, tedy 17 000.

Celkový počet duchovních hlav: 81 400.

Šlechta. Znám jen jeden způsob, jak se přiblížit počtu jednotlivců tohoto stavu: vzít provincii, kde je tento počet znám nejlépe, a srovnat ji se zbytkem Francie. Takovou provincií je Bretaň; a předem poznamenávám, že je na šlechtu bohatší než ostatní, ať proto, že se tam šlechtictví nepozbývá,²⁰ nebo kvůli privilegiím, která tam rodiny udržují, atd. V Bretani se počítá osmnáct set šlechtických rodin. Předpokládám dva tisíce, protože některé dosud na zemské stavy nechodí. Počítáme-li na každou rodinu pět osob, je v Bretani deset tisíc šlechticů každého věku a obojího pohlaví. Celkem má Bretaň dva miliony tři sta tisíc obyvatel. Toto číslo se má k obyvatelstvu celé Francie jako 1 : 11. Stačí tedy vynásobit deset tisíc jedenácti a dostaneme pro celé království nejvýše sto deset tisíc šlechtických hlav, tedy 110 000.

Celkem tedy není ani dvě stě tisíc privilegovaných z prvních dvou stavů.* Srovnejte toto číslo s pětadvaceti až šestadvaceti miliony duší a posuďte otázku sami.²¹

* Sieyèsova poznámka. K tomu podotýkám: odečteme-li z celkového počtu duchovních mnichy a řeholnice, nikoli však kláštery, lze soudit, že jich zbývá asi 70 000 těch, kteří jsou skutečně občany, poplatníky, a mají způsobilost být voliči. U šlechty – odečtete-li ženy a děti, které neplatí daně a nevolí – zůstane sotva třicet až čtyřicet tisíc občanů téže způsobilosti; z toho plyne, že duchovenstvo je, pokud jde o národní zastoupení, masou mnohem značnější než šlechta. Činím-li tuto poznámku, pak právě proto, že jde proti proudu dnešních předsudků. Před modlou koleno neohnu; a když třetí stav, stržen slepou záští, tleská opatření, jímž šlechta získává dvakrát víc zástupců než duchovenstvo,²² řeknu třetímu stavu, že se neradí ani s rozumem, ani se spravedlností, ani se svým zájmem. Copak se veřejnost nikdy nenaučí vidět něco jinak než přes předsudky okamžiku?

Co je duchovenstvo? Sbor zmocněnců pověřených veřejnými funkcemi vzdělávání a bohoslužby. Změňte jeho vnitřní správu, reformujte je více či méně; v té či oné podobě je však nezbytné. Tento sbor není uzavřenou kastou, je otevřen všem občanům; tento sbor je založen tak, že stát nic nestojí. Spočtěte jen, co by stálo královskou pokladnu, kdyby měla platit třeba jen samotné faráře, a zděsíte se, jaké zvýšení daní by s sebou přineslo rozchvácení církevních statků.²³ Tento sbor konečně nemůže nebýt sborem; má své místo v hierarchii vlády. Šlechta je naopak uzavřená kasta, oddělená od třetího stavu, jímž pohrdá. Není to sbor veřejných funkcionářů; její privilegia lpějí na osobě nezávisle na jakémkoli úřadu; její existenci nemůže ospravedlnit nic než právo silnějšího. Zatímco duchovenstvo den co den o svá privilegia přichází, šlechta si svá uchovává – co říkám? – rozmnožuje je. Nevyšlo snad za našich dnů ono nařízení, které pro vstup do vojska žádá důkazy,²⁴ ne důkazy nadání či dobrých vloh, nýbrž důkazy na pergamenu, jimiž byl třetí stav ze služby vyloučen? Parlamenty,²⁵ jak se zdálo, byly zřízeny právě proto, aby lid proti tyranii pánů poněkud podpíraly a posilovaly; parlamenty usoudily, že mají změnit roli: zcela nedávno bez okolků darovaly šlechtě navždy všechna místa radů, prezidentů atd.

Nedosáhla snad šlechta nedávno, na shromáždění notáblů roku 1787,²⁶ toho, že přednost se bude v provinčních shromážděních a všude jinde napříště střídat mezi ní a duchovenstvem? A když žádala o podíl na této přednosti, nepostarala se o to, aby z ní byl vyloučen třetí stav, který k ní vláda povolávala rovněž? Kdyby se třetímu stavu alespoň náhradou ponechalo právo, aby předsedu shromáždění vybíral z prvních stavů on sám!… A konečně: kterého stavu se má třetí stav obávat víc – toho, který den ode dne slábne a v němž ostatně on sám tvoří devatenáct dvacetin, nebo toho, který v době, kdy se zdálo, že se privilegovaní mají obecnému stavu přiblížit, nachází naopak prostředek, jak se od něho odlišovat stále víc? Až budou faráři hrát v duchovenstvu roli, k níž je povolává síla věcí, třetí stav uvidí, jak důležité by pro něj bývalo omezit spíše vliv šlechty než vliv duchovenstva.²⁷

Chceme-li nyní dojít k témuž řešení podle jiných, stejně nesporných zásad, uvažme, že privilegovaní jsou vůči velkému tělesu občanů tím, čím jsou výjimky vůči zákonu. Každá společnost se musí řídit společnými zákony a podléhat obecnému řádu. Činíte-li z něho výjimky, musejí být aspoň vzácné; a v žádném případě nemohou mít ve věcech veřejných stejnou váhu, stejný vliv jako obecné pravidlo. Je vskutku nesmyslné stavět proti velkému zájmu národní masy zájem vyňatých, jako by byl stvořen k tomu, aby jej jakkoli vyvažoval. Ostatně se k této věci vyjádříme šíře v šesté kapitole. Až si za několik let někdo vzpomene na všechny obtíže, které se dnes kladou do cesty příliš skromnému požadavku třetího stavu, podiví se, jak chabé záminky se proti němu stavějí, a ještě víc neohrožené nespravedlnosti, která se je odvážila hledat.

I ti, kdo se proti třetímu stavu dovolávají autority faktů, by v nich mohli, kdyby jednali poctivě, vyčíst pravidlo pro své jednání. Za Filipa Sličného stačila existence malého počtu dobrých měst k tomu, aby na generálních stavech vznikla sněmovna obcí.²⁸

Od té doby zmizela feudální poroba a venkov poskytl početné obyvatelstvo nových občanů. Města se rozmnožila a rozrostla. Obchod a řemesla v nich vytvořily takříkajíc množství nových tříd, v nichž je mnoho zámožných rodin plných lidí dobře vychovaných a oddaných věci veřejné. Proč tento dvojí přírůstek, tak převyšující to, čím kdysi byla dobrá města na vahách národa, nepřiměl touž autoritu, aby ve prospěch třetího stavu zřídila dvě nové komory? Spravedlnost i dobrá politika to žádaly společně.

Vůči jinému přírůstku, jehož se Francii dostalo, se nikdo neodvažuje být tak nerozumný; mám na mysli nové provincie, které k ní byly připojeny od posledních generálních stavů.²⁹ Nikdo se neodvažuje říci, že tyto nové provincie nemají mít vlastní zástupce nad počet těch, kteří byli na stavech roku 1614. Nepřinášejí však manufaktury a řemesla, stejně jako území, nové bohatství, nové daně a nové obyvatelstvo? Proč tedy, jde-li o přírůstek, který lze tak snadno srovnat s přírůstkem území, proč se mu, ptám se, odpírají zástupci nad počet těch, kteří byli na stavech roku 1614?

Naléhám však rozumovými důvody na lidi, kteří umějí naslouchat jen svému zájmu. Předložme jim úvahy jiného druhu, které by se jich mohly dotknout blíž. Sluší se dnešní šlechtě, aby si podržela řeč a postoj, jaké měla v gotických staletích? A sluší se třetímu stavu, aby na konci osmnáctého století živořil v smutných a zbabělých mravech někdejší poroby? Dokáže-li třetí stav poznat sám sebe a vážit si sebe, pak si ho věru budou vážit i ostatní! Uvažme, že dávný poměr mezi stavy se změnil na obou stranách zároveň. Třetí stav, který byl sražen na nic, získal svou přičinlivostí zpět část toho, co mu křivda silnějšího uloupila. Místo aby svá práva žádal zpět, svolil je zaplatit; nebyla mu vrácena, byla mu prodána; podvolil se tomu, že si je koupí. Ale ať tak či onak, může se jich konečně ujmout. Nesmí mu zůstat skryto, že je dnes národní skutečností, jejímž byl kdysi jen stínem; že za této dlouhé proměny přestala být šlechta onou obludnou feudální skutečností, která mohla beztrestně utlačovat; že je už jen jejím stínem a že se tento stín marně snaží dál děsit celý národ – ledaže by tento národ chtěl být pokládán za nejpodlejší na zeměkouli.

§ III. Třetí a poslední požadavek třetího stavu: aby generální stavy nehlasovaly po stavech, nýbrž po hlavách

Na tuto otázku lze pohlížet trojím způsobem: v duchu třetího stavu, podle zájmu privilegovaných a konečně podle správných zásad. Z prvního hlediska by bylo zbytečné cokoli dodávat k tomu, co jsme už řekli; je jasné, že pro třetí stav je tento požadavek nutným důsledkem obou předchozích.

Privilegovaní se bojí rovnosti vlivu u třetího stavu a prohlašují ji za protiústavní; toto počínání je tím nápadnější, že dosud byli dva proti jednomu a na této nespravedlivé převaze neshledávali nic protiústavního. Velmi živě cítí potřebu uchovat si veto nad vším, co by mohlo být proti jejich zájmu. Nebudu opakovat úvahy, jimiž dvacet spisovatelů porazilo tento nárok i argument starých forem.³⁰ Mám jen jednu poznámku. Ve Francii jistě jsou zlořády; tyto zlořády jsou někomu ku prospěchu; třetímu stavu sotva prospívají, zato hlavně jemu škodí. Ptám se tedy, zda je za tohoto stavu věcí možné odstranit jediný zlořád, dokud se ponechá veto těm, kdo z něho těží. Veškerá spravedlnost by byla bezmocná; všechno by se muselo čekat od pouhé velkodušnosti privilegovaných. Je snad tohle představa, jakou si děláme o společenském řádu?

Chceme-li nyní uvážit touž věc nezávisle na jakémkoli zvláštním zájmu a podle zásad, které jsou k jejímu osvětlení určeny, to jest podle zásad, z nichž se skládá věda o společenském řádu, uvidíme, že otázka nabývá nové tvářnosti. Tvrdím, že nelze přijmout ani požadavek třetího stavu, ani obranu privilegovaných, aniž se převrátí nejjistější pojmy. Rozhodně neobviňuji dobrá města království, že měla tento úmysl. Chtěla se přiblížit svým právům tím, že žádala alespoň rovnováhu mezi oběma vlivy; hlásala ostatně znamenité pravdy: je totiž nesporné, že veto jednoho stavu vůči ostatním by bylo právem, které by v zemi, kde jsou zájmy tak protichůdné, dokázalo všechno ochromit; je jisté, že nehlasuje-li se po hlavách, hrozí, že nebude rozpoznána skutečná většina, a to by byla ta největší potíž, protože zákon by byl od základu neplatný. Tyto pravdy jsou nepopiratelné.

Budou se však tři stavy, tak jak jsou ustaveny, moci spojit, aby hlasovaly po hlavách? To je pravá otázka. Ne. Řídíme-li se pravými zásadami, nemohou hlasovat společně vůbec: nemohou to ani po hlavách, ani po stavech. Ať mezi nimi stanovíte jakýkoli poměr, nemůže splnit zamýšlený účel, totiž spojit všechny zástupce jednou společnou vůlí. Toto tvrzení bezpochyby potřebuje rozvedení a důkazy. Budiž mi dovoleno odložit je do šesté kapitoly.³¹ Nechci se znelíbit těm umírněným lidem, kteří se stále bojí, aby se pravda neukázala v nevhodnou chvíli. Nejprve je třeba vynutit na nich doznání, že stav věcí je dnes – jedinou vinou privilegovaných – takový, že je načase se rozhodnout a říci v plné síle, co je pravdivé a spravedlivé.