Knihovna · Francouzská revoluce · Co je třetí stav?

II. Čím byl třetí stav až dosud? Ničím

[Druhá kapitola ukazuje, že třetí stav neměl na generálních stavech nikdy skutečné zástupce: mluvili za něj nově povýšení šlechtici a držitelé dočasných privilegií. Sieyès ji psal koncem roku 1788, kdy Francie čekala na první generální stavy od roku 1614.]

Nebudeme zkoumat stav poroby, v němž lid tak dlouho úpěl, ani stav útisku a ponížení, v němž je držen dosud. Jeho občanské postavení se změnilo; musí se změnit ještě víc: je naprosto nemožné, aby se národ jako celek nebo i kterýkoli stav zvlášť stal svobodným, není-li svobodný třetí stav. Svobodným nečiní člověka privilegia, nýbrž občanská práva – práva, která náležejí všem.

Pokusí-li se aristokraté, třeba i za cenu této svobody, jíž by se tak ukázali nehodnými, udržet lid v útlaku, odváží se lid zeptat, jakým právem. Odpoví-li se, že právem výboje, pak je třeba uznat, že to znamená chtít zajít poněkud daleko do minulosti. Třetí stav se však nemusí bát vracet se do dávných časů. Přenese se do roku, který výboji předcházel; a protože je dnes dost silný, aby se podrobit nedal, bude jeho odpor nepochybně účinnější. Proč by neposlal zpátky do hvozdů Frank¹ všechny ty rodiny, které si podržely pošetilý nárok, že pocházejí z rodu dobyvatelů a že zdědily práva výboje?

Takto očištěný národ se, myslím, dokáže utěšit, že se bude muset pokládat už jen za potomstvo Galů a Římanů. Vskutku, chceme-li mermomocí rozlišovat rod od rodu, nebylo by možno našim ubohým spoluobčanům prozradit, že původ odvozený od Galů a Římanů má přinejmenším stejnou cenu jako původ od Sugambrů, „Welchů“² a jiných divochů, kteří vyšli z lesů a bažin staré Germánie? Ano, řekne se; ale výboj všechny poměry zpřeházel a rodová urozenost přešla na stranu dobyvatelů. Dobrá! Je třeba dostat ji zpátky na druhou stranu; třetí stav se stane znovu urozeným, až se sám stane dobyvatelem.

Je-li však v rodech všechno promíšeno, koluje-li krev Franků – která by nebyla o nic lepší, ani kdyby tekla odděleně – smíšena s krví Galů, jsou-li předkové třetího stavu otci celého národa, nelze doufat, že jednou ustane ta dlouhá otcovražda, kterou si jedna třída klade za čest den co den páchat na všech ostatních? Proč by rozum a spravedlnost, až budou jednou stejně silné jako marnivost, nepřiměly privilegované, aby se z nového, ale opravdovějšího a společenštějšího zájmu sami ucházeli o svou rehabilitaci ve třetím stavu?³

Držme se své věci. Třetím stavem je třeba rozumět souhrn občanů, kteří patří k obecnému stavu.⁴ Všechno, co je zákonem privilegováno, ať jakkoli, vystupuje z obecného řádu, tvoří výjimku ze společného zákona, a tudíž k třetímu stavu nepatří. Řekli jsme to už: společný zákon a společné zastoupení, to je to, co tvoří jeden národ. Je bohužel až příliš pravda, že ve Francii není člověk ničím, má-li na své straně jen ochranu společného zákona: nedrží-li se nějakého privilegia, musí se smířit s tím, že bude snášet pohrdání, urážky a ústrky všeho druhu. Co zbývá nešťastnému neprivilegovanému, aby nebyl docela rozdrcen? Jediné: všemožným ponižováním se přimknout k některému velmoži; za cenu svých mravů a lidské důstojnosti si kupuje možnost dovolat se v případě potřeby někoho.

Zde však máme třetí stav posuzovat ne tak v jeho občanském postavení jako v jeho vztahu k ústavě. Podívejme se, čím je na generálních stavech.⁵

Kdo byli jeho domnělí zástupci? Nově povýšení šlechtici nebo privilegovaní na čas.⁶ Tito nepraví poslanci nebyli ani vždy svobodným dílem volby lidu. Na generálních stavech někdy, a v zemských stavech provincií téměř všude, se zastupování lidu pokládá za právo spojené s určitými hodnostmi nebo úřady.⁷

Stará šlechta nemůže nové šlechtice vystát; dovoluje jim zasedat s ní jen tehdy, mohou-li prokázat, jak se říká, čtyři generace a sto let.⁸ Zatlačuje je tak do třetího stavu, k němuž už zjevně nepatří.*

* Sieyèsova poznámka. Stará marnivost v tom právě ustoupila lépe pochopenému zájmu. V provinciích bez zemských stavů (pays d’élection)⁹ šlechta jednotlivých bailliages¹⁰ vycítila, že není obratné dráždit nové šlechtice a nutit je, aby ze vzdoru podporovali stranu třetího stavu. Provincie se zemskými stavy a jiné si osvojily právě toto neobratné chování. Zkušenost ukázala, že to byla chyba; nyní se napravuje a připouštějí se všichni, jejichž šlechtictví je dědičné, takže mnohé osoby, které v provinciích se zemskými stavy a v provinčních shromážděních¹¹ mohly zasedat jen ve třetím stavu, byly v bailliages bez obtíží přijaty do šlechtického stavu a budou do něho přijaty i na generálních stavech.

Ale co vůbec znamená to rozlišování mezi šlechtici, kteří mohou šlechtictví přenést na potomky, a těmi, kteří je prý přenést nemohou? Dobrá, ať je nepřenášejí; to se týká jen jejich dětí. Nejde však o to, aby se v našich shromážděních radily děti, jimž otcové šlechtictví ještě nepředali; jde jen o otce, kteří na základě patentu zcela jistě získali aspoň pro sebe to, co podle vás ještě nezískali pro své potomstvo: osobně šlechtici jsou; připusťte tedy jejich osobu k hlasování v kruhu šlechty. (Poznámka přibyla ve třetím vydání.)

V očích zákona jsou si však všichni šlechtici rovni, ten včerejší stejně jako ten, komu se lépe či hůře daří zakrývat svůj původ nebo to, že si šlechtictví přisvojil. Všichni mají stejná privilegia. Rozlišuje je jen mínění. Musí-li však třetí stav snášet předsudek posvěcený zákonem, není důvodu, aby se podroboval předsudku, který je proti znění zákona.

Ať se s novými šlechtici naloží jakkoli; jisté je, že od okamžiku, kdy občan nabude privilegií odporujících obecnému právu, už nepatří k obecnému řádu. Jeho nový zájem je v rozporu se zájmem obecným; není způsobilý hlasovat za lid.

Tato nepopiratelná zásada vylučuje ze zastupování třetího stavu stejně tak i pouhé privilegované na čas. Také jejich zájem je víceméně nepřátelský zájmu společnému; a ačkoli je mínění řadí k třetímu stavu a zákon o nich mlčí, povaha věcí, silnější než mínění i zákon, je nezvratně staví mimo obecný stav.

Namítne se snad, že chtít od třetího stavu oddělit nejen dědičně privilegované, ale i ty, kdo požívají privilegií jen na čas, znamená chtít tento stav z pouhé svévole oslabit a připravit jej o jeho nejosvícenější, nejodvážnější a nejváženější členy?

Jsem dalek toho, abych chtěl zmenšovat sílu nebo důstojnost třetího stavu, vždyť v mé mysli vždy splývá s představou národa. Ale ať nás vede jakákoli pohnutka, můžeme způsobit, aby pravda nebyla pravdou? Když armáda měla to neštěstí, že jí zběhly nejlepší oddíly, má jim ještě svěřit obranu svého tábora? Každé privilegium – nelze to opakovat dost často – odporuje obecnému právu; všichni privilegovaní bez rozdílu tedy tvoří třídu odlišnou od třetího stavu a jemu protivnou. Zároveň podotýkám, že tato pravda nemusí přátele lidu nijak znepokojovat. Naopak, vrací nás k velkému národnímu zájmu, neboť dává důrazně pocítit, jak je nutné okamžitě zrušit všechna dočasná privilegia,* která třetí stav rozdělují a jako by jej odsuzovala k tomu, aby svůj osud vkládal do rukou svých nepřátel.

* Sieyèsova poznámka. Někteří městští úředníci, prokurátoři při prezidiálním soudu v Rennes¹² a jiní už dali krásný příklad a zřekli se všech osvobození a privilegií, která by je odlišovala od lidu.

Toto zjištění ostatně nelze oddělovat od následujícího: zrušení privilegií ve třetím stavu neznamená ztrátu osvobození, jichž někteří jeho členové požívají. Tato osvobození nejsou nic jiného než obecné právo. Bylo svrchovaně nespravedlivé zbavit jich lid jako celek. Nežádám tedy ztrátu práva, nýbrž jeho navrácení;** a namítne-li se mi, že kdyby se některá z těchto privilegií stala společnými, například osvobození od losování do milice,*** zbavili bychom se prostředku k uspokojení jedné společenské potřeby, odpovídám, že každou veřejnou potřebu mají nést všichni, a ne jedna zvláštní třída občanů, a že člověku musí být cizí veškeré přemýšlení i veškerá spravedlnost, aby nenašel národnější způsob, jak doplňovat a udržovat vojsko v takovém stavu, v jakém je chceme mít.

** Sieyèsova poznámka. Je jisté, že společná privilegia jsou nejlepším prostředkem, jak stavy sblížit a připravit nejdůležitější ze zákonů, ten, který stavy přemění v jeden národ. (Poznámka přibyla ve třetím vydání.)

*** Sieyèsova poznámka. Nemohu se zdržet údivu nad tím, že šlechtici jsou od losování do milice¹³ osvobozeni! To znamená hodně nahlas pohrdnout jedinou záminkou, k níž se tolik zastaralých nároků hledí přimknout! Zač se bude žádat odměna, ne-li za krev prolitou pro krále? Pan C…¹⁴ svou citací navždy zesměšnil tento věčný refrén: „Byla snad krev lidu voda?“

Ať tedy proto, že se vůbec nevolilo, ať proto, že je nezvolili všichni příslušníci třetího stavu ve městech i na venkově, kteří měli právo být zastoupeni, ať proto, že jako privilegovaní nebyli ani volitelní, domnělí poslanci třetího stavu, kteří až dosud na generálních stavech vystupovali, neměli skutečnou plnou moc lidu.

Někdy se lidé podivují, slyší-li nářky na trojí aristokracii – Církve, Meče a Taláru.¹⁵ Mají za to, že je to jen způsob řeči; ten výraz je však třeba brát doslova. Jsou-li generální stavy tlumočníkem obecné vůle a mají-li z tohoto titulu moc zákonodárnou, není snad jisté, že skutečná aristokracie je tam, kde generální stavy nejsou než shromážděním klericko-šlechticko-soudcovským?

K této děsivé pravdě připojte, že tak či onak připadla i všechna odvětví moci výkonné kastě, která obsazuje Církev, Talár i Meč. Jakýsi duch bratrstva čili kmotrovství působí, že šlechtici dávají ve všem přednost jeden druhému před zbytkem národa. Uzurpace je úplná; opravdu vládnou.

Čtěte dějiny s úmyslem zkoumat, zda se fakta s tímto tvrzením shodují, nebo mu odporují, a přesvědčíte se – sám jsem tu zkušenost udělal –, že je velký omyl domnívat se, že Francie podléhá zřízení monarchickému. Vyjměte z našich letopisů několik let Ludvíka XI. a Richelieua a několik okamžiků Ludvíka XIV.,¹⁶ kdy vidíme jen čirý despotismus, a budete mít dojem, že čtete dějiny dvorské aristokracie. Vládl dvůr, a ne panovník. Dvůr dělá a ruší, dvůr povolává a propouští ministry, vytváří a rozdává místa atd. A co je dvůr, ne-li hlava té nesmírné aristokracie, která pokrývá všechny části Francie, která svými členy dosahuje na všechno a všude vykonává to podstatné ve všech oborech věci veřejné?

Proto si také lid zvykl ve svém reptání oddělovat panovníka od těch, kdo mocí hýbají. Vždy pokládal krále za člověka tak jistě klamaného a tak bezbranného uprostřed činného a všemocného dvora, že ho nikdy nenapadlo přičítat mu všechno zlo, které se dělo jeho jménem. Nestačí konečně otevřít oči a podívat se, co se v této chvíli děje kolem nás? Co vidíme? Samotnou aristokracii, jak bojuje zároveň proti rozumu, spravedlnosti, lidu, ministrovi¹⁷ i králi. Výsledek tohoto strašného zápasu je dosud nejistý; ať někdo řekne, zda je aristokracie přelud!¹⁸

Shrňme: třetí stav až dosud neměl na generálních stavech skutečné zástupce. Jeho politická práva jsou tedy nulová.