Knihovna · Francouzská revoluce · Co je třetí stav?

I. Třetí stav je úplný národ

[První kapitola dokazuje, že třetí stav sám zastává všechny práce i veřejné funkce, z nichž národ žije, a že privilegovaný šlechtický stav k národu vůbec nepatří. Sieyès ji psal na sklonku roku 1788, kdy se Francie přela, jak mají být složeny generální stavy svolané na rok 1789.]

Čeho je třeba, aby národ trval a vzkvétal? Soukromých prací a veřejných funkcí.

Všechny soukromé práce lze shrnout do čtyř tříd. 1. Protože surovinu pro lidské potřeby poskytuje země a voda, bude první třídou v logickém pořadí třída všech rodin, které se zabývají prací na venkově. 2. Od prvního prodeje surovin až po jejich spotřebu nebo užití jim nová lidská práce, více či méně znásobená, přidává druhou hodnotu, více či méně složenou. Lidská přičinlivost tak dokáže zdokonalovat dary přírody a hodnota hrubého výrobku se zdvojnásobí, zdesateronásobí, zestonásobí. To jsou práce druhé třídy. 3. Mezi výrobou a spotřebou, stejně jako mezi jednotlivými stupni výroby, vzniká množství prostředníků, užitečných výrobcům i spotřebitelům; jsou to kupci a velkoobchodníci: velkoobchodníci, kteří neustále srovnávají potřeby různých míst a dob a spekulují na zisk z uskladnění a dopravy; kupci, kteří se nakonec ujímají prodeje, ať ve velkém, nebo v malém. Tento druh užitečnosti je znakem třetí třídy.

4. Vedle těchto tří tříd pracovitých a užitečných občanů, kteří se zabývají věcmi určenými ke spotřebě a k užívání, potřebuje společnost ještě množství soukromých prací a služeb, které jsou přímo užitečné nebo příjemné osobě. Tato čtvrtá třída sahá od nejváženějších vědeckých a svobodných povolání až po nejméně ceněné služby domácí.

Takové jsou práce, které udržují společnost. Kdo je nese? Třetí stav.

Veřejné funkce lze za nynějšího stavu věcí rovněž všechny zařadit pod čtyři známá označení: Meč, Talár, Církev a Správa.¹ Bylo by zbytečné probírat je podrobně, abychom ukázali, že třetí stav v nich všude tvoří devatenáct dvacetin, s tím rozdílem, že je na něm všechno, co je tu opravdu namáhavé, všechny povinnosti, které privilegovaný stav plnit odmítá. Jen výnosná a čestná místa tu zaujímají členové privilegovaného stavu. Máme mu to přičíst k zásluze? K tomu by bylo třeba, aby třetí stav buď odmítal tato místa zastávat, nebo aby byl méně schopen vykonávat jejich funkce. Víme, jak se věci mají. A přece se někdo odvážil uvalit na třetí stav zákaz. Řekli mu: „Ať jsou tvé služby jakékoli, ať je tvé nadání jakékoli, dojdeš až sem; dál nepůjdeš. Není dobré, aby se ti dostalo pocty.“² Vzácné výjimky, chápeme-li je tak, jak se chápat mají, jsou jen výsměch, a řeči, které si kdo při takových příležitostech dovoluje, jsou urážkou navíc.

Je-li toto vyloučení společenským zločinem na třetím stavu, je-li skutečným nepřátelstvím, lze aspoň říci, že prospívá věci veřejné? Ach, cožpak neznáme účinky monopolu? Odrazuje-li ty, které odstrkuje, cožpak nevíme, že zároveň činí méně schopnými ty, jimž přeje? Cožpak nevíme, že každé dílo, od něhož je vzdálena volná soutěž, bude vykonáno dráž a hůř?

Když se nějaká funkce vyhradí jako výsadní úděl zvláštnímu stavu mezi občany, pomyslel někdo na to, že pak už není třeba platit jen člověka, který pracuje, ale také všechny příslušníky téže kasty, kteří zaměstnáni nejsou, a také celé rodiny těch, kdo zaměstnáni jsou, i těch, kdo nejsou? Všiml si někdo, že jakmile se vláda stane dědičným majetkem jedné zvláštní třídy, brzy se nadme nade všechnu míru a že se v ní místa vytvářejí ne pro potřebu ovládaných, nýbrž pro potřebu vládnoucích atd. atd.?³ Pomyslel někdo na to, že tento řád věcí, který u nás tak nízce a – troufám si říci – tak hloupě ctíme, shledáváme při četbě dějin starého Egypta a cestopisů z Východní Indie opovrženíhodným, zrůdným, zhoubným pro veškerou přičinlivost, nepřátelským společenskému pokroku, především ponižujícím pro lidský rod vůbec a zvlášť nesnesitelným pro Evropany atd. atd.?* Musíme však zanechat úvah, které by otázku sice rozšířily a snad i postavily do nového světla, ale zdržely by náš postup.**

* Sieyèsova poznámka. O indických kastách viz Hist. phil. et pol. des deux Indes, kniha I.⁴ (Poznámka přibyla ve třetím vydání.)

** Sieyèsova poznámka. Budiž nám jen dovoleno poznamenat, jak svrchovaně nesmyslné je na jedné straně okázale hlásat, že národ tu není pro svou hlavu, a na druhé straně chtít, aby tu byl pro aristokraty.⁵

Zde stačí, že jsme dali pocítit, že domnělá užitečnost privilegovaného stavu pro veřejnou službu je pouhý přelud; že všechno, co je v této službě namáhavé, zastává bez něho třetí stav; že bez něho by vyšší místa byla zastávána nesrovnatelně lépe; že by měla být přirozeně údělem a odměnou uznaného nadání a uznaných zásluh; a že zmocnili-li se privilegovaní všech výnosných a čestných míst, je to zároveň ohavná nespravedlnost vůči veškerému občanstvu a zrada na věci veřejné.

Kdo by se tedy odvážil říci, že třetí stav nemá v sobě všechno, čeho je třeba, aby tvořil úplný národ? Je to silný a statný muž, jehož jedna paže je dosud v okovech. Kdyby byl privilegovaný stav odstraněn, nebyl by národ něčím menším, nýbrž něčím větším. Co je tedy třetí stav? Všechno, ale všechno spoutané a utlačené. Čím by byl bez privilegovaného stavu? Vším, ale vším svobodným a kvetoucím. Bez něho nemůže jít nic, bez těch druhých by šlo všechno nesrovnatelně lépe.

Nestačí ukázat, že privilegovaní národu neprospívají, nýbrž mohou jej jen oslabovat a škodit mu; je třeba ještě dokázat, že šlechtický stav* do společenského uspořádání vůbec nepatří; že sice může být pro národ břemenem, ale nemůže být jeho částí.

* Sieyèsova poznámka. Nemluvím o duchovenstvu.⁶ Považujete-li je za sbor pověřený veřejnou službou, patří ke společenskému uspořádání, neboť každá veřejná služba je součástí vlády. Řekne-li se, že duchovenstvo je spíše povolání než stav, stěžují si duchovní z jedenáctého století – nebo ti, kdo z vypočítavosti předstírají, že k nim patří –, že jsou snižováni; nemají pravdu. Právě proto, že je duchovenstvo povoláním, je mezi námi něčím. Kdyby bylo jen stavem, nebylo by ničím skutečným. Čím větší pokroky učiníme ve vědě o mravech a politice, tím víc se přesvědčíme, že ve společnosti existují jen povolání soukromá a povolání veřejná. Všechno ostatní jsou jen plané řeči, nebo nebezpečné přeludy, nebo zhoubné instituce. Tvrdím-li tedy, že duchovenstvo nemá tvořit stav, není to proto, abych je stavěl níž než šlechtu. Nemá tvořit stav, protože v národě nemá být žádné rozlišování stavů. Kdyby je bylo možno připustit, bylo by nepochybně lépe přiznat toto privilegium mužům, kteří by se prokázali kněžským vyvolením, než mužům, kteří na podporu svých nároků nemohou předložit nic než křestní list. Neboť konečně: člověku bez nadání nebo bez poctivosti lze zabránit, aby vstoupil do duchovenstva; můžete však někomu zabránit, aby se narodil? (Poznámka je ve třetím vydání přepracována. První vydání říkalo jen, že duchovenstvo není stav, nýbrž povolání pověřené veřejnou službou, v němž není privilegována osoba, nýbrž funkce; prostřední část od slov „Právě proto“ po slova „zhoubné instituce“ rozvádí dovětek druhého vydání. Části od slov „Považujete-li je“ po slova „nemají pravdu“ a od slov „Tvrdím-li tedy“ do konce přibyly ve třetím vydání. V prvním vydání tvořila tato poznámka jeden celek s následující poznámkou o slově „kasta“.)

Především: mezi všemi základními částmi národa nelze najít místo, kam zařadit kastu* šlechticů. Vím, že je jednotlivců – a je jich příliš mnoho –, které tělesné vady, neschopnost, nevyléčitelná lenost nebo proud špatných mravů odcizují pracím společnosti. Výjimka a zlořád stojí všude vedle pravidla, a zvláště ve veliké říši. Každý však uzná, že čím méně je takových zlořádů, za tím lépe uspořádaný stát platí. Nejhůře uspořádaný ze všech by byl ten, kde by nejen ojedinělí jednotlivci, nýbrž celá třída občanů hledala svou slávu v tom, že uprostřed všeobecného pohybu zůstává nehybná, a dovedla by spotřebovat nejlepší díl výtěžku, aniž čímkoli přispěla k jeho vzniku. Taková třída je národu zajisté cizí svou zahálčivostí.

* Sieyèsova poznámka. To je to pravé slovo. Označuje třídu lidí, kteří bez funkcí i bez užitku, jen proto, že existují, požívají privilegií spjatých s jejich osobou. Z tohoto hlediska, které je jediné správné, existuje jen jedna privilegovaná kasta, totiž šlechta. Je to opravdu lid pro sebe, ale lid nepravý, který pro nedostatek užitečných ústrojů nemůže žít sám ze sebe, a proto se přichytí ke skutečnému národu jako ony rostlinné nádory, které mohou žít jen z mízy rostlin, jež vysilují a vysušují. Duchovenstvo, Talár, Meč a Správa tvoří čtyři třídy veřejných zmocněnců, nezbytných všude. Proč se jim ve Francii vyčítá aristokratismus? Protože se šlechtická kasta zmocnila všech dobrých míst v nich; udělala si z nich jakýsi dědičný statek, a proto jich také využívá ne v duchu společenského zákona, nýbrž ke svému zvláštnímu prospěchu.

Šlechtický stav je mezi námi neméně cizí svými prerogativami občanskými a politickými.

Co je národ? Těleso společníků, kteří žijí pod společným zákonem a které zastupuje týž zákonodárný sbor atd.

Není snad až příliš jisté, že šlechtický stav má privilegia a osvobození, která se odvažuje nazývat svými právy a která jsou oddělena od práv velkého tělesa občanů? Tím vystupuje z obecného řádu, ze společného zákona. Už svými občanskými právy je tedy zvláštním lidem uvnitř velkého národa. Je to vpravdě imperium in imperio.⁷

Pokud jde o jeho politická práva, i ta vykonává odděleně. Má své vlastní zástupce, kteří nejsou nijak pověřeni plnou mocí lidu. Sbor jeho poslanců zasedá odděleně;⁸ a i kdyby se shromáždil v téže síni s poslanci prostých občanů, zůstává pravdou, že jeho zastoupení je svou podstatou odlišné a oddělené: je národu cizí předně svým původem, neboť jeho pověření nepochází od lidu; dále svým účelem, neboť ten spočívá v hájení nikoli obecného, nýbrž zvláštního zájmu.

Třetí stav tedy zahrnuje všechno, co k národu náleží; a nic, co není třetí stav, se nemůže pokládat za součást národa. Co je třetí stav? Všechno.*

* Sieyèsova poznámka. Jeden vážený autor chtěl být přesnější. Řekl: „Třetí stav je národ minus duchovenstvo a šlechta.“⁹ Přiznávám, že já bych nikdy neměl sílu tuto velkou pravdu ohlásit. Může přijít někdo, kdo řekne: „Šlechta je národ minus duchovenstvo a třetí stav; duchovenstvo je národ minus třetí stav a šlechta.“ To jsou zajisté věty dokázané s geometrickou přesností. Prosím vás za prominutí; ale jestliže jste neměl v úmyslu vyslovit pouhou prostoduchou pravdu; jestliže jste si předem ujasnil, co je národ, jaké jsou jeho podstatné části, že existují jen práce veřejné a práce soukromé a že třetí stav stačí všechny tyto práce zastat; jestliže jste zpozoroval, že pomoc, které se státu v tomto ohledu dostává od privilegované kasty, je nadmíru zhoubná; jestliže jste viděl, že s těmito neblahými privilegii souvisejí všechny omyly a všechna zla, která francouzský národ sužují a ještě dlouho sužovat budou;

jestliže víte, že v monarchii, stejně jako v kterémkoli jiném politickém zřízení, je třeba jen vládnoucích a ovládaných a že kasta, jíž nejhloupější předsudek dovoluje zmocnit se všech míst a žít z privilegií, bude brzy skýtat jen vládnoucí s despotismem a ovládané s nekázní, že bude nejtěžším břemenem, jaké kdy nebesa ve svém hněvu mohla na lid uvalit, a stane se téměř nepřekonatelnou překážkou každému záměru vrátit se ke spravedlnosti, každému pokroku ke společenskému řádu; jestliže, pravím, váš duch pohotově pochopil všechny tyto pravdy a tisíc dalších, které rovněž patří k našemu předmětu: jak to, že jste otevřeně neprohlásil, že třetí stav je všechno? Jak jste mohl takovou řadu úvah uzavřít oním chladným závěrem: „Třetí stav je národ minus duchovenstvo a šlechta“? (Poznámka přibyla ve třetím vydání.)